Jak to vidí Eduard Stehlík - 2. května

Odbornou specializací Eduarda Stehlíka jsou nejnovější vojenské dějiny Československa a České republiky - zejména období 1914-1956. V letech 1998-2003 Eduard Stehlík působil také jako vysokoškolský pedagog na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a v přednáškách se věnoval např. dějinám mezinárodních vztahů, válkám a ozbrojeným konfliktům po roce 1945 a mezinárodnímu terorismu.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dobrý poslech přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí, je dnes spisovatel a historik Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu v Praze, dobrý den.

Eduard STEHLÍK, Vojenský historický ústav Praha
--------------------
Dobrý den.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
27. května to bude už 70 let, kdy českoslovenští parašutisté Jan Gabčík a Josef Kubiš provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda, no já věděl, že to neřeknu Reinharda Heydricha.

Eduard STEHLÍK, Vojenský historický ústav Praha
--------------------
Je to naprosto děsivé jméno.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ono to bylo dvacet vteřin, které změnily historii. Už jsme, co myslíte, ten jejich čin, docenili úplně?

Eduard STEHLÍK, Vojenský historický ústav Praha
--------------------
Já si myslím, že se mnohé změnilo, zejména bych řekl, během těch posledních deseti let. Já tady nechci nějak zdůrazňovat význam VHÚ, nebo Vojenského historického ústavu, ale myslím si, že strašně moc tomu vnímání pomohla před deseti lety výstava, kterou jsme dělali Atentát operace Andropoid, kterou vidělo jenom v České republice na sto tisíc lidí a v zahraniční minimálně dalších sto tisíc. A jestliže se, do té doby se mě dokonce stalo, že jsem jedné paní profesorky na gymnáziu, někdy v roce 2000, jsem se zeptal, kdo to byl Heydrich a ona mě na to dopověděla podle jména asi nějaký Němec. Tak se domnívám, že tohle to už se mi asi nestane, aspoň doufám.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak byl ten čin přijímán českou veřejností bezprostředně po tom, kdy se 4. června rozlétla zpráva, že Heydrich je skutečně zemřel?

Eduard STEHLÍK, Vojenský historický ústav Praha
--------------------
Já si myslím, že tam byly dva momenty. Jednak to bylo určité zadostiučinění, protože Heydrich se opravdu na podzim roku 1941, kdy do Prahy nastoupil, uvedlo takovým rozsahem vraždění, jaké do té doby česká veřejnost nepoznala, tady během to podzimu, řekněme, do počátku roku 1942 bylo povražděno na pět set lidí, což bylo naprosto otřesné. A takže určité zadostiučinění a na druhou stranu pochopitelná hrůza z toho, co bude následovat, protože bylo jasné, že Heydrich vzhledem ke svému postavení v rámci hierarchie třetí říše, bude, nebo jeho smrt bude stoprocentně pomstěná. Ono tady, my si musíme uvědomit jednu věc, my totiž Češi nahlížíme na toho Heydrich pod prizmatem té jeho funkce, toho označení, protože tam to slovíčko, to přídavné jméno zastupující, v nás evokuje jakýsi dojem člověka druhé, třetí kategorie, který vlastně sem jenom šel jako na záskok a není to pravda. Heydrich byl opravdu personou první třídy z hlediska třetí říše, byl to opravdu pán nad životem a smrtí pod kterého spadala policie, gestapo na celém území nejenom protektorátu, ale samozřejmě celé okupované Evropy, takže on by doslova a do písmene pánem nad životem a smrtí.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Četl jsem, že nacisti zavraždili v reakci na jeho zabití 15 tisíc Čechů. To byla krutá daň.

