Jak to vidí Eduard Stehlík - 13. června (Atentát na Heydricha opravdu měl smysl. Československo se tak vrátilo na mapu Evropy)

13. červen 2013

Eduard Stehlík se dnes věnoval zejména 71. výročí vyhlazení Lidic a Ležáků (v sobotu 8. června).

Z dnešního pořadu vybíráme
Historik Eduard Stehlík byl prý vždy hodně skeptický a domníval se, že se moderním dějinám ve školách nevěnuje tolik pozornosti, jakou by si zasloužily. "Ale dnes, kdy přicházím do styku s pedagogy základních a středních škol si myslím, že to jsou převážně vynikající osobnosti, které dokážou dětem naši historii předávat velmi zajímavě. Účastním se totiž dnes již 8. ročníku soutěže Lidice pro 21. století. Je to zajímavá zkušenost, kdy děti mj. vypracovávají samostatné práce. Je to mnohdy velmi zajímavé čtení, které vypovídá jako o autorech, jejich rodičích a učitelích."

Lidice a Ležáky
Je tomu už 71 let, kdy došlo k vyhlazení Lidic a Ležáků. Je, z pohledu historika, něco nového? "Ač to vypadá, že už jsme všechno prozkoumali, opak je pravdou. Stále se totiž otevírají dosud nepřístupné archivy. Loni jsme např. hodně hovořili o nově zpřístupněných archivech ve Velké Británii. V nich se objevilo, že parašutisté, kteří zaútočili na R. Heydricha, úzce spolupracovali s tehdejšími tajnými službami a člověk tak poprvé vidí, jak významné legendy speciální služby byly aktivně zapojeny do přípravy atentátu."

Atentát na Heydricha
24. června si také připomeneme 100 let od narození Jana Kubiše, tedy muže, který patřil do jednotky parašutistů, kteří se roku 1942 účastnili atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. "I u něj by člověk řekl, že už v archivech nic nového nenajde a já, když jsem se ponořil do matrik, zjistil, že neměl čtyři ale šest sourozenců."
A měl atentát na Heydricha, z dnešního pohledu, vůbec smysl? Stálo to za to? "Myslel jsem si, že postupem času tato otázka vymizí, ale není tomu tak. A tak je potřeba tak stále opakovat, že atentát smysl měl. Československo se tak totiž vrátilo na mapu Evropy. Navíc je zpochybňování urážka památky nejen parašutistů ale i těch, kteří jim pomáhali a zaplatili svým životem."


Své dotazy můžete psát na jednoduchý e-mail: jaktovidi@rozhlas.cz.

Eduard Stehlík je autorem nebo spoluautorem dvou desítek monografií a několika desítek článků a odborných studií. Kniha Lidice - Příběh české vsi získala v roce 2005 cenu Ministerstva kultury ČR a Asociace muzeí a galerií "Gloria musaealis" v kategorii Muzejní publikace roku. Vojenský historik PhDr. Eduard Stehlík je také jedním z pěti autorů scénáře výstavní kompozice v Památníku Lidice, nazvanou „A nevinní byli vinni…“. Od 27. října 2006 je čestný občan Lidic.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ve studiu dne svítám doktora Eduarda Stehlíka, vojenského historika, dobrý den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Při pohledu do kalendáře se hned nabízí několik témat a významných událostí. 71 let uplynulo v pondělí od vyhlazení Lidic, 10. června 1942 byla vesnice obklíčena gestapem kvůli podezření ze spolupráce s československými parašutisty po atentátu na Reinharda Heydricha, o 14 dnů později 24. června 1942 lehly popelem i Ležáky, nad čím bychom se, pane plukovníku, měli zamyslet v těchto souvislostech?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že každý posluchač, který je takový, který se zamýšlí nad tím, co nás obklopuje a co se stalo v minulosti, musí cítit, že jestliže v hlubokém zázemí, třebaže za války, někdo naprosto bestiálním způsobem vyhladí dvě vesnice, povraždí jejich obyvatele, ty vesnice vypálí a snaží se jejich jména vymazat z mapy, takže je to něco tak obludného, že nad tím zůstává rozum stát, protože si znovu a znovu budeme klást otázku, zda jsou něčeho takového vůbec schopny lidské bytosti. Bohužel při pohledu těch 7 desetiletí zpátky více než 7 desetiletí zjišťujeme, že lidské bytosti jsou schopni daleko otřesnějších a zrůdnějších činů a jsme toho bohužel svědky v současnosti na různých místech našeho světa, kde