Zdeněk Vyšohlíd: Pohraničí je Evropa někdy bližší, než Praha

22. říjen 2012
Publicistika

Evropská unie - to je 27 zemí a půl miliardy jejich obyvatel. Je to unie hospodářská, politická i právní. Teď dostala Nobelovu cenu za mír. Také my jsme Unie. Jak to vnímáme? Jak to cítíme zejména v našem kraji, v příhraničí? Nad tím se zamýšlí Zdeněk Vyšohlíd.

Ano, také my jsme Evropská unie. Když nejvyšší politici USA Unii k Nobelově ceně "s uznáním pogratulovali", patřila gratulace také nám.

My jsme v roce 1990 skandovali "Zpátky do Evropy", ale teď moc radosti nemáme! Spíš brbláme, remcáme, že Unie cenu dostat neměla, spíš "nějaká osobnost", jak říká ministr Schwarzenberg. Prezident Klaus si dokonce myslí, že tuto cenu dostávala jen určitá osobnost, "konkrétně definovaný člověk za určitý unikátní úkon". Bohužel je to nesmysl, protože v posledních asi 13 letech ji získali Lékaři bez hranic, potom také OSN! Také Mezinárodní agentura pro atomovou energii a před EU také ještě Mezinárodní panel pro změny klimatu.

Nobelova cena

Světově proslulou cenu, udělovanou v cizině norskou nadací, označit za "tragický omyl" – to je spíš nechutný plivanec než kultivovaná reakce. Aspoň místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková uznala, že "Nobelův výbor nemohl rozhodnout lépe… To, že občané na území EU již více než šedesát let žijí bez válečného konfliktu, není samozřejmostí". Dodávám: zvláštní důraz klade Unie na dobré sousedské vztahy a meziregionální sociální soudržnost. Lidsky řečeno: aby sousedé spolu dobře vycházeli.

Myslím, že o tom leccos vím. Pět let jsem po listopadu dělal noviny, Česko-bavorské Výhledy. Zpočátku mnohými podezírané, ba i nenáviděné, ale mnohými naopak. Ze Straubingu je posílali abonentům i do Austrálie nebo USA, a to za bavorskou, ne českou cenu.

Když potom Český rozhlas Plzeň vysílal Pohledy přes hranice, už se leccos změnilo. Bylo víc nadhraničních kontaktů a mělo to své důsledky. Se studenty plzeňské univerzity jsme vydali knihu, jak se v pohraničí výrazně rychleji než ve vnitrozemí měnil postoj obyvatel k památkám, konkrétně kostelům. Dodávají životu krajiny kultivovanější a radostnější tvář. Proto se jmenovala "Čím ožívá krajina". Krajina ožívá především dobrou atmosférou sousedského soužití. Stovky německých aut v Domažlicích už nevnímáme jako hrozbu, ale jako vítanou kupní sílu sousedů. Možná to bylo někomu trnem v oku, ale obchodníkům, živnostníkům ani městu ne.

Jen se podívám kolem sebe. Babylonský rybník, kde jsme se my Domažličáci učili jako děti plavat, by bez Fondů EU dodnes nikdo nevyčistil. V Domažlicích, v okruhu několika set metrů od mého domu, vidím nalevo cyklistickou stezku, napravo železniční zastávku, vše vybudované s účastí EU. Nová okna na hlavním dopravním tahu městem by nebyla, ani nová silnice podél Zubřiny. To vše nám slouží. A bez famfár.

My tady u hranic sotva víme, zda vlaje, nebo nevlaje na Hradě v Praze vlajka Evropy. V mnohém je nám ta Unie bližší než pražské hádanice.

autor: Zdeněk Vyšohlíd
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.