Eduard STEHLÍK, Vojenský historický ústav Praha
--------------------
On byl, tohle byl plán. On opravdu v té bezprostřední reakci se uvažovalo o popravě 10 až 15 tisíc osob. Tam se dá říci, že možná Čechy paradoxně zachránil Kahafrank, který Hitlera přesvědčoval, že takhle brutální množství lidí by způsobilo vlastně opak a mělo kontraproduktivní účinek, nicméně i tak ta, ten počet mrtvých byl velice vysoký. My jsme se kolegy snažili toho čísla dopočítat a mluvíme určitě kolem pěti tisíc, pěti tisících mrtvých za Heydrichovu smrt, což je číslo obludné, ale bylo vlastně z pohledu nacistické propagandy nebylo zveřejňováno, bylo rozděleno do několika takových oblastí. Jednak to byli lidé popraveni za té takzvané Heydrichiády, nebo toho práva. Pochopitelně vyvraždění občané Lidi a Ležáků, několik židovských transportů, které odjely z Terezína do Osvětimi a z nichž prakticky vůbec nikdo nepřežil a potom v neposlední řadě radikální zpřísnění trestu pro vězně, příslušníky odboje, kteří stanuli před německými soudy, protože jestliže do té doby by třeba z třináctičlenné odborové skupiny byl vynesen jeden nebo dva rozsudky smrti, tak po atentátu stejné skupina se stejnou činností a se stejným důkazním materiálem 13 rozsudků smrti.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mluvíme o operaci Anthropoid. Proč vůbec padlo rozhodnutí právě tedy zaměřit se na Heydrich, nebo víme, ve které hlavě se ten plán zrodil?

Eduard STEHLÍK, Vojenský historický ústav Praha
--------------------
Kouzelné, že se k tomu vůbec nikdy nikdo nepřiznal. A myslím, že právě pod vlivem těch obrovských obětí, které to přineslo, nicméně podle studia materiálů a řekněme určité časové osy, paradoxně zjistíme, že na rozhodnutí o atentátu a na rozeběhnutí všech těch věcí, které se toho týkaly, to znamená výběr parašutistů a jejich příprava, to všechno, k tomu všemu došlo 2. října, protože když si vezmeme Heydrich přichází 27. září 1941 do Prahy, o den později je vyhlášeno to stané právo, začínají popravy a už vlastně 3. října jsou zinstruováni tehdy ještě Josef Gabčík a Karel Svoboda, který byl později nahrazen Janem Kubišem, už jsou instruováni k tomu, že budou vysláni do protektorátu, aby provedli atentát. S tím, že toho třetího jsou instruováni, ale oni už desátého měli být vysazeni a atentát měl být uskutečněn 28. října. Vlastně na zakázaný státní svátek.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Nebylo to uspěchané, ten plán?

Eduard STEHLÍK, Vojenský historický ústav Praha
--------------------
Tam myslím, že sehrálo roli to, že z pohledu důstojníků, kteří tenhle plán vymysleli a spustili, tam naprosto klíčová je role plukovníka generálního štábu Františka Moravce, který byl tehdy šéfem našich zpravodajců v Londýně a pod kterého ten výcvik parašutistů spadal, byla okamžitá reakce, okamžitá pomsta a tady bychom se museli ještě malinko vrátit do historie, pomsta za koho? Protože ono ho 28. září 1941 byl v Praze v Ruzyňských kasárnách v té první skupině popravených i armádní generál Josef Bílý. Což byl velitel vojenské bojové organizace obrana národa, ale co je podstatné, v letech 1932 -a 1935 přímý nadřízený Františka Moravce, kdy už on byl šéfem Zemského vojenského velitelství tady v Praze, tak Moravec mu dělal šéfa zpravodajského oddělení, velice se sblížili a dá se říci, že Bílý jako takový gentleman držel nad tím horkokrevným Moravce trošku ochrannou ruku a napomohl k jeho další kariéře. To znamená, on vlastně prvoplánově ta, to rozhodnutí o atentátu je vlastně reakce na zabití oblíbeného nadřízeného a podpořená ještě 1. října 1941 velkou popravou, kdyby bylo v Ruzyni popraveno 13 vysokých důstojníků generálního štábu, mezi nimi tři generálové a samozřejmě všichni tito lidé měli spolubojovníky a kamarády v Londýně. Takže to rozhodnutí o atentátu je prvoplánově vlastně msta za naše padlé, zavražděné lidi tady doma, aby jak se přímo říká v té instrukci, Němci poznali, že vracíme ránu za ránu.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jaký byl osud Karla Svobody, který jak jste řekl, byl vybrán na akci s Josef Gabčíkem, ale kvůli úrazu při výcviku ho nahradil Jan Kubiš. On se později účastnil operace Wolfram.

