Kymácející se paluba, stísněné podpalubí, bažina a maorské tetování – interaktivní výstava Dobrodruzi v DEPU 2015 se zaměřila na rodiny

Zážitkovou interaktivní výstavu s divadelními prvky o cestě Stoďanů na Nový Zéland můžete navštívit od 6. května do 15. srpna v plzeňském DEPU 2015.

Obyvatelé Stodu u Plzně už delší čas vítají na návštěvě potomky těch, kteří v druhé půli 19. století odpluli na Nový Zéland hledat lepší život. Někdejším dobrodruhům dokonce odhalili v roce 2013 na Křížovém vrchu pamětní desku. Ale zbytku světa byl fascinující příběh dlouhého putování čtyřiceti rodin donedávna utajen.

Prvním spojením regionu se vzdálenou zemí byla vloni v Masných krámech výstava původně plzeňského malíře Gottfrieda Lindauera, který vytvořil rozsáhlou kolekci portrétů významných Maorů a jeho dílo patří k novozélandskému kulturnímu dědictví. Výstava je ostatně nominována v cenách Gloria Musaealis jako výstava roku 2015.

Plzeňská kreativní zóna DEPO 2015 o rok později přichází s interaktivní výstavou s názvem „Dobrodruzi“. A tentokrát se týká 83 lidí, kteří v roce 1863 prodali vše, co měli a odjeli na Nový Zéland. „Impulsem bylo zajistit rodinu. Tak jako někteří jezdili do USA nebo na Ukrajinu, Stoďané si zvolili bezkonkurenčně nejvzdálenější cíl. Přes Prahu, Hamburk a Londýn se vydali na tříměsíční plavbu na Nový Zéland, kde přežili jen s pomocí Maorů,“ říká programový ředitel společnosti Plzeň 2015 Jiří Sulženko. A dodává, že lidé čekali velké množství půdy, čekala je ovšem džungle, bahno a podmínky, které si Středoevropané neuměli předem představit.

Kymácející se paluba, stísněné podpalubí, bažina a maorské tetování. To vše najdete na interaktivní výstavě Dobrodruzi|foto: Rostislav Duršpek

Příběh stodských emigrantů začal před časem zpracovávat český herec, moderátor, televizní dramaturg a scenárista Pavel Anděl, který chce natočit dokumentární film. Na plzeňském festivalu Finále se totiž dal před lety do řeči s ženou, která patří k potomkům někdejších emigrantů: „Ona měla ten příběh poměrně idealizovaný, rakouský kapitán narozený v Čechách Martin Krippner v něm figuruje jako jakýsi praotec Čech. Ale pak jsme v tom začali šťourat a hledat motivace, jak to vzniklo, proč se lidé ze Stoda rozjeli na Nový Zéland. A zjistili jsme, že kapitán Krippner, který se se ženou na Novém Zélandě usadil, poslal dopis svému bratrovi, aby přijel, že je to tam super, protože potřeboval jeho zkušenosti v zemědělství. Takže tu první cestu do pralesa do zákrutu řeky Puhoi s emigranty nejel, protože by ho zabili.“

Prohlídky výstavy v DEPU 2015 jsou komentované a návštěvníci putují z vesnice u Stoda, kupují si lístky, kymácejí se na palubě a tísní v podpalubí. Později se učí maorské tance a zkouší maorská tetování. Autorkou libreta je ředitelka hravé písecké galerie Sladovna Tereza Dobiášová. „Mně šlo hlavně o to, aby si děti a dospělí uměli představit, co to znamenalo opustit tehdy domov a vydat se na dalekou cestu. Takže jsem to skládala jako scénář k divadlu,“ vysvětluje Dobiášová.

Vesnice Puhoi, kterou u stejnojmenné řeky na Novém Zélandě němečtí a čeští emigranti od Stodu založili, dodnes existuje. „Pořád ještě se tam zpívá a tančí Prodaná nevěsta a lahvuje se tam šampaňské Lindauer, jako připomínka těch českých emigrantů,“ uzavírá Jiří Sulženko.