Kůň Převalského znovu zapomenut?
Jediným žijícím předkem našeho domácího koně je kůň Převalského. Žije i v pražské zoo, která se také před lety zasloužila o znovu vysazení tohoto vzácného druhu do oblastí, kde původně žil – tedy do mongolských stepí. Vzhledem k vynikajícím výsledkům v chovu koně Převalského byla pražská zoo v roce 1959 pověřena vedením světové plemenné knihy druhu. V té době žilo na celém světě jen 54 jedinců tohoto posledního žijícího předka našich domácích koní. Na historii druhu se redaktorka Dagmar Jáňová zeptala zoologa pražské zoo doktora Evžena Kůse, který má plemennou knihu na starost.
Kůň Převalského je poslední žijící divoký kůň, který nám tu zůstal - ostatní divoké koně, jako třeba evropského tarpana, člověk stihnul vyhubit. V roce 1881 získal cestovatel Przewalskij koňskou lebku a kůži, které daroval zoologickému muzeu v Petrohradě. Tam nález prohlédl ruský zoolog Poljakov a zjistil, že má co do činění s novým druhem, koně potom nazval na počest generála Przewalského. Takže není pravda, co se běžně traduje, že Przewalskij popsal tento druh. Ale popsal zase jiné druhy, jako třeba dvouhrbého velblouda. Kůň Převalského byl objeven na pomezí dnešního Mongolska a Číny v tzv.džungarských stepích v podhůří Altaje. První divocí koně se dostali do Evropy v roce 1899.
Do které země byli dovezeni?
Do tehdejšího carského Ruska, na jižní Ukrajinu, do stanice Askania-Nova. Rok na to německý obchodník se zvířaty Hagenbeck dovezl několik dalších desítek koní, které ovšem okamžitě rozprodal, takže chov začal z páru, nebo maximálně 3-4 jedinců. Transporty skončily v roce 1902 - nebyly už peníze, ty končiny byly těžko dostupné, nakonec ani dnes není jednoduché se tam dostat. A tak ta populace mezi 1. a 2. světovou válkou kolísala mezi 30-40 jedinci. V roce 1921 profesor František Bílek z tehdejší Zemědělské fakulty ČVUT dovezl z Halle an der Saale v Sasku tři koně Převalského, a tak vlastně začala ta slavná historie jejich chovu u nás.
Přivezl je na školní statek zemědělské školy v Netlukách u Uhříněvsi. Tam byli koně umístěni až do roku 1932, narodila se tam 4 hříbata. A v roce 1931 byla otevřena pražská zoologická zahrada a ministerstvo školství a národní osvěty rozhodlo že tito vzácní „prakoně“, jak se jim tehdy říkalo, půjdou do pražské zoo. Tak se Alki a Minka, zakladatelé chovu, dostali do Prahy a 21. března 1933 se tu narodilo první hříbě, celkově tedy páté v tehdejším Československu. Začala nepřetržitá historie chovu, dnes už jsme odchovali přes 215 hříbat.
Co je ale podstatné - podle rodokmenu všech dnes žijících koní (je jich asi 1950) je zjevné, že 70% z nich má nějakého pražského předka. Proto je chov takové naše rodinné stříbro.
Kdy jste se k jejich rodokmenu dostal?
K projektu jsem se dostal v roce 1990, kdy končil ve funkci vedoucí plemenné knihy, můj předchůdce doktor Jiří Volf, na mezinárodním sympoziu v Lipsku. Od té doby knihu vedu a měl jsem obrovské štěstí, že jsem byl přítomen při začátku, kdy se začali koně vracet zpátky do Mongolska a do Číny. Takže historii jejich návratu znám důvěrně a mnohdy z vlastní zkušenosti.
Kam se kromě Mongolska dostali koně z Prahy?
Jsou vlastně po celém světě, dostali se až do tak exotických zemí jako třeba na Kubu, do Jižní Ameriky, do Austrálie nebo do Jihoafrické republiky, ale hlavní důraz na chov, kromě těch čínských a mongolských rezervací, je v stepních rezervacích v Evropě, které koním umožňují přece jen přirozenější způsob života. Je to ta zmíněná Ascania-Nova nebo třeba taky pusta Hortobágy v Maďarsku, ta je dnes největším chovatelem koní Převalského v Evropě. Ale i taková kontraverzní lokalita Černobyl.