se dějí věci méně podobné tomu, čím si prošly Lidice a Ležáky před těmi 70 lety. Pokud jste zmiňovala to výročí, ten 10. červen 1942, mně to nedá a zmínit ještě jedno naprosto obdobné výročí, které se k tomu dni váže a jehož 70 let si budeme připomínat v příštím roce a to je vyhlazení francouzského městečka Oradour sur Glane, které se váže k 10. červnu 1944, to znamená, vlastně na stejný den jako Lidice, ale o dva roky později. Zajímavé v té souvislosti je, že v případě Oradouru,podíváme-li se do seznamu těch, kteří v Oradouru vraždili, tak zjistíme, že mnohdy jsou tam lidé, nebo já bych snad ani lidé nepoužíval, ale muži, jejichž krvavá stopa se táhla už heydrichiádou u nás a dokonce jeden z nich Werner Bart vraždil jak v Pardubicích jako člen popravčí čety jak obyvatele Ležáků, tak o dva roky později ve Francii obyvatele Oradouru.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co se týče vypálení Lidic, tak tento masakr zvedl obrovskou vlastně vlnu odporu proti nacistům po celém světě. Vznikala města, vesničky nebo oblasti, které nesly tento název této obce. Dokonce i děti dostávaly toto jméno. Uvědomili si třeba nacisté, jak strašnou udělali chybu, nejspíš, když se podíváme právě na Oradour, tak bohužel nikoliv.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Zřejmě pokud jde o vraždění lidí, tak tam ty zábrany určitě nebyly. Ty pokračovaly neztenčenou měrou prakticky až do konce války, na co si už dávali do budoucna pozor, byla ta forma prezentace těchto činů, protože vyvraždění Lidic bylo, Lidice nebyly první. Podobným nebo možná ještě daleko zrůdnějším způsobem byla vyhlazena celá řada vesnic na území tehdejšího Sovětského svazu. Ale Lidice byly první případ,kdy se tak stalo v hlubokém zázemí a kdy to nacisté sdělili světové veřejnosti, i když je potřeba říci jednu věc, že ta zpráva, kterou vy jste zmiňovala, která vlastně způsobila ten světový otřes, která proslavila tou hrůzou Lidice po celém světě. Nebyla vlastně pravdivá a je paradoxem, že ona nepravdivá nacistická zpráva nebo zkreslená vlastně žije svým dalším životem a že v současnosti, kdy můžeme její prezentaci najít jak v encyklopediích, tak v nejrůznějších dalších zdrojích, používají ji novináři a přitom si neuvědomují, že vlastně možná bych použil i to slovo papouškují nacistickou propagandu, protože to tu zprávu všichni známe a ona začíná tím, že po pátrání po vrazích SS obergrupenführera Reinharda Heydricha byly zjištěny nezvratné důkazy a tak dále, a proto byly dospělí muži zastřeleni, ženy dány do koncentračního tábora, děti na náležité vychování do rodin v říši, obec byla srovnána se zemí a jméno obce bylo vymazáno, přitom prakticky téměř nic z té zprávy není pravda. Protože v Lidicích začali popravovat chlapce od 15 let nahoru, plnoletost byla v 21. To znamená, v Lidicích už toho 10. června začínají vraždit děti. Pokud jde o rozhodnutí o ženách, tak odeslán do koncentračního tábora vytrácí se dvě slovíčka, která v tom původním rozkazu byla: Na doživotí. A to se domnívám, že je podstatný rozdíl, ale vůbec nejhorší je lež o dětech, protože ze 105 lidských dětí bylo 88 zavražděno, to není žádné náležité vychování. Takže i toho si myslím, že bychom si měli připomínat, že nevěřit všemu, i když je to hrůza, ale ta hrůza a ta pravda může být ještě otřesnější.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak se učí momentálně v našich školách. Vy jste otcem 4 dětí, jestli to mohu prozradit, vlastně historie, dějepis, kolik se toho školáci dozvědí? Mimochodem včera bylo možné ke stažení, volnému stažení jeden server nabízel právě Lidice, na kterém vy jste se také spolupodílel.