Leo Pavlát: Před svátkem Pesach
Blíží se židovský svátek Pesach, připomínka vysvobození Židů z egyptského otroctví. Židovská tradice považuje tuto událost za okamžik utvoření židovského národa. Jeho dějiny, jak známo, byly hodně spletité a takové jsou i dějiny novodobého Izraele. Napaden v den svého vzniku a dodnes bojující, usiluje tu více, tu méně úspěšně o plnoprávné místo mezi ostatními státy světa.
Izrael vznikl z rozhodnutí OSN, a to kupodivu v očích mnoha zpochybňuje jeho legitimitu „Co bylo rozhodnuto, může být změněno. Záleží na tom, jak se vlády dohodnou,“ možno tu a tam slyšet, hlavně z arabského světa. „Jedno rozhodnutí může nahradit jiné, zvláště když to původní nebylo spravedlivé.“
Je to zvláštní argumentace, ignorující mohutné židovské národní hnutí, jehož aspirace OSN v listopadu 1947 vlastně jen potvrdila. Jako by Izrael – na rozdíl od ostatních zemí světa – byl neživotným umělým útvarem bez lidí a jejich přání. Společenstvím, které možno státností obdarovat – a zase ho o ni, když se zlíbí, od stolu připravit.
Úvahy o odstranění Izraele ovšem bývají i přímočařejší, jak dává najevo Írán, ale i palestinské hnutí Hamas v pásmu Gazy či Hizballah v Libanonu.
A na téma izraelské existence ještě do třetice. Média dnes propírají roztržku židovského státu s Američany a na to konto jsem v jednom z hlavních českých deníků zaznamenal: „Kdyby nebylo USA, Izrael by jako stát už dávno neexistoval.“ Jinými slovy: Izraelský stát není samostatně schopen života. Nebýt Američanů, zhynul by.
Je špatným zvykem, že se o Izraeli mluví, jen když zde umírají lidé. Hospodářské výsledky židovského státu, vzdělanost jeho občanů, stav infrastruktury, podíl na světových objevech, úroveň školství, vědy a kultury – to vše ho však řadí k nejvyspělejším státům světa. Takové postavení ovšem není výsledkem něčích milodarů. Stojí za ním píle, schopnosti, ctižádost a obětavost izraelských Židů, solidarita židovské diaspory.
O podstatné izraelské vazbě na Spojené státy tak lze nanejvýš hovořit ve vojenské oblasti. Buďme však upřímní: Nakolik by v době studené války obstála před Sověty západní Evropa, nebýt trvalé americké vojenské pomoci, a navíc i amerických základen? Ostatně, do značné míry to pro státy Evropské unie platí pořád, i když se už Sovětský svaz jmenuje Rusko. Nakolik by dnes mohla žít bez amerických zbraní a záruk nezávislá Korejská republika? Tchaj-wan? O žádné z těchto zemí však nečteme, že nebýt Američanů, neexistovaly by. To jen izraelské bytí je pro mnohé nepřirozené a potencionálně zaslouženě nejisté.
Blíží se židovský svátek Pesach. Pamatuji se, jak jsme před pár lety procházeli s rodinou sekulárním Tel Avivem cestou od přátel z pesachové večeře, obřadu zvaného seder. Bylo teplo, okna bytů byla otevřená a za nimi u mnoha stolů ještě seděly rodiny, přátelé, pokaždé deset patnáct lidí. Společně jedli, zpívali náboženské písně svobody staré stovky let, předávané z generace na generaci. Melodie se na ulici prolínaly. A když náboženský obřad skončil, Izraelci doma povstávali a společně zazpívali Hatikvu, což znamená „naděje“, hymnu své země.
Ne, Izrael nežije z ničí blahovůle.
Autor je ředitel Židovského muzea v Praze
