Horní tok Mže je plný divoké přírody a historie

8. červen 2017
Tajemství řek západu Čech

Putování při řece Mži musíme samozřejmě začít u jejího pramene. Ještě před čtvrt stoletím byste se k němu nedostali ani náhodou. Byl na německé straně daleko za obávanou železnou oponou. Ta doba už je naštěstí pryč, ale najít pramen Mže vlastně dodnes pořádně nejde. Proč?

Hledání pramene

Na vině je meliorace. Stejně tak, jako u obce Rybník na Domažlicku došlo kvůli zemědělské potřebě v 70. letech minulého století k narovnání do té doby klikatící se říčky Radbuzy, něco podobného se v minulosti odehrálo i na bavorské straně, kde pramení řeka Mže.

Konkrétně by se měl pramen nacházet tři kilometry od státní hranice na území Bavorského lesa. Alespoň podle českých map. Dorazil jsem na místo a čekalo mě překvapení. U malého potůčku o šíři ani ne půl metru dlí dřevěná informační cedule s českým a německým vysvětlením, že se nacházím u pramenného potoka řeky Mže, který ale pramení asi o 700 metrů výš v lukách u obce Asch. Jak poetické.

Nedalo mi to a vyrazil jsem výš proti proudu Mže, německy zvané Mies, a došel na ony louky. A tady na mě čekalo prozření. Do té doby jsem slýchával jen o necitlivém socialistickém hospodaření u nás. A hle, kdysi louka určitě plná meandrujících potůčků, dnes plná melioračního potrubí, které z louky svádí vodu k takzvanému pramennému potoku s onou informační cedulí níže. Zkrátka a dobře, stejně jako socialistické JZD u nás, i tady na západě ustoupil přirozený tok potřebě orné půdy nebo pastvin.

Uprostřed luk je u jedné z trubek do země zaražený dřevěný kůl a na něm visí opravdu fotogenický hrneček. Toto místo bývá často uváděno jako skutečný pramen řeky Mže, ale není. A raději bych se ani nenapil, protože i kapitalistický sedlák mohl kdysi nebo i dnes používat hnojiva. Co je ale jisté na sto procent, i německý dobytek musí na pastvinách konat denní potřebu. Tím bych kapitolu hledání pramene Mže uzavřel.

Kůl s hrnkem alespoň symbolicky určují pramen Mže

Od prameniště Mže hurá do Čech

Na území České republiky, konkrétně na Tachovsko a území chráněné krajinné oblasti Český les, dorazí jen úzká říčka Mže po třech kilometrech. Z velké části přitom sama tvoří přirozenou hranici mezi ČR a Německem. O dva kilometry od hranic dál po proudu stojí za návštěvu podmáčené louky nedaleko obce Branka.

Už několik let tady hospodaří bobr, který miluje stojatou vodu a zdejší pastviny si upravuje k obrazu svému. Díky jeho umně poskládaným klackovým hrázím se tu daří třeba blatouchu bahennímu nebo tužebníku jilmovému. Už z dálky lokalitu poznáte podle stále stojících odumřelých stromů. Ale i to k člověkem neovlivňované krajině patří.

U obce Branka vládne příroda a krajinu přetváří bobr

Celý horní tok řeky se klikatí pravou divočinou. Z velké části je to dáno opuštěným a jen těžko znovu osidlovaným krajem po vystěhování německého obyvatelstva z pohraničí po druhé světové válce. A k tomu dráty ohraničené a vojskem střežené nepřístupné území železné opony. To paradoxně zakonzervovalo zdejší přírodu včetně divoké části řeky Mže.

Tou je také hluboké buky a smrky zarostlé údolí mezi obcemi Branka a Horní Výšina. Mže tady překonává kamenné kaskády a na několika místech vytváří i krásné vodopády. Tím nejznámějším je vodopád zvaný Branka. V údolí je u řeky také několik stop po dávno zaniklém mlýně. Ten už dnes připomínají jen kamenné základy a hluboký, ale suchý náhon.

Vodní dílo Lučina zatopilo stejnojmennou vísku

Na rozdíl od mlýna, který už dávno vodu z řeky nevyužívá, teď zamíříme ke stále činnému vodnímu dílu. Jeho horní hranicí také končí území CHKO Český les a začíná kraj přetvářený člověkem. Vodní nádrž Lučina se tak nejmenuje náhodou. Na dně přehrady je celá vesnice téhož názvu. S výstavbou sypané hráze se začalo v roce 1969 a hotovo bylo v roce 1974. Tehdy to bylo s územním projednáváním mnohem jednodušší než dnes.

Obec Lučina, německy Sorghof, byla tou dobou dosídlená teprve dvacet let a novousedlíci zřejmě neměli k oblasti takový vztah na rozdíl od původních obyvatel. Jejich vesnice tu stávala od 16. století. A částečně stojí dodnes, jen na dně přehrady. Hodí se napsat, že to dávno vzala voda, v tomto případě Mže. Její horní tok v sobě prostě zrcadlí celé překotné dějiny 20. století. Ale abychom nekončili pateticky.

Vodní dílo Lučina dodnes slouží jako hlavní zdroj pitné vody pro Tachov a velkou část okresu. V nádrži se proto nesmí koupat ani tu rybařit. Ale když se zeptáte třeba v nedalekém Tachově, kde je v létě nejlepší koupání, hádejte, jakou dostanete odpověď?

autor: Pavel Halla
Spustit audio