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, pokud jde o výuku dějepisu, já jsem k tomu byl vždycky velice skeptický. Myslel jsem si, že se moderním dějinám nevěnuje tolik prostoru, kolik by mělo. Já dodnes si myslím, že by to mohlo být o něco víc. Ale řekněme, jsem optimistický do budoucna. Jednak jsem schopen říci, jak strašně moc se právě v otázce Lidic, atentátů, a podobně, ta situace změnila za těch uplynulých 10 let a na druhou stranu působím i v takových kurzech pro učitele dějepisu, které pořádá Památník Lidice a přicházím do styku s pedagogy, kteří učí jak na středních, tak základních školách a musím říct, že celá řada z nich jsou naprosto výjimečné a mimořádné osobnosti, že jsou to lidé, kteří svým dětem myslím svým žákům nebo studentům předávají opravdu vynikající sumu vědomostí a navíc způsobem, který ty děti, řekněme, neotráví, protože ono můžete dějepis vykládat tak, že zahltíte toho studenta nebo žáka obrovským množstvím faktů, dat a vlastně bez těch souvislostí, které to dítě by mělo znát, je to pro něj šílená nuda, otrava. Ale je potřeba asi vybrat určitou sumu těch věcí, odstranit to nepodstatné a ten zbytek, co vám zůstane, předat, je-li to možné, formou příběhu a hlavně toho, aby ty děti si uvědomily, že řada těch věcí, o kterých se učí, nejsou až tak strašně vzdálená. Já vím, že oni si představují, že téměř všechno, co se stalo před rokem jejich narození, je podobné dinosaurům, ale musí si uvědomit, že pokud hovoříme o těch Lidicích, jestli stále žijí lidé, kteří tu tragédii zažili, kteří si prošli těmi hrůzami, takže to od nás není tak daleko, jak bychom si sami mohli myslet.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak se vám, pane doktore, vybíralo z prací právě studentů ve vědomostní soutěži?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Máte pravdu, že vlastně v letošním roce se uskutečnil osmý ročník vědomostní soutěže Lidice pro 21. století, které pořádá Památník Lidice. Stál u jejího zrodu pan ředitel Památníku pan doktor Červencl před těmi 8 lety a musím říci, že je to zajímavá zkušenost, protože soutěž vlastně probíhá formou jednak odpovědi na otázky ve dvou kolech. Ale kromě toho děti vypracovávají vlastně literární práci. A na zadané téma vždycky pro mladší a starší kategorii. Je to někdy velice zajímavé čtení, protože vypovídá mnohé nejen o těch žácích nebo studentech, ale i pedagozích, kteří je někdy k té soutěži přivedou. Někdy i o rodičích, to člověk si kolikrát říká, když čte nějakou tu práci, jestli je to skutečně práce toho žáka, jestli je tak výjimečný nebo jestli někde maminka s tatínkem nepomohli nebo pan učitel, ale musím říci, že mnohdy, i když jsem třeba k tomu přistupoval s určitou skepsí a říkal jsem si, že to není možné, aby třeba studentka gymnázia vytvořila práci tak mimořádnou, tak když jsem měl možnost ji při vyhlašování výsledku ji poznat, tak jsem se jí v duchu omlouval, protože šlo často o mladou dívku nebo mladého muže, kteří jsou vynikající jak z hlediska svých vědomostí, tak i svých názorů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak to vidí, třeba konkrétní jeden příklad, kdybyste nám mohl přiblížit z jedné práce.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si vzpomínám, nemohu na to zapomenut, na práci, která byla literárně naprosto mimořádně napsaná a byl to příběh, nesmírně tragický příběh, když jste tady zmínila film Lidice. Příběh dcery Václava Říhy, což byl muž, který vlastně svým dopisem spustil celou lidickou tragédii. Jeho dcera se vlastně narodila až po jeho smrti, on byl potom gestapem zlikvidován v koncentračním táboře Mauthausen, nicméně to, že on stál vlastně za rozeběhnutím té tragédie, se po válce obecně začalo vědět, a ta dcera jeho, ačkoliv otce nepoznala, vyrůstala v takovém ovzduší, že tvůj otec může vlastně za vyvraždění Lidic a ona jako teenager si pustila plyn. A ten příběh, ta literární práce byla jakoby autobiografický, jako pokus o vhled do myšlení této dívky a bylo to něco naprosto mimořádného.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Objevuje se, pane doktore, ještě třeba v besedách nebo u jiných příležitostí, kdy se setkáváte, ať už se studenty nebo se staršími ročníky v souvislosti s atentátem na Reinharda Heydricha a těmi tragickými událostmi, které následovaly, Lidice, Ležáky, s otázkou zda a jaký to mělo vůbec význam, zda to v uvozovkách stálo zato?