Eduard STEHLÍK, Vojenský historický ústav Praha
--------------------
Karel Svoboda, to je jedna z velice tragických postav našeho zahraničního odboje, byl to bezesporu statečný voják, spolehlivý voják, který bez zaváhání souhlasil 3. října 1941 s vysláním a převzal úkol k likvidaci Heydricha, nebo o tom se ještě hovořilo o variantě /nesrozumitelné/, nicméně při tom doplňujícím výcviku se zranil při seskoku z balonu, při nočním seskoku se mu povedlo to, čemu Angličané říkají "zazvonit na zvonec" a to sice tím způsobem, že on seskakoval tím otvorem a parašutista se musel v tom okamžiku seděl v otvoru otevřeném, měl se odrazit a musel trošku dopředu, aby nezachytil vzadu tím balíkem toho padáku. No a on se odrazil moc a na druhé straně si dal hlavou o ten rantl do obličeje, udeřil hlavou tedy o ten seskokový otvor, takže utrpěl pravděpodobně otřes mozku, možná nějaké zhmoždění krční páteře, začal si vlastně o dva dny později na to ztěžovat, že opravdu mu to brání ve výcviku, měl oteklou tvář a podobně, takže byl z výcviku vyřazen, nahrazen Janem Kubišem, jak jste říkal. Svoboda potom trpěl určitými výčitkami svědomí, protože, takhle, on zřejmě na něj takhle nenahlížel, nicméně on se tak cítil, že kamarádi jeho si myslí, že se z té operace vyvlékl, protože z ní dostal strach a tak dále, zveličil své zranění, což bezesporu pravda nebyla, navíc kdyby někde chodil s oteklým obličejem, tak by byl nápadný už tak, při tom vysazení, které mělo následovat o několik dní později. On poskytl dokonce adresy svých blízkých. Jeho rodiče, nebo tatínek byl majitelem sodovkárny ve Slaném, kde žila i jeho manželka s malým synkem, i o tom svědčí to, že on byl opravdu vlastenec, protože odešel vlastně od narozeného dítěte, od rodiny, aby bojoval za tu republiku. Nicméně ta rodina Svobodových skončila velice tragicky. Oba dva rodiče i manželka byli popraveni, protože nacisté se posléze dozvěděli o tom, že oni poskytli podporu parašutistům. Svoboda sám potom nebyl několikrát nasazován do akce, panoval určitý strach z toho, jak by obstál. On si potom vymohl opravdu velkým nátlakem, aby mohl být vysazen v rámci operace Wolfram na podzim 1944 skutečně seskočil, nicméně jako jediný z toho šestičlenného výsadku se nesetkal se svými druhy, padl do zajetí a dožil se konce války v koncentračním táboře. Nicméně tady jeho tragické osudy nekončí. Po roce 1948 on vlastně nepřímo zavinil smrt svého bývalého nadřízeného z Velké Británie, který sem přišel jako britský agent a posléze byl pod dohledem státní bezpečnosti a dokonce dotlačen k určitým formám spolupráce.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vrátil jste se z pracovní cesty do Londýna. Dá se ještě najít něco nového, přijít na neznámé informace o operaci Anthropoid?

