Mikroplasty ve vodě i v jídle. Kde se tam vzaly?

V Česku se o mikroskopických částečkách plastu (mikroplastech), které se dostávají do životního prostředí a z něj pak do potravin, začíná mluvit až v poslední době. V přímořských zemích jde ale už řadu let o velmi diskutované téma. Problém studovali donedávna hlavně mořští biologové, kteří pozorovali rostoucí množství mikroplastů v mořské vodě, v sedimentech, ale také v tělech některých mořských organismů. Protože v mnoha zemích tvoří ryby a plody moře tradiční součást místní kuchyně, začali odborníci zkoumat také to, kolik mikroplastů se může dostávat do lidského těla a zda mohou škodit zdraví.

Čtěte také

Co jsou to mikroplasty a z čeho jsou složeny?
Zatím neexistuje jednotná, všeobecně uznávaná definice, ale obvykle se jako mikroplasty označují kousíčky plastů o velikosti od 5 milimetrů až po 100 nanometrů. Tyto částečky tvoří velice různorodou směs vláken, kuliček nebo zlomků nepravidelného tvaru. Část z nich je záměrně v této podobě vyráběna, ale převážná většina vzniká postupným nalámáním, fragmentací větších kusů plastů.

Plastů dnes existuje obrovské množství druhů, které se liší svými vlastnostmi i složením. Nejznámějšími plasty, se kterými se denně setkáváme, jsou polyvinylchlorid neboli vinyl (PVC), polyetylen (PE), polypropylen (PP), polystyren (PS), polyetylentereftalát (PET) nebo polyuretan. Mikroplasty proto bývají různorodou směsí mnoha z nich.

Kde mikroplasty najdeme, odkud se berou a kolik jich máme kolem sebe?

Aniž si to uvědomujeme, staly se mikroplasty součástí našeho každodenního života. Jsou součástí prachu, který dýcháme se vzduchem. Dostávají se do vody, jsou splachovány do půd a největší část z nich končí v mořích, kde se hromadí.

Mikroskopické částečky plastu se dostávají do životního prostředí tím, že jsou pro nějaké účely už takto malé vyráběny - pak se jim říká primární mikroplasty. Jako sekundární mikroplasty se pak označují malé částečky, které vznikly rozpadem větších kusů plastů (např. obalů) nebo se uvolňují do prostředí při opotřebení materiálů, které plasty obsahují.

Podle studie dánské Agentury pro životní prostředí z roku 2015 odborníci odhadují, že jenom v Dánsku se do prostředí uvolní asi 2 až 5 tisíc tun každý rok. Jenom primárních mikroplastů přidávaných do kosmetiky, např. do některých zubních past nebo tzv. peelingových krémů, se v Dánsku spotřebuje asi 10 až 30 tun ročně. Z toho několik stovek kilogramů až několik tun není zachyceno v čističkách odpadních vod a skončí ve vodních ekosystémech. Za největší zdroj mikroplastů jsou však považovány silniční pneumatiky, ze kterých se za rok otěrem o povrch silnice uvolní v Dánsku několik tisíc tun materiálu. Dalšími zdroji sekundárních mikroplastů jsou například barvy používané na vodorovné silniční značení či k nátěrům lodí, syntetická textilní vlákna, plasty používané ve stavebnictví nebo plastové podrážky bot.

Mikroplasty|foto: CC BY-SA 2.0, Oregon State University

Co mohou mikroplasty obsahovat?
Řada studií ukazuje, že mikroplasty v životním prostředí mohou buď přímo obsahovat nebezpečné chemické látky, nebo mohou sloužit jako „nosiče“ takových látek. Příkladem nebezpečných látek, které slouží pro výrobu plastů nebo se do nich záměrně přidávají, jsou například bisfenol A, bromované zpomalovače hoření nebo ftaláty. Přitom koncentrace ftalátů v plastu činí desítky hmotnostních procent. Navíc některé chemické látky mají tendenci absorbovat na povrch plastů a v některých kombinacích látek a typů plastů může dokonce docházet k migraci chemikálie do plastu, ve kterém pak může být vyšší koncentrace látky než v okolním prostředí. Tento jev byl prokázán bohužel u některých znečišťujících látek, které dlouhodobě přetrvávají v životním prostředí, jako jsou dnes už zakázané polychlorované bifenyly (PCB) nebo pesticid DDT.

Mikroplasty ve vodě

Podle Státního zdravotního ústavu (SZÚ) se mikroplasty mohou dostat do pitné vody čerpané z podzemí nejpravděpodobněji ve vodojemu, a to jako částečky unášené vzduchem. V případě pitné vody získávané z povrchové říční vody mohou některé malé částice plastů projít běžnou technologií pro úpravu vody, případně se také mohou dostávat se vzduchem do vodojemů. Množství vláken mikroplastů v pitné vodě se v Evropě se přitom pohybovalo v jednotkách na litr.

Podle MUDr. Kožíška, experta SZÚ, se obsahu mikroplastů v pitné vodě nemusíme bát. Čistá voda běžně obsahuje mikročástice, které pouhým okem nevidíme, aniž by nám nějak škodily. Většinou jde o materiály přírodního původu jako kousíčky zeminy, vegetace nebo zrnka pylu. Při kontrole kvality pitné vody se proto systematicky sleduje případný zákal a mikroskopický obraz, což zaručuje, aby obsah částic ve vodě nepředstavoval problém ani pro vodárenský systém (zanášení sítě) nebo pro lidské zdraví.

Představují mikroplasty v potravinách riziko pro lidské zdraví?

Částečky mikroplastů v minulosti objevili vědci nejen v soli, ale také v medu nebo v pivu, hlavně však v tělech mořských ryb, korýšů a plžů. Proto se v roce 2016 možnými zdravotními riziky mikroplastů v potravinách zabývali experti Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA). Na základě analýzy dostupných studií došli k závěru, že ze střeva může pronikat do lidského těla jen méně než 1 % částeček mikroplastů menších než 150 mikrometrů. U částeček menších než 1,5 mikrometru se pak předpokládá, že mohou pronikat i do jednotlivých orgánů. EFSA dále uvádí, že významné množství mikroplastů může obsahovat hlavně zažívající ústrojí ryb a dalších mořských organismů, které lidé pojídají. Obvykle však lidé zažívací ústrojí ryb nekonzumují, takže by pojídání ryb nemělo představovat z tohoto pohledu zdravotní problém.

Nanoplasty – výzva do budoucna
Jako nanoplasty se označují částečky o velikosti od 1 do 100 nanometrů. Ty také mohou být záměrně vyráběny nebo vznikaly dalším rozpadem mikroplastů. Bohužel o nich toho zatím věda ví ještě mnohem méně než o mikroplastech. Jejich zkoumání proto představuje velkou výzvu do budoucna pro toxikology, ekology i zdravotníky.

Jiná je situace v případě mlžů, kteří jsou pojídáni celí. Podle expertů EFSA by běžná porce mořských mušlí mohla obsahovat asi 7 mikrogramů plastů. V případě nejhoršího scénáře - pokud tyto mikroplasty obsahovaly nejvyšší zatím známé koncentrace vybraných problémových chemikálii a pokud by všechny tyto chemikálie přešly do lidského těla - představovaly by pouze tisíciny procenta dávky PCB nebo aromatických uhlovodíků, které běžně dostáváme do těla. V případě bisfenolu A by taková porce mušlí představovala zvýšení běžní dávky o méně než 2%. V takovém případě experti EFSA považují zdravotní riziko mikroplastů za zanedbatelné.