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já se přiznám, že jsem si myslel, že postupem času tato otázka vymizí. Nicméně objevuje se. Objevuje se. Někdy zaznívá, pokud to tak můžeme říci, tak nějak, nevím, jak to říct, možná laskavě, nebo s touhou po poznání, kde ten člověk opravdu se ptá po tom, jestli to mělo smysl a chce znát odpověď, řekněme, aby mu člověk vysvětlil, jak to bylo, někdy je to takové s takovou možná jedovatou slinou, co si to vlastně ti parašutisté mysleli a co si to mysleli ti blázni v Londýně, že sem poslali nějaké dva parašutisty, kteří tady zlikvidují Heydricha. To netušili, co to bude stát lidských obětí. Já si myslím, že právě proto je potřeba opakovat to, že ten atentát smysl měl, že to byla záležitost, která svým dosahem a významem se zapsala nesmazatelně do světových dějin. Opravdu Československo se provedením atentátu a paradoxně potom i těm represáliemi, které následovaly, vrátilo jako jeden z významných členů spojenecké koalice v boji proti nacistům. Nikdo poté už nezpochybňoval právo Československa na to být obnoveno po vítězné válce v předmnichovských hranicích, což do té doby nebylo úplně samozřejmé a myslím si, že kdybychom zpochybňovali atentát jako takový, tak bychom vlastně urážel památku nejen těch parašutistů, ale hlavně těch stovek lidí, kteří jim ten úkol pomáhal splnit a kteří za tuto pomoc zaplatili svými životy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak to vidí na dvojce, si připomínáme 71 let od vyhlazení Lidic a Ležáků, kolik nového nám toho ještě může přinést nejen v těchto případech současné bádání, pane doktore Stehlíku?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já jsem byl přesvědčen, když jsem es vlastně dostal k problematice atentátu a Lidic před nějakými 15 lety, že vlastně už nic nového není možné objevit, že všechno je jasné a že kolegové, kteří se tématu věnovali předtím, ho vyčerpali, jak se tak říká. Ale opak je pravdou a myslím si, že nejen pro nás historiky, kteří se tomuto tématu věnujeme v současnosti, ale i pro ty, kteří přijdou po nás, stále zbude ještě něco, na čem bude možné bádat, ať už jsou to věci, které se týkají toho, že se otevírají ať už některé naše archivy nebo archivy v zahraničí, nebo jsou badatelsky lépe přístupné, mohou se objevovat někdy drobnosti, někdy věci, které umožňují nahlédnout na tu věc trošku jinak, já jsem mnohokrát hovořil v médiích během v uplynulém roce o tom, jak díky nově zpřístupněným materiálům ve Velké Británii, jak se vlastně změnil náhled na to, co Britové vlastně věděli o přípravě atentátu, protože se svého času dokonce hovořilo o tom, jako kdyby si Čechoslováci atentát připravili sami a Brity vůbec neinformovali o tom, co tady Gabčík s Kubišem budou dělat. Tohle všechno je naprosto nesmyslné. Ta akce probíhala v nesmírně úzké součinnosti s britskými speciálními službami, britskou SOI. To znamená, Britové věděli i při tom vyslání, ještě předtím než atentát byl proveden, tak už tam jdou jednoznačné zprávy, úkol operace Antropoid, likvidace Heydricha nebo dokonce poprava pana Heydricha a podobně. A hlavně Čech potom vidí, jak významné osoby byly zapojeny do té přípravy, skutečně legendy speciálních služeb, které Gabčíka s Kubišem na jejich úkol připravovaly. To si myslím, že jsou věci zajímavé, ale mnoho věcí se dá nalézt i přímo tady u nás, vy jste v anonci na tohle naše setkání zmiňovala, že 24. června kromě té smutné události, kromě vlastně vyhlazení Ležáků si připomínáme zejména v letošním roce sté výročí Jana Kubiše, rodáka z Dolních Vilémovic u Třebíče, který atentát provedl. On byl mužem s bombou, který nakonec zvládl splnit ten úkol, kterým byl ve Velké Británii zadán. A i v jeho případě bych očekával, že vlastně nic nového se objevit nemůže a přitom i tady u nás v archivech, když člověk začal studovat matriky, tak zjistil, že celá léta se uvádí, že Jan Kubiš byl vlastně ze 4 dětí, že jeho maminka Kristýna, rozená Mitisková, jeho tatínek František Kubiš, který byl ševcem