Eduard STEHLÍK, Vojenský historický ústav Praha
--------------------
Já jsem si vždycky myslel, že to možné není, protože těch knih, které k tomuto tématu existuje, ať už u nás nebo v zahraničí, jsou desítky, novinové články a studie mých kolegů, to by se počítalo na stovky. Je to téma, které přitahuje a i z toho důvodu, že a to si musíme opravdu přiznat a zdůraznit z hlediska toho významu. Atentát tohoto typu na takhle vysoce postaveného nacistického funkcionáře se už nikdy nepodařilo opakovat. Je to naprosté unikum ve všech zemích nacisti okupované Evropy. Nikdo jiný, ani Jugoslávci, Poláci, Rusové, nezvládli udělat něco podobného. To je opravdu výjimečná věc. Přesto mě samotného překvapilo, když jsem studoval některé materiály v londýnských archivech, několik věcí. Jedna z nich je bezesporu to, že celou tuto operaci, kterou my chápeme jako ryze českou, vlastně Britové vykazují jako operaci svou, protože v rámci oné takové tajemné zkratky SUI special operation neboli výboru nebo zprávy pro zvláštní operace, která měla za úkol vedení ten neregulérní války na území nacisty okupované Evropy, a kterou Britové řídili, je operace, nebo vůbec všechny operace, které my známe z našich dějin výsadkové, jsou vedené jako operace SUI. Dokonce ony krycí názvy jim přidělovali Britové. Dá se zjistit paradoxně poměrně hodně co se týče výcviku hochů, kteří byli cvičeni ať už ve Skotsku, kde byly ty první bojové kurzy, nebo posléze v případě Gabčíka a Kubiše potom doplňující výcvik, který probíhal u nich od poloviny října, řekněme, do prvního listopadového týdne, kdy už procházeli speciální přípravou, protože Britové věděli na jaký úkoly se připravují. To je taky další taková legenda, o které se hovoří, že údajně Britové neměli ani tušení o tom, že jaký úkol výsledek Anthropoid má. Ve všech materiálech, které jsem měl v ruce se naprosto jednoznačně u nich uvádí, zatímco ostatní mají třeba zpravodajské úkoly a podobně, tady jednoznačně takže naprosto jednoznačně věděli, na co jsou připravováni a dokonce z těch dochovaných materiálů je vidět, že Britové se velice úzce podíleli nejenom na jejich přípravě, ale i na plánu, jak by ten atentát měl být proveden. A z toho samotného plánu, který se tam vlastně dochoval a takového hodnocení vyplývá, že ta situace, která byla potom v té zatáčce 27. května 1942 mohla být malinko jinak, protože celý ten atentát, jak ho Britové naplánovali a s Gabčíkem a Kubišem secvičovali, mimochodem k tomu výcviku probíhalo v takové základně, to byl takový malý zámeček, kde na těch parkových cestách, kolem těch domů existují takové různé zatáčky a my jsme se tam dostali k leteckému snímku, kde to bylo vidět a právě v těch zatáčkách kolem těch domů a zahrad a tak dále, bylo nacvičováno to, že tam jezdilo malinké autíčko Austin a oni se na něj učili házet tu bombu, nebo maketu bomby, se kterou pak v Praze zaútočili.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tam jim prý při tom výcviku chyběla kriketová průprava.

Eduard STEHLÍK, Vojenský historický ústav Praha
--------------------
To je to, se přiznám, že jsem se musel jako hodně usmát, protože oba dva instruktoři, kteří tam s nimi byli, to byli velice vysoce postavení důstojníci v té době SUI, šéf české sekce, kapitán /nesrozumitelné/ a jeho nadřízený styčný důstojník podplukovník Peter Vilkinson, tak ty oba dva se tím velice intenzivně věnovali několik dní a učili je vlastně házet tu bombu s tím, že je tam kouzelné, když poznamenávají, že soutěživí Češi, Gabčík byl tedy zařazen pod Čechy, i když byl Slovák, tak že s tím měli velký problém, že se trefovali jenom občas, zatímco Britové pokaždé. Ale pak tam dochází k tomu, že je vidět, že jim schází ta průprava v kriketu. A když se podíváte, ono dokonce se to dá nalézt na různých webových serverech, tak tatínek byl snad jeden z nejlepších hráčů kriketových Velké Británie, takže určité geny se tam podělily, on to hrál od malička, takže trošku je přeházeli.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A v čem to mohlo být jinak?

