Tomáš Bernhardt: Zprávy kdysi nefiltroval Facebook, ale starý Knobloch, majitel hostince

Čas od času objeví se v jazyce nové slovo nebo nové sousloví, na které jako by všichni čekali. Někdy si jenom tak přežívalo na okraji komunikace, jindy je skutečně nové, ale teď jede pěkně středem a všichni se diví, jak bez něj mohli vůbec žít. Někdy to je jenom přechodná móda, jindy ale vystihuje něco obecně pociťovaného, pro co dosud přiléhavé označení chybělo.

Letos jsme se například ocitli v sociální bublině. Tenhle výraz pěkně a skoro poeticky popisuje situaci, kterou zažil asi každý: přece všichni, koho znám, mají na věc stejný názor, tak jak je kruci písek možné, že ty volby nebo průzkumy vždycky dopadnou úplně jinak. Představa sociální bubliny naznačuje, že v nekonečném vesmíru pohledů na svět si nakonec vědomě či podvědomě vybíráme přátele podobných názorů. Ale nejen přátele, také zdroje informací. Jimi se utvrzujeme ve správnosti svého přesvědčení.

Dění za hranicí naší bubliny nám uniká. Lidem mimo naší skupinu nerozumíme a často ani nevíme, že existují. Mohou prý za to z velké části sociální sítě. Jednak i tam vyhledáváme názorové souputníky, jednak jsou natolik fikané, že poznají, jaké názory nám jsou příjemné, a těmi nás pak zásobují.

Sociolog by mi snad na základě statistických dat vysvětlil, že to tak opravdu funguje, ale moje zkušenost je jiná. Letitá přítomnost na sociální síti mi dala možnost vstoupit do kontaktu (a později třeba i do skutečného kamarádského vztahu) s lidmi, které bych jinak asi neměl šanci potkat a jejichž názory jsou pro mne inspirativní. A bez velké námahy se zde mohu seznámit i s pohledy na svět, které jsou diametrálně odlišné od mého, a třeba i zapříst diskuzi s jejich zastánci. Asi se neshodneme, ale aspoň si uvědomíme, že někdo to vidí úplně jinak.

Říká se, že dříve bylo snazší potkat lidi z jiné sociální skupiny – ve škole, na vojně, taky v base, dodal bych ještě. Vesměs jsou to zařízení, kam se nikomu moc nechce. Vedle toho ještě fungovala, alespoň u nás, unifikace pomocí televize, rozhlasu či filmu. Každý věděl, kdo je Bohdalka, každý také mohl s každým probrat v pondělí cestou do práce, co bylo nového v Bakalářích – věděl to skladník i ředitel. Tahle jednota je ovšem pryč. Ale jak dlouho vlastně trvala? I ta povinná vojna byla zavedena až v roce 1868, a to se jí ještě některé skupiny mužů mohly vyhnout.

Když měla taková Plzeň kolem roku 1800 pár tisíc obyvatel, mohl ještě tak trochu každý znát každého. Ale když pak vyrostla v průmyslové město, vycházelo v ní několik novin, žily v ní dvě jazykově odlišné společnosti, a ještě sem docházely z polovenkovského předměstí tisíce lidí za prací, to už tu přeci nějaké ty bubliny být musely, ne? Mám před sebou fotku hostince U Modré hvězdy, tak kolem roku 1910. Na zdi visí v rámech noviny – Naše snahy, Národní politika, Národní listy, Plzeňské listy, Plzeňský obzor. Sociálně demokratickou Novou dobu (neřkuli Právo lidu) v téhle bublině zřejmě nečetli. Zprávy tu nefiltroval Facebook, ale starý Knobloch, majitel hostince. V některé z desítek dělnických hospod na Petrohradě nebo kolem Lindauerovy ulice by ovšem byl za exota zase ten, kdo by tam roztáhl rozměrnou plachtu Národních listů.

Bubliny se někdy měnily v pevnosti obehnané zákopy, zvláště pokud se zrovna blížily volby. Ta doba by se mohla líbit všem, kteří se cítí svázání polickou a někdy i obyčejnou korektností, neboť polemika moc nerozlišovala mezi argumentem a nadávkou. Karel Kramář tak mohl být „žurnalistický parvenu“, případně „konfusní mluvka, z nějž jen veliká česká úcta k penězům udělala vůdce národa.“ Národní socialisté zase „hráli frivolní a nestoudnou komedii“ a jejich předáci se vyznačovali „úžasnými nedostatky duševními“.

Takovými a podobnými hromy a blesky stíhali všichni všechny. Pes by kůrku od politických konkurentů nevzal, neboť jejich motivace byla obvykle nízká a zrádná. Političtí předáci a straničtí novináři tak chtěli získat hlasy lidí, kteří díky všeobecnému volebnímu právu mohli prvně hlasovat v roce 1907 a do první války si to stihli ještě jednou zopakovat.

V té souvislosti je pozoruhodná jedna věc. Sedm let po posledních rakouských volbách se z těchto parvenu a duševně nedostatečných zrádců z různých bublin najednou stali důstojní a svorní mužové 28. října 1918. Později se sice zase rozhádali, ale i tak je snad možné čerpat z toho jakousi drobnou naději.