Otava od Čeňkovy pily po Sušici

8 fotografií

Pár kilometrů po proudu, kde koryto řeky přesně kopíruje silnice, se dá zastavit u zajímavého kamenného mostu. Dnes se o něm jen dočtete, že překonává oba břehy ve stále ještě peřejovité části řeky. Dnes slouží jen pro pěší, ale vzhledem ke svojí mohutnosti předpokládám, že hrál v minulosti mnohem důležitější roli.

Od mostu vyrážím dál. Chci prozkoumat první větší městečko na Otavě, kterým je Rejnštejn. Tady se Otava proplétá prvními člověkem postavenými nábřežími. Její nespoutaná horská volnost pomalu končí. Také její tempo se zklidňuje.

V Rejštejně se objevuje vůbec první jez a také se tu zprava vlévá říčka jménem Losenice. Na jejím břehu vidím staršího pána, jak na elektrické štípačce připravuje dřevo na zimu. Rejnštejnský rodák, dnes 80ti letý Horst Hasenöhrl, už tady zažil ledacos. Ukazuje mi mohutný betonový most s letopočtem 1928 a zveme mě k protějšímu rodnému domu. Na něm mi ukazuje v omítce vyrytou čáru s textem Hochwasser 1927.

Ve výšce asi dva metry nad zemí budí ta představa tak velké vody respekt. Horst dál vypráví, že, jak mu říkal jeho otec, v roce 1927 se při vydatných deštích daly do pohybu klády z celkem tří podhorských pil v okolí a všechny se přihnaly před původní ocelový most. Ten nevydržel nápor dřeva a voda ho strhla. O rok později, v roce 1928, už tu stál most nový, železobetonový. A ten, jak vzpomíná Horst Hasenöhrl, vydržel i velkou povodeň v roce 2002.

Vzhůru dolů na Sušici

Vodní hladinu od Rejštejna směrem k Sušici už zdobí pestrobarevné lodě vodáků. A tak se v duchu s nimi vydávám dál až do Sušice. Každý, kdo někdy přijel do tohoto krásného města na Otavě, musel být uchvácen. Hned na kraji po proudu Otavy vás přivítá zelený ostrov zvaný Santo. I samotné kamenné nábřeží s jezy a lávkami je krásnou dominantou města.

Na Santosu potkávám Janu Horákovou, tou dobou hlídající malou holčičku v kočárku. Obklopena poklidně šumící řekou se jí krásně spinká. Mezitím se vyptávám paní Horákové na život s tak velkou a vlastně nijak neregulovanou řekou. Vždyť mezi Sušicí a Čeňkovo pilou není žádná přehrada.

Podle ní jsou v Sušici na velkou vodu zvyklí. Patří to ke koloritu města. Ať už dlouho prší, nebo taje na jaře sníh, prakticky každý rok se Otava v Sušici vylije z břehů. Normální věc, která sušičáky nijak nerozhodí.

A na otázku, jestli by vyměnila Sušici za jiné místo pro život, přiznává, že sem původně moc nechtěla. Musela se přestěhovat z Písku, když sem armáda převelela jejího manžela. Dnes, po 25letech života ve městě zvaném brána Šumavy, by neměnila. Při pohledu na stále neuvěřitelně čistou vodu v Otavě i na krásnou okolní přírodu, se jí vůbec nedivím.