Eduard STEHLÍK, Vojenský historický ústav Praha
--------------------
Já si myslím, že ta celá, celý ten úkol jak byl naplánován a já jsem několikrát o těchhle věcech hovořil i se současnými příslušníky speciálních jednotek, kteří ať už vojenských, nebo policejních, kteří řeší třeba obranu právě proti tomuto typu útoku, tak každý nám řekne, že nejnebezpečnější, nebo to, co musí udělat ten atentátník jako jednu z prvních věcí, pokud nedisponuje nějakou zbraní pancéřovou pěstí, nebo něčím podobným, je to auto, ve kterém ta osoba jede, zastavit. Pokud možno znehybnit na místě toho atentátu, aby vznikla delší časová prodleva pro útočící tým, aby mohli toho člověka zlikvidovat. Tomu přesně odpovídá ten plán akce připravený ve Velké Británii, kdy vlastně Kubiš byl pověřen tím, že měl na auto Heydrichovo zaútočit bombami. Jedna bomba měla vlastně explodovat přímo před předkem motoru, nebo na předku motoru, aby vlastně zničila motor, to auto zastavilo a druhá bomba měla být směřována vlastně do prostoru osádky, kde měla zabít Heydrich a případně jeho řidiče. A Gabčíkův úkol byl vlastně v případě potřeby tu práci v uvozovkách dokončit. Ať už střelbou buď ze samopalu, nebo z pistole je zajímavé, že se tam tyhle úkoly nebo to, co jsem říká celá ta léta, že to vypadá trošku jinak. Je těžko říci, jestli oni se rozhodli, že si ty úkoly prohodí, že nebudou používat bombu, že jim přišlo spolehlivější ona střelná zbraň, která nakonec selhala. Mohlo to být všechno úplně jinak, mohl se jít Gabčík podívat, jestli už Heydrich jede, mohl mít tam výhled zakrytý přijíždějící tramvají, kterou pak to Heydrichovo auto objíždělo z druhé strany. Museli improvizovat, reagovat ve velice krátké době. To se nikdy nedozvíme, bohužel ani jeden z nás jsme neměli možnost s nimi hovořit.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To možné, že granát použitý při atentátu obsahoval botulotoxin, jak se později spekulovalo?

Eduard STEHLÍK, Vojenský historický ústav Praha
--------------------
Ne, ne, ne. Určitě ne. My máme i takový ty nepřímý důkaz v tom, že střepinami z toho granátu byl zasažen Kubiš do obličeje, to znamená, kdyby tam byla jakákoli forma jedu, tak by samozřejmě i on měl obrovské zdravotní problémy, nebo by i na to mohl zemřít, což se nestalo. Ta bomba, která byl připravená, byla, vznikla vlastně zmenšením britského granátu, který v té době britská armáda používala proti obrněným vozidlům v Severní Africe byla upravena přímo v dílnách oné britské SUI, tam se na tom velice intenzivně podíleli jejich nejlepší specialisté na trhaviny a major Klark, který tu bombu připravil v té základní variantě a určité jejich dokončení pak dělal podplukovník Lesly Wood, který byl zároveň velitelem té stanice 12 na Estanhous, kde byli hoši připravováni a jednalo se vlastně o to, že ten granát byl zkrácen přibližně o dvě třetiny své délky a aby byla zmenšena ta jeho trhavá síla, protože pochopitelně kdyby použil na takhle krátkou vzdálenost řekněme ten trojnásobek trhaviny, tak by to pochopitelně ohrožovalo i Kubiše samotného. Co je zajímavé, a co je tam výslovně zmíněno, že v případě pokud se atentát nepovede, nebo v té první fázi, že oba dva parašutisté zdůrazňovali, že Heydricha zlikvidují za všech okolností, kdyby při tom měli přijít o život.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Adolf Opálka, Josef Gabčík, Jan Kubiši, Josef Valčík, Josef Bublík, Jan Hrubý a Jaroslav Švarc. Není bez zajímavosti, že pět z těchto sedmi mužů pocházelo z Moravy. Jeden byl tedy Slovák, jak víme. Je to jenom souhra náhod?

Eduard STEHLÍK, Vojenský historický ústav Praha
--------------------
Není. Jinak mě samozřejmě se vybaví ještě jedna věc, že když jim byla nabízená možnost se vzdát, tak oni při boji už o kostel, tak oni křičeli na ty oblehatele "nevzdáme se, my jsme Češi". Ale pokud jde o ten vysoký počet hochů z Moravy, není náhodu ani v tomhle tom výběru. Ono jich bylo poměrně velké množství i kdybychom se podívali na celou zahraniční armádu. Těžko říci, proč tomu tak bylo. Navíc je potřeba říci, že hodně z těch kluků bylo hluboce věřících. Jestli je to otázka určité víry v Boha a zároveň určité povinnosti, přísahy, kterou někteří z nich složili československé republice jako vojáci, nebo naopak takovéto prolnutí té prvorepublikové výchovy s tím vším těžko říct, ale bez pochyby těch hochů z Moravy bylo v zahraničí velmi vysoké množství.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To už jsme se dostali k datu 18. června, kdy tedy podlehli té beznadějné přesile v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Jak to bylo s tím údajným oddělením hlav od těl, které měly být vystaveny kdesi v německém muzeu zločinu?