v Dolních Vilémovicích, měli čtyři děti. A když se pak člověk ponoří do matrik a začne zkoumat to jak to vypadá, tak zjistí, že vlastně těch dětí bylo šest, že první chlapeček, který se jmenoval Josef zemřel v 15 měsících, mimochodem 18. června 1912, o 30 let později padne v boji s nacisty Jan Kubiš, takže to je takové zvláštní datum. A potom se léta tvrdilo, že maminka Kristýna zemřela při porodu nejmladšího syna Jaroslava, který se narodil v roce 1917, ale já jsem potom objevil fotografii, kde ta maminka stojí se svojí maminkou, tedy Janovou babičkou, má tam 4 děti a tomu jednomu dítěti nejmladšímu je určitě víc než rok. Tak jsem říkal, tak asi těžko při porodu. Ale nicméně jsem říkal, že určitě taková ta informace o tom, že maminka zemřela při porodu tam mohla žít v té vesnici. A tak se podařilo objevit úmrtní matriky a zjistilo se, že opravdu, že zemřela při porodu, zemřela při porodu nejmladší dcery Marie v září roku 1919, ale že nepřežila ani tahle holčička, ta maminku přežila přibližně o 20 dní. Takže to jsou věci, které nebyly známé ještě před několika málo týdny. Takže i u takto významné osobnosti, pokud se člověk začíná věnovat jejímu životu, může objevit věci, o kterých nikdo nic netušil.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Někdy dokonce to nemusí být archiv, pane doktore, ale třeba schody, které vedou na půdu. To je v podstatě senzační objev, ke kterému došlo před nedávnem právě v Dolních Vilémovicích v rodném domě Jana Kubiše.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Je to skutečně mimořádná záležitost. Člověk by předpokládal, že po tolika letech jednak poté, co dům byl prohledán gestapem, kdy se na opravy domu podílela celá řada lidí včetně členů třeba znám klub vojenské historie Rota Nazdar, který tam odvedl obrovský kus práce právě v letošním roce, když pomáhali vlastně rozebírat střechu a opravovat střechu. Hovořil jsem s nimi a říkal: Po těch schodek jsme šli tisíckrát. Nikoho nenapadlo, že by vlastně tam mohlo být něco schováno, to co se podařilo vlastně nalézt, bylo myslím prezentováno velice široce v médiích Vojenským historickým ústavem, který ty předměty pomáhal dát dohromady, zakonzervovat a opravit a budou součástí expozice, která by se měla v dohledné době v opraveném rodném domě Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích objevit. Ta slavnost by se měla konat teď 22. června. Pro mě z hlediska historika si jedna z těch nejzajímavějších věcí, které se podařilo nalézt, kromě toho, že tam je vlastně vycházkový bodák, jsou tam součásti nárameníky, součásti vlastně čepice Jana Kubiše. Je několik písemností, které tam jsou, ať už je to domovský list, který mu byl vydán v roce 1930 tehdejším starostou obce Dolní Vilémovice anebo vlastně legitimace sociální pojišťovny, ze které se dá vysledovat, jakými pracovními zařazeními Jan Kubiš vlastně na přelomu nebo od toho počátku 30. let, od roku 1930 do nástupu základní vojenské služby v roce 1936 prošel.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Umožní nám to všechno vlastně mít teď jaksi komplexnější obraz o Janu Kubišovi, protože dosud jsme znali nebo byla zmapována spíš ta jeho řekněme, ten válečný příběh.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že i ten objev týkající se těch rodinných poměrů je také velice důležitý, protože najednou zjistíte třeba z vysvědčení, které bylo nalezeno právě pod těmi schody, že on nastoupil školní docházku 16. září 1919 a nastoupil jí v Ptáčově, 15 kilometrů od Dolních Vilémovic. A vy zjistíte, že vlastně v době, kdy on se chystal nastoupit do školy jako prvňáček, tak právě v té době mu umírá maminka, že mu umírá ta novorozená sestra a že vlastně tatínek v tu chvíli se není schopen o tu rodinu postarat. To znamená, Jan se ocitá u své tety a strýce, kde potom není jenom po nějakou dobu krátkou, ale žije tam sedm let vlastně bez přítomnosti svého otce, který mezitím vlastně zakládá novou rodinu a čili se člověk potom dívá i trošku jako jinak na ten osobnostní vývoj toho mladého muže, který vlastně v šesti letech ztratil maminku, najednou se z rodinného prostředí ocitá někde jinde i když u svých příbuzných, ale přeci jen někde jinde. A já ho obdivuji, že přestože vyrůstal v takhle složité situaci, že z něj vyrostl muž, velký vlastenec, který byl schopen provést čin, který vstoupil do dějin.