Tomáš Bernhardt: Zlatý slavík je živá omšelá fosílie

6. prosinec 2016
Publicistika

Kolem Zlatého slavíka se točila v poslední době nejedna debata v médiích a především na sociálních sítích. Někdy pěkně vyostřená, až k vyhrožování likvidací. Tomáš Bernhardt nezapře historika, a tak zaloví v minulosti ankety a podívá se s odstupem do přítomnosti.

V trafice na Klatovské koupil jsem si Mladý svět. I normálně se dal sehnat obtížně, ale tentokrát to bylo obzvlášť náročné. Vystřihl jsem hlasovací lístek, vyplnil, dal do obálky a za rohem na poště poslal. Byl rok osmdesát čtyři nebo osmdesát pět a já prvně a naposled poslal hlas do Zlatého slavíka. Volil jsem, tuším, Spirituál kvintet, ačkoli jsem věděl, že nemá šanci uspět, ale jednak jsem ho měl fakt rád, jednak se to hodilo k mým šestnácti či sedmnácti letům – hle, stojím na ztracené vartě nedoceněné kvality, ale stojím na ní hrdě a s praporem rozvinutým. O rok později mne sice napadlo hlasovat znovu, ale už jsem měl důležitější věci na práci.

Zlatý slavík byl fosilie už v 80. letech

Zlatý slavík byl v té době vlastně tak trochu živá fosilie. Vznikl v uvolněných šedesátých letech, kdy se estrádní a zábavní kultura začala váhavě přetvářet ve skutečný šoubyznys se svými hvězdami, producenty, a také hitparádami a anketami. Mnohé z toho s nastupující normalizací zmizelo nebo bylo nějak upozaděno, ale anketa Mladého světa zvaná Zlatý slavík zůstala. Pravda, přeci jen trochu usměrněná. Jak byl zmanipulovaný ročník 1970, aby v něm nefigurovala Marta Kubišová jako vítězka kategorie zpěvaček, to jsem tehdy netušil, ale tolik jsem věděl, že hlasovat v půlce osmdesátých let třeba pro Karla Kryla by nebylo moudré. Přesto byl v té době Zlatý slavík svého druhu událost. Bylo to jedno z mála hlasování, kterého se lidé mohli účastnit masově, dobrovolně a do jisté míry i svobodně a podle své skutečné volby. Událost to ovšem byla i proto, že se toho v té době zase tak moc nedělo. Několik týdnů předem se tak mohlo spekulovat, jak to dopadne a jestli to vyhraje zase Gott. A po vyhlášení výsledků se mohlo zase několik týdnů rozebírat a) v případě vítězství Karla Gotta, jaký to je pozoruhodný fenomén, nebo za b) v případě vítězství někoho jiného, jaké to je pozoruhodné překvapení. Domácí populární hudba byla přehledně vykolíkovaná a pěstovaná tehdejšími třemi rozhlasovými stanicemi. Ty ostatně měly povinnost hrát převážně hudbu domácí nebo ze socialistického tábora, a tak nás nikdo moc nerozptyloval srovnáváním, jak se to dělá jinde.

Účast v anketě byla masová a mohla být ještě větší. Množství hlasujících však bylo omezeno počtem výtisků Mladé světa, kde anketní lístky vycházely. I tehdy ovšem bylo mnoho lidí, kteří cítili, že život je jinde a že je zbytečné ztrácet podobnou činností čas. V té době už se vůčihledně rozvíjela klubová scéna, která přežila i režimní tažení proti nové vlně. Přibývalo kapel, kterým bylo srdečně jedno, jestli se ve Zlatém slavíku umístí na padesátém nebo stopadesátém místě a do společnosti těch na předních příčkách by se jim ani nechtělo.

Lepší je současná živá hudba

Pak ovšem nastalo všeobecné kulturní uvolnění. Česká populární hudba byla konfrontována se zahraniční a svou výlučnost ztratil i Zlatý slavík. Dnes už žije hlavně ze své někdejší slávy. S ústupem pozornosti ze strany široké veřejnosti ovšem může být snadnou kořistí vyhraněné a semknuté skupiny fanoušků, jako se to stalo loni i letos. Je to tak trochu symbióza – Zlatý slavík pomohl Tomáši Hnídkovi do televize, Tomáš Hnídek a jeho příznivci se zase postarali, aby si Zlatého slavíka všimli i ti, kteří na jeho existenci dávno zapomněli. Otázka ovšem je, jestli si takovou pozornost Zlatý slavík – jedna anketa z mnoha – ještě zaslouží. Jestli by například jeho sponzor neprospěl české kultuře víc, kdyby ty peníze věnoval na obnovu lázní, které se mu hroutí pod rukama. Zlatý slavík je jistě součástí tradice, ale nakolik živou? Aniž bych pátral v kulturních přehledech, vím pro uplynulý sobotní večer, kdy Slavík přilétl na obrazovky, hned o několika koncertech, kvůli kterým se vyplatilo vstát od omšelé televizní estrády. Vybral jsem si plzeňskou Papírnu, kde Lidová muzika z Chrástu představila svůj projekt, který začal jako skromné cédéčko písniček z Plzeňska, ale postupem doby (a také přízní desítek a stovek lidí, kteří na vydání přispěli) se proměnil v knihu se třemi disky, na nichž jsou písničky lidové i současné, ale také animované klipy vzniklé většinou v plzeňské Animánii. Tříhodinový koncert v Papírně pak názorně ukázal, že tradice nemusí být jenom něco zaprášeného, ale že může být pěkně živá. Že není uzavřená a vejdou se do ní jak písničky dávných lidových muzikantů, tak současných plzeňských rodáků, ať už je to Jiří Suchý, Déma nebo Béďa Röhrich. A konečně že lepší než hlasovat v nějakých anketách, je pořádně si zazpívat.

autor: Tomáš Bernhardt
Spustit audio