Eduard STEHLÍK, Vojenský historický ústav Praha
--------------------
Já bych ještě se zastavil u toho, co jste řekl. U toho data. Ono nám někdy, ten atentát, ten 27. květen 1942 jakoby smazává možná i ve spolupráci v uvozovkách s těmi Lidicemi s 10. červnem. Tyto dvě opravdu dějinné věci smazávají ten 18. červen. Ten 18. červen, ale já kladu minimálně na roveň těchto dvou věcí, protože uvědomte si, přesně jak vy jste říkal, tady byla obrovská přesila, na 800 nacistů proti 7 vojákům, kteří chrání tech kostel, nebo bojují vlastně tu svojí poslední bitvu a my jsme si zvykli brát jako úplnou samozřejmost to, že ti kluci tam si tu poslední kulku nechali pro sebe. To není samozřejmost. Bylo jim x krát nabízeno, aby se vzdali, měli tu možnost, ale opravdu všichni z nich volili radši smrt vlastní rukou s výjimkou Jana Kubiše, který chudák byl zraněn tak smrtelně, že jim padl do rukou v uvozovkách živý, ale vlastně umírající. Někteří dokonce si to pojistili spolknutím jedu a ještě výstřelem do spánku, což byl případ Opálky, nebo Švarce. Není to samozřejmost určitě ne. Ten, ta nenávist těch nacistů samozřejmě se projevila potom jak jste říkal k tomu, že oni nahlíželi na ty parašutisty jako největší zločince těch moderních dějin říše a předpokládali, že po vítězné válce vybudují v rámci kriminalistického muzea speciální expozici věnovanou právě našim parašutistům a měli jí obohatit tedy o dost děsivé exponáty. Oni tam opravdu provedli dekapitaci všech těl, ta těla byla pravděpodobně pohřbena na hřbitově v Ďáblicích a ty hlavy byly těch pět hochů, tedy s výjimkou Gabčíka a Kubiše byly uchovávány jako lebky. U těch dvou to byly dokonce preparáty včetně tkání uložené ve válcích vlastně s nějakým roztokem, posléze i tam došlo k přeměně vlastně na lebkový, nebo na očištění a zauchování lebek dokonce s tím, že ty uřízlé hlavy byly používány po určitou dobu při výsleších spolupracovníků parašutistů i jejich rodinných příslušníků, což si asi těžko někdo dokáže představit, co to muselo s tou rodinou dělat, nebo s jejich bratry a podobně. Nicméně ty hlavy zmizely v závěru roku 1945, předtím se ještě podařilo tajně vyfotografovat a je otázkou, jestli byly spálené například v krematoriu terezínského koncentračního tábora. My nevíme, ale v každém případě byly odvezeny asi, aby se nestaly nějakou relikvií pro osvobozené Čechy.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Naším hostem je dnes vojenský historik Eduard Stehlík. Mám tady taky dotaz, který se netýká ale bezprostředně dnešního tématu. S manželkou jsme se oba narodili v roce 45 v Praze, ale po studiích žijeme nyní až do důchodu v takzvané americké okupační zóně. Přesto nás mrzí, že mnohde ideologicky předpojaté zpravodajství posledních let často nespravedlivě odsunuje význam oběti sovětských vojáků na našem území, ale do role okupantů viz 1968 to ale přece není ani historicky ani lidsky správné. Jejich smrt byla stejně tragická jako smrt amerického vojáka. Jak to vidíte vy?

