Rozhlasovému herectví se přezdívá herectví neviditelné. Věrní posluchači rozhlasových her ale vědí, že neviditelnéherectví je pouze velká nadsázka. Herec je v rozhlase svému publiku možná ještě blíž než v divadle nebo ve filmu...

Říká se, že není malých rolí... A v rozhlase to platí dvojnásob. Každý hlas, každé zakašlání nebo šeptání je v rozhlasové pohádce stejně důležité jako dlouhé texty hlavních hrdinů.

Když skončí natáčení ve studiu, neznamená to, že je pohádka připravena pro vysílání. Ještě chybí hudba, nejrůznější zvukové efekty a hlavně ze všech zvukových záběrů je potřeba vybrat - podle přání režiséra - ty nejvhodnější. A to je práce pro techniky a zvukaře.

V každé pohádce jsou hudba a hudební předěly velmi důležité. Zdůrazňují emoce a společně s textem vytvářejí rytmus celého příběhu. Určitě si z naší pohádky vzpomenete na známou lidovou písničku Ó hřebíčku zahradnický, ale uslyšíte i hudební předěly, které vám možná připomenou zábavné televizní soutěže...

Oblíbené ropáky, malá vymyšlená zvířátka, možná znáte ze slavného studentského filmu Jana Svěráka... V rozhlase má tohle označení ropák nebo ropácidocela jiný význam. Je to slangové pojmenování kolegů, kteří pracují jako Režiséři Ozvučení Pořadů. Právě oni doplňují rozhlasové hry o všechny ruchy a zvukové efekty potřebné pro detailní vykreslení atmosféry.

Skutečně poslední slovomá při natáčení pohádky pan režisér. Kolikrát si jen celý text přečetl. Určitě ho zná nazpaměť, protože o něm mluvil s autorem, s hudebním skladatelem, s kolegy - zvukovým mistrem i techničkou. Pohádku přečetl dětem, aby poznal jejich první reakce a také o všech postavách dlouho vyprávěl hercům na čtené zkoušce.