Tam se koním nic nepřihodilo?
Ukrajinci využili toho, že je to vysídlená oblast o velikosti několik tisíc hektarů, kde není možné cokoliv dělat. Vysadili tam přebytečné koně z Ascanie, ono to není daleko, a dnes je tam několik stád, která žijí přirozeným způsobem života. U těchto koní se stádo vytváří přirozeně tak, že v čele je hřebec a ten má svůj harém, vůdčí klisnu a několik dalších. Hřebec se stará o bezpečnost, klisna reaguje na jeho pokyny a vytvářejí uzavřenou jednotku. Mládenci, jakmile dospívají, jsou vyhnáni do mládeneckých stád a z těch se potom rekrutují noví vedoucí hřebci. Pro správný vývoj populace je nesmírně důležité, aby se utvořila tato struktura.
Kůň Převalského žije jenom divoce v přírodě, nebo se dá i nějak zkrotit, či dokonce vycvičit, třeba do cirkusu?
Zaplať pánbůh, do cirkusu nikdy cvičen nebyl. Nedá se na něm ani jezdit, výjimkou byl hřebec zapsaný pod číslem 1 v plamenné knize Vasca, byl sedlán v Ascanii. Je to asi stejné, jako kdybyste chtěli ze psa dingo vycvičit loveckého psa. Ne že by byl nezkrotný, ale jeho povaha je jiná. Hřebci koní Převalského jsou ostří, v jednom výběhu nemůžete mít dva dospělé hřebce, ti by se okamžitě do sebe pustili a mohli by se i zabít. Úloha koně Převalského v původních ekosystémech polopouští je, jako u všech velkých býložravců, udržovat rovnováhu ve stepi spásáním vegetaci (kromě koní tam žijí ještě divocí osli, kteří jsou ještě daleko přizpůsobivější než koně). Bohužel, protože polopouště degradují, vysychají, koně mají problém se tam uživit, i to přispělo k jeho vyhubení. Je třeba říci, že i když se jejich návrat zatím daří, stále existují stejné faktory, které k jejich vyhubení přispěly.
A to je tedy nedostatek pastvy.
To je nedostatek pastvy a nedostatek vody. A potom přítomnost vlků, ale s tím se ti koně, přestože žili 12 generací v zajetí, dokážou vyrovnat. Většinou se vlkům ubrání, maximální ztráty jsou 25%, kdy podlehnou jen ta nejslabší hříbata. Ale ohrožují je také dlouhé a tvrdé zimy, letos se to znovu ukázalo, když došlo k jevu, který Mongolové nazývají Dzut. Jedná se o hromadné hynutí dobytka, které nastává, když v polopoušti napadne příliš mnoho sněhu.
Najdou koně Převalské návštěvníci i v jiných zoologických zahradách?
Rozhodně nejsou ve všech. Některé zahrady se koně Převalského spíše zbavují, protože i v tomto oboru panuje cosi jako móda a dnes jsou druhy ohroženější a atraktivnější (somálští osli, zebry apod.). Je to určitě škoda, protože populace koní v zoologických zahradách by měla být pojistkou pro případ, když se v Asii něco stane, tak jako letos v Gobi, kdy 98 koní nepřežilo tvrdou zimu. Pak je třeba mít v záloze další jedince, aby populaci bylo možné doplnit. Celá léta se zoo těšily, jak budou koně navracet do volné přírody, bohužel to ale přišlo do údobí 90. let, kdy se svět změnil a lidé měli zájem o jiné věci než o zvířata. Podle mě je dnes kůň Převalského trošku zapomenutý kůň, asi tak jak byl zapomenut, než jej Przewalskij objevil. Určitě si zaslouží, abychom se na něj chodili dívat a podporovali chov, protože i když je jich dnes na 1950, je potřeba myslet do budoucna a zabránit tomu, aby populace klesla tak, že už se nebude schopna rozmnožovat.