Eduard STEHLÍK, Vojenský historický ústav Praha
--------------------
Naprosto s tím souhlasím. A myslím si, že je to otázka, ale myslím si, že to je otázka spíš některých publicistů než historiků, protože my jsme v poslední době dělali celou řadu výstav, když přijdete k nám do muzea tady na Žižkově, tak je tam velká část expozice věnována i sovětským parašutistům, boji československého armádního sboru po boku sovětské armády. I sovětské armádě při osvobozování československého území. Je tady, to je, já bych to přisuzoval tomu, že my máme takový, někdo to krásně nazval, takový výraz panghejtismus. My okamžitě jsme šmahem odsuzujeme úplně všechno. Jestliže jsme před rokem 89 říkali o západních letcích, že jsou to maličku zločinci, tak najednou jsme to otočili na druhou stranu. Já si myslím, že normální člověk nemůže nějakým způsobem se ušklíbat, nebo snižovat význam těch ruských vojáků, kteří bojovali za tady na území Československa, nebo České republiky, kteří zde položili své životy. Na druhou stranu si je potřeba uvědomit, že samozřejmě v závěru války, velmoci a už sehrávaly nejen tu onu vojenskou partii, ale partii i politickou a některé kroky, které tady prováděly sovětské výsadky, které sem byly vysazovány, nebo některá činnost, která byla naplánovaná, prováděná i třeba v rámci československého armádního sboru některými důstojníky, kteří v té době už úzce spolupracovali se sovětskými místy, připravovala vlastně půdu pro změnu politického režimu tady v Československu v roce 1948, takže beru to, že samozřejmě některé ty výhrady jsou oprávněné, nicméně prostý sovětský voják s tímhle neměl nic společného.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V noci 7. května 1945 projela Prahou husarským kouskem mise podplukovníka Pratta. Pratt s nimi hovořil jak s německým velitelem Prahy, tak s vůdcem povstalců. Na nábřeží Vltavy stál konvoj 25 džípů a obrněných vozidel, který pokračovaly v jízdě ještě sto kilometrů přes frontu do Velichovek, vše vidělo mnoho svědků. Jak se to komunistům mohlo dařit 40 let tutlat? Ptá se Milan Březina.

Eduard STEHLÍK, Vojenský historický ústav Praha
--------------------
Já si myslím, že v okamžiku, kdy máte v rukou média schvalujete každou historickou publikaci, která vychází, tak samozřejmě není problém z toho cokoliv vyřadit, nebo i autoři, kteří se tomuto tématu věnovali, tak to přímo obcházeli. Ono to nešlo jenom o misi Prattovu, která pak do těch Velichovek k maršálu Šernorovi dojela, ale jde o celou řadu dalších věcí. Naprosto cíleně se odlidňovaly dějiny a to nejenom na západní frontě, ale i na té východní. Jen tak se může stát, že třeba jediný náš generál, který padl opravdu na frontě, brigádník Sázavský přestože padnul na Dukle 6. října 1944, tak o jeho smrti knížky z padesátých let vůbec nehovoří, protože on na tu východní frontu dojel z Velké Británie.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jiří Kužílek se vrací k našemu původnímu tématu, píše: všude se zdůrazňují ztráty z času Heydrichiády, napadlo ale někoho odhadnout, kolik by asi bylo popraveno lidí v protektorátu, kdyby se atentát neuskutečnil a Heydrichovi by byla ponechána volná ruka, o lecčem napovídají seznamy popravených z doby od nástupu Heydricha do atentátu. Minimálně tyto odhadované ztráty by bylo možné od ztrát Heydrichiády a potom by se vlastně ukázalo, že atentát životy spíš ušetřil, než zmařil. Tak to je ...

Eduard STEHLÍK, Vojenský historický ústav Praha
--------------------
S tím souhlasím a samozřejmě to Heydrich působení se neomezovalo jenom na území protektorátu, ale i celé Evropy a tak vzhledem k tomu, že on patřil opravdu k architektům konečného řešení té, jak říkali tomu vyvraždění Židů, jednoznačně Heydrich byl legitimním cílem, byl to vysoký nacistický představitel a jeho smrtí jsme té Evropě minimálně hodně pomohli.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
My jsme si to připomněli hlavně proto, že už to bude přesně 70 let 27. května, kdy k tomuto činu došlo. Naším dnešním hostem byl Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu. Pane doktore, díky moc a těším se zase na naše další setkání. Mějte se hezky, na shledanou.

Eduard STEHLÍK, Vojenský historický ústav Praha
--------------------
Děkuji za pozvání, na shledanou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.