Dolní tok řeky Mže: Břehy samá hlávka zelí a jeden celorepublikový unikát

22. červen 2017
Tajemství řek západu Čech

Od hracholuské přehrady pokračujeme podél proudu Mže, směrem na Plzeň. Řeka před krajským městem už jen klidně teče, což má na svědomí celkem devět jezů. Na všech jsou dnes malé soukromé vodní elektrárny. A ty jí berou většinu průtokové vody. Často na úkor její kvality.

Závěrečnou pouť při Mži startuji u Malesic. Stále poklidná víska je dnes oficiálně součástí města Plzně, konkrétně je městským obvodem číslo 9. To je řece jedno. Proplétá se kolem Malesic vrbami, zdolává jez u bývalého Soukupova mlýna. Jak mi prozrazují místní, ještě před třemi lety dokonce mlel. Vyráběla se tu vyhlášená Plzeňská mouka.

Dnes je vinou konkurenčních bojů dobojováno. Nemele se. Zůstal jen jez a objekt nedávno ještě prosperujícího mlýna. Odvracím raději oči na druhou stranu po proudu a pohledem vodáka zjišťuji, že tady už by se dalo pohodlně nasednout a alespoň krátký úsek na kajaku splout.

Starosta Malesic Miroslav Cudlman mi prozrazuje, že k dalšímu jezu je to jen asi kilometr a žádný z nich není splavný. Všechny se musí přenášet. A tak opouštím vodácké choutky a nakonec jsem rád, že jsem tu jen s mikrofonem a foťákem.

I přesto úsek Mže mezi Malesicemi a Plzní každoročně vyhledávají a splují desítky milovníků pádla. Tradiční je tady Křimická neckiáda, kterou každoročně na konci srpna pořádají křimičtí rybáři.

Asi kilometr po proudu, v místech kde se plánuje nová cyklostezka do Plzně, přicházím k dalšímu jezu s elektrárničkou. A tady je v pravém břehu zajímavý odbočný vodní kanál. Od starosty Cudlmana se dozvídám, že se vine až ke křimickému zámku rodu Lobkowitzů. Kdysi sloužil jako náhon mlýna. Dnes už ani ten nemele. Přesto na konci ramene najdu jednu republikovou raritu. I proto honem do Křimic.

Břehy Mže v Křimicích jsou poseté zelím

Pod křimickým zámkem opravdu nacházím zvláštní jez, který má na obou březích mohutné podstavce sestavené z pískovcových, kamenných kvádrů. Jakoby někdo nahoru jen zapomněl dát most. Mezi kamennými bloky je ale spousta ocelových táhel, závitů a koleček. A aby toho nebylo málo, nad tím vším dohlíží kamenná socha svatého Jana Nepomuckého.

O co přesně jde, se dozvídám od Petra Vicendy z Povodí Vltavy. Jedná se o unikátní mechanicky ovládaný jez. Jeho unikátnost tkví v tom, že je jako jediný v republice dodnes plně funkční. A to přitom pochází z druhé poloviny 19. století. Kromě regulace vody do rybích sádek pár metrů pod jezem ale žádnou velkou úlohu dnes neplní. Na jez se dá vystoupat po širokých schodech a celý si ho prohlédnout.

Z pilíře jezu dohlédnete až daleko na levý břeh, a kam jen dohlédnete samé zelí. Stovky hlávek. Inu, jsem přece v Křimicích.

Po proudu řeky už vyrážím do Plzně. Míjím Saský most, o kterém se s nadsázkou říká, že je nejdelším mostem na světě. Proč? Protože je do oblouku. Není tedy vidět z jednoho konce na druhý.

O pár stovek metrů dál, vedle fotbalového stadionu populárního plzeňského klubu, už si to řeka jménem Mže poklidně šine ke svému faktickému zániku. Nebývalo tomu tak vždycky. Miesa neboli Mže bývala dlouhá staletí jednou z nejdelších řek v západních Čechách. Měřila kolem 250 kilometrů. Proti dnešku totiž pokračovala od soutoku s Radbuzou – pod plzeňským pivovarem – dalších 139 kilometrů, až do Prahy, kde se spojuje s Vltavou. Podle Petra Vicendy pravděpodobně někdy od 18. století, nejdřív po Beroun, a pak dál proti proudu směrem na Plzeň, názvu Mže ubývalo ve prospěch Berounky. Až jednoho dne, přesná léta nejsou Povodí Vltavy známa, Mže končila dnes udávaným soutokem s Radbuzou, respektive Berounka dorazila až do Plzně.

Ale vodě v řekách je vlastně úplně jedno, jak jim říkáme. Důležité je, jak se k nim chováme. Protože každý nešetrný přístup nám řeky sečtou a vždycky vrátí. Třeba špinavou vodou, ve které se nejde koupat, nebo ničivými povodněmi.

autor: Pavel Halla
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.