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Polovina Čapkovy vily na pražských Vinohradech je na prodej za 49 milionů, kdo by jí měl odkoupit? Měl by to být stát? Co podle vás hovoří pro a co proti?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já si myslím, že bezesporu by to měl koupit stát. I když se přiznám kdybych ty peníze měl, tak si to koupím, protože Čapek je můj oblíbený spisovatel a pokud člověk ví a má povědomí o tom, co vlastně všechno v té vile je a jakým způsobem vlastně byla uchovávána, to znamená, dodnes to působí ta zákoutí působí tak jako kdyby je Čapek opustil před několika málo hodinami. Myslím si, že stát by měl bez ohledu na to, jak vysoká by byla finanční částka, by měl tuto vilu odkoupit, protože a zachovat ji pro budoucí generace, protože Čapek je opravdu jedním z naprosto mimořádných spisovatelů. Nejen pro nás, ale vůbec ve světovém měřítku a takováto místa by měla zůstat zachována pro příští generace. Já vím, že někdy dát vilu do rukou státu nemusí být úplně ideální. Já si v této souvislosti nemohu nevzpomenout na případ vily Aloise Eliáše, kterou jeho manželka pietně udržovala celou dobu v to podobě, v jaké se nacházela v roce 1942. Pak vlastně vilu odkázala státu, který se k té vile i k tomu odkazu zachoval velice nečestně. Ale říkám, že šlo o jiný režim a já pevně doufám a pevně věřím, že v současné době, kdyby vila byla odkoupena a byl v ní vybudován důstojný památník Karla Čapka a byla zařazena mezi objekty spravované ať už Národním muzeem nebo někým jiným, tak by to bylo asi nejlepší pro její osud.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem na rekonstrukci domu Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích, kde bude muzeum, jak už jste se o tom zmínil, přispěli i naši vojáci působící na misích v Afghánistánu a v Mali. Ale pomáhali samozřejmě armáda také především u nás, mám teď na mysli záplavy a odstraňování také škod. Vy dokonce s tím máte osobní zkušenost.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já bych udělal velice rychle jen jednu vsuvku. Jestliže hovoříme, kolik kdo přispěl na památník vlastně Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích, musím zmínit pana Aloise Denemarka, což je pán z Dolních Vilémovic, jehož rodina byla povražděna nacisty a který jako penzista dal na ten dům přes 300 tisíc korun. Celé své celoživotní úspory, což hluboce smekám a pokud nás pan Denemarek, kterému je hodně přes 90 let slyší, tak ho moc zdravím. Ale pokud jde o ty povodně, já si myslím, že přišly dříve, než jsme čekali, vždycky nám říkali, že stoletá povodeň může být jednou za sto let, nebo si tak člověk myslel a ono je to po 11 letech. Ale myslím si, že lidé, kteří se ocitli v této složité situaci, mohli vidět kromě té obrovské práce, kterou odváděli záchranáři, hasiči, městští policisté a mohli vidět i vojáky. Vojáci zasahují na mnoha místech, ať už jsou to příslušníci profesionální armády anebo příslušníci aktivních záloh a myslím si, že odvádí velký kus práce a že ono to je nejen kolikrát pomoci tou silou, řekněme opravdu manuální, ale kolikrát už jen ta skutečnost, že vedle vás je někdo, kdo vám pomáhá, že někdo přijel a pomáhá vám, pomůže i po stránce psychické, protože to, v jaké situaci se ti lidé ocitli, to je něco šíleného.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A jenom připomenu, že sbírkové konto má i Český rozhlas a zítra nabídneme speciální vysílání na pomoc obětem záplav. Hostem dnešního Jak to vidí, byl plukovník doktor Eduard Stehlík, vojenský historik, děkuji, bylo mi potěším.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Mě také, na shledanou.

autor: Eduard Stehlík
Spustit audio