Jak to vidí Jaroslav Maxmilián Kašparů - 7. června

Doc. MUDr. ThDr. Mgr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, Ph.D.Foto: archiv autora

Úterním hostem pořadu Jak to vidí byl psychiatr, teolog, spisovatel Jaroslav Maxmilián Kašparů. V článku opět nabízíme needitovaný a neautorizovaný přepis pořadu.

Jak to vidí Doc. MUDr. ThDr. Mgr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, Ph.D. ...  

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes psychiatr, teolog a spisovatel Max Kašparů. Dobrý den do Jihlavy.
Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Dobré ráno z Jihlavy.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Evropou se šíří smrtící střevní nákaza. Ještě rychleji se šíří panika z poplašných a později dementovaných zpráv. Tu o kontaminovaných španělských bio okurkách, tu o luštěninách z Dolního Saska, pak zase o závadném německém mase. Jak si při tom všem udržet střízlivou mysl? Máte nějakou radu?
Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano. V první řadě je potřeba zůstat klidný, ale ostražitý. Já tohle to sousloví nemám dvakrát v lásce, protože jsme se ho učili na vojně. Ale víte, ona ta ostražitost je velice důležitá, ale člověk nemůže panikařit, protože ono nic není tak horké, zvláště v tom našem prostředí, které tady je. Ale ta opatrnost je potřeba, aby tady byla. Řekl jste správně, že to byla skoro až taková poplašná zpráva, že se zatím neví, odkud to je, co to je, ale na druhé straně, a to je také to psychologické hledisko této události, že člověk má pro strach uděláno. Vždycky přichází dvě fáze. První fáze je taková ta šoková, kdy člověk je úplně velice překvapen, někdy až strne nad tím, co se to dozvěděl z těch sdělovacích prostředků. Ono to potom jaksi tak upadá, upadá pozvolna, což už myslím, že můžeme pozorovat i v naší zemi, a tím, že má člověk pro strach uděláno, tak jakoby po určité době na tohle to zapomeneme, neboť uvedu dva příklady. Na každé krabičce je napsáno, že kouření může zabíjet. To slovo zabíjet je také taková poplašná zpráva. Ale všichni kuřáci, kteří to mají na krabičkách a z těch si berou cigarety, říkají ano, ona je to pravda, ale mně se to stát nemůže. To se může stát někomu jinýmu. A stejně tak třeba s chorobou AIDS, ano? My víme, že se šíří, my víme, že se šíří v Evropě, východní zvláště, dost rychle, ale každý si řekne no dobře, je to tady, ale mně se to stát nemůže. To se může stát někomu druhému. Stejně tak je to i s touhle tou epidemií hemoragickou, která je spojena skutečně s velkým varováním pro občany Evropy, ale po určitých dnech nebo několika týdnech tohle to oslabí. Já jsem nedávno, nevím, na které stanici Českého rozhlasu poslouchal rozhovor s jedním epidemiologem z Královýho Hradce a tam se mluvilo o tom, že hlava tohoto státu dokonce se vyjádřila, že to je humbuk, to, co se šíří z Německa, že to jaksi je takové nadnesené. Víte, já nevím, jestli ještě někdo bere v této zemi tohoto pána vážně, ale pokud ano, tak potom to vede k tomu, vždyť ono se vlastně nic neděje. My nemusíme dávat pozor na ty věci, my si nemusíme ty ruce mýt, my nemusíme dělat tohle, ale on je to vlastně jenom takový humbuk, který tam někdo vyprovokoval, aby na tom nějakým způsobem vydělal, což se dává za vinu i některým farmaceutickým firmám, že si vymýšlí nové choroby, aby mohly vyrábět nové léky a vydělávaly na tom.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vidíte, na to jsem se chtěl zeptat, čím to, že mnozí máme sklon věřit konspiračním teoriím o biologické zbrani, o řízeném úniku uměle vytvořené bakterie z laboratoře, o teroristickém útoku.
Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
No, ten důvod je jednoduchý. Lidská mysl je více nakloněna senzaci než pravdě. A na tomhle tom staví spousta bulvárního tisku. Bulvárnímu tisku nejde o to, aby hledal pravdu, ale aby hledal senzaci. Protože ví, že takto je nastavena lidská psychika. A to, co je senzační, to vždycky člověka ohromí více a zajímá se o to než to, co je takové obyčejné, ale pravdivé. Tohle to bylo vůbec záležitostí propagandy a my se k tomu dostáváme každou chvíli i v současné době, kdy se pustí do světa nějaká, nějaká informace, která má toho člověka skutečně jako silně oslnit a šokovat ho. A teprve dodatečně, když to všechno sedne, ta bouře a ten kal, se uklidní, tak vidíme, že to bylo zcela úplně jinak, že to nebylo tak senzační. Ale na té senzaci vlastně staví některé ty bulvární sdělovací prostředky.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A z čeho myslíte, že plyne takové to přesvědčení o, řekněme, technologické samospasitelnosti naší civilizace, že nás najednou konsternuje, že lékaři si s bakterií zatím nevědí rady, že farmaceutický průmysl nemá účinnou protilátku a jak jste připomenul, včera to bylo 30 let od popsání onemocnění AIDS a tato choroba se taky ještě vyléčit nedá, dá se zpomalit, zmírnit, ale ne vyléčit. A přitom my jakoby v podvědomí máme, že na všechno je nějaký recept, nějaký způsob, že to za nás někdo vyřeší.
Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
No, to někdo bych nahradil tím, čím já jsem byl. Čili už jako dítě od školních let základní školy a přes celou střední a vysokou vlastně masírován, a to bylo, že věda vyřeší vše. Věda, to tady byl takový moderní bůh, který všechno vyřeší, věda všechno ví, věda ke všemu dojde. A ono to je velmi jednoduchá věta, kterou člověk jaksi spolkne a začne tomu věřit, protože člověk vždycky musí něčemu nebo v něco věřit, tak věříme ve vědu. Ještě si s touhle tou větou setkávám u té starší generace, která je přesvědčena, že skutečně věda najde lék, věda najde řešení, věda najde příčinu. A podívejme se do Německa. Ti mikrobiologové, a jsou to učení pánové, já si jich velice vážím, protože ti lidé mnoho ví, mnoho znají z toho zvláštního světa, toho mikrosvěta. To je svět sám o sobě a člověk do toho velmi těžko proniká. Oni musejí hledat dvě odpovědi, co a odkud. A co to je a odkud to je. Čili z těchto moudrých učených pánů se stávají detektivové. Čili oni musejí změnit profesi a jsou to lovci mikrobů. Kdysi vyšla taková knížka, která se přesně takhle jmenovala Lovci mikrobů, a oni chodí vlastně chytat to, co je neviditelné pro nás ostatní lidi a jak vidíme, tak ta věda je na tohle to všecko krátká. Čili my si musíme jako lidé uvědomit, že bychom měli být pokorní před světem, který je mikro i makro. A ten mikrosvět, tam bychom před ním měli být pokorní, protože to jsou ty viry a ten makrosvět, tam bychom měli být dvakrát pokorní, protože to je ten vesmír. A já se vůbec nedomnívám, že věda je schopna všechno vyřešit a všemu přijít na kloub. Je to projev lidské pýchy.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Než uzavřeme tuto kapitolu, vrátím se k té úvodní otázce a vy jste se o tom už zmínil, že alespoň lékaři to zatím tvrdí, že té nákaze se dá snad účinně vyhnout tím, že člověk dodržuje základní hygienické návyky. Ale chci se ještě zeptat, co taková ta úzkostlivá čistotnost, že člověk se neustále myje a až to může někdy hraničit s obsesí. Není i to svým způsobem nebezpečné?
Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, je. Já jsem se svého času setkal se situací několika mých klientů v Pelhřimově, když v Soběslavi byla rozšířena jedna pohlavní choroba. Byla to tenkrát kapavka. A ti lidé, kteří tam dojížděli nebo kteří tam měli děti, tak začali se více zajímat právě o tu čistotu a u některých mladých lidí to vedlo právě, až to hraničilo s tou obsesí. Já jsem měl jednu studentku, která tam jezdila do nějaké školy, a ona vymydlila 5 mýdel denně, úplně měla macerovanou kůži, to znamená takovou úplně rozloženou, protože hodiny a hodiny se máchala v saponátech. A když potom nastoupila do autobusu a chytila se tyče, tak utíkala hned domů a neutíkala do školy, aby si zase umyla ruce od té tyče. Čili ono to může na jedné straně vést u některých jedinců, kteří jsou neurotici, k tomu, že začnou mít přehnaný strach. On je rozdíl mezi strachem přirozeným, který všichni máme, a je to strach, který je v náš prospěch, až po ten strach patologický, což jsou ty fobie, který potom člověku komplikují život. Chce to udržet určitou míru, ale to si říkáme my, kteří neurózou netrpíme. Člověk, který neurózu má, tak mu právě tohle to, tyhle ty informace ho mohou znovu vyděsit a prohloubit ty jeho obsedantní jednání.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dneškem končí první Mezinárodní týden čtení dětem. Vím, že jste se aktivně jako předčítající zúčastnil akce Celé Česko čte dětem. Jaký to ve vás zanechalo dojem?
Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Velmi dobrý. Musím říci, že jsem vděčný pořadatelům této akce. Já jsem se toho zúčastnil v Českém Těšíně, kde byla česko-polská akce na té řece Olza. A přímo na mostě se to tam událo mezi dvěma státy. A já jsem si tam uvědomil to, co tak nějak jsem už tušil vzhledem k tomu, že se věnuji také dětské psychiatrii. Čeština je krásný jazyk a má předpony a přípony, které ho ještě zkrášlují. A v češtině existuje předpona pří. A ty tři pří jsou velice důležité pro kultivaci nejenom dětské duše, ale i pro kultivaci dospělého člověka. A to je příkaz, příklad a příběh. A teď se zastavme u jednotlivých těchto pojmů. Příkaz vede k tomu, abychom se naučili, co se smí a nesmí. Příklad nás učí, jak co dělat a jak co nedělat. A příběh nás učí rozlišovat mezi dobrem a zlem, krásou a ošklivostí, pravdou a lží. Tohle to není nic nového v psychologii ani v pedagogice, protože tohle to už známe ze starověku. Když si vezmeme takové Řecko a ty mytologické příběhy, tak Penelope, její věrnost, nebo Sisyfos a jeh nekonečná práce ... Víte, to jsou nositelé vlastností, které jsou trvale platné. Čili i v novověku, středověku, ale i v současné době je jak ta sisyfovská postava mezi námi častá, tak i ten problém Penelopy. Čili příběhy, které jsou trvale platné, jsou opravdu velkou kulturní hodnotou v těch dějinách lidstva a musí to být ale příběhy, které mají každé generaci co říct. Vedle těch antických mytologických postav jsou tady třeba novozákonní příběhy ježíšovských podobenství. O marnotratném synovi, o rozsévači. To má současnému člověku skutečně opět co říct. A vrátíme-li se do další říše, a to je říše pohádek, tak v pohádkách také, a já si tady velice už jako dospělý člověk hodnotím takovou Němcovou, Andersena, kteří do těch pohádek vložili právě ukázku toho, že skromnost je více než pýcha, statečnost je více než zbabělost, pravda je více než lež. A právě na těchto příbězích, které jsou také trvale platné a nikdy svou platnost neztratí, tak právě tyto příběhy kultivují dětskou duši, protože ten příkaz se dostává do mozku prostřednictvím sluchu. Ten příklad se dostává do mozku prostřednictvím zraku. A i když ucho od oka není příliš vzdáleno, je to pár centimetrů, tak ta konečná stanice má někdy nekonečnou vzdálenost od sebe, protože dítě na jedné straně něco vidí a na druhé straně něco slyší. A teď ono to spolu nekoresponduje. Zvláště u rodičů nebo pedagogů nebo vůbec na veřejnosti. Proto ten příběh má vlastně kultivovat tu dětskou duši, ale my si musíme uvědomit ještě jedno. Že my když čteme dětem, a to šlo v tom týdnu Celé Česko čte dětem, takže vlastně tady máme jakýsi, já to teď řeknu moderním jazykem, sekundární produkt. A ono to čtení kultivuje také toho čtenáře dospělého. Nemysleme si, že my jsme úplně hotoví a kvalitní na to, abychom se nemuseli kultivovat. A došli jsme tam k tomu, že by mělo se číst dětem alespoň 20 minut denně. 20 minut večer. Měl by to být určitý rituál, protože dneska už ty večerní modlitby neexistují v rodinách, mělo by tam být něco jiného rituálního a to by bylo právě to čtení dětem, kdy to dítě se položí do postýlky, maminka, babička nebo tatínek si sednou a tomu dítěti právě čtou nějaký ale skutečně moudrý a kvalitní příběh. Nebudou to nějaké bláboly, protože to dítě z toho nic nemá.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A pane doktore, kdy začít dětem číst? Ještě v prenatálním stavu?
Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Já jsem vždycky pro to, že dítě se vychovává ještě předtím, než se narodí. Už jak rodiče žijí, už jak rodiče se k sobě chovají, už jak prožívají kulturně své vztahy a jaké kultuře se věnují. Už to má vliv na to dítě. Někdy si lidé klepou na čelo a říkají si ten psychiatr se zbláznil, dítě se přece vychovává, až když mluví, až když se domluví. Není tomu tak, není tomu tak. To skutečně začíná už o těch vztazích, i v jakém stavu to dítě bylo počato, jak se to vyvíjí, jak se na to dítě těšíme. Tohle to všecko má veliký vliv. A já jsem byl vděčný tomu, co tam řek Jarek Nohavica na tom setkání, když jsme seděli u toho kulatého stolu, že on si třeba čte se svou manželkou. To jsou dospělí lidé a oni si, třeba si tam někde na zahradě sednou nebo si večer lehnou do postele a oni si čtou jeden druhému. No to je něco tak krásného, protože ono to také ty lidi sbližuje. Já jsem něco nalezl v knize a já ti to sdělím, ano, čili ti lidé se prostřednictvím toho, že si čtou, ať už jsou to rodiče dětem, nebo dospělí mezi sebou, tak oni se obohacují, oni si něco sdělují.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A mluvíme-li tedy o akci Celé Česko čte dětem, jak vybírat pohádky? Máme děti šetřit a vynechávat ty drsné, nebo je odmalinka připravovat na realitu života?
Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Takhle, tohle to je záležitostí druhou. Na prvním místě vůbec je, abychom se jako rodiče a staří rodiče, dědeček, babička, k něčemu takovému odhodlali. Já když jsem ještě v dobách, když jsem sloužil lékařské pohotovosti a jezdil jsem tedy po těch našich vesničkách a navštěvoval jsem ty domy, kde lidé mě volali k žlučníkovému záchvatu, k angině, k horečkám, ke chřipkám, tak jsem, když jsem vstupoval do toho domu, tak mým cílem byl ten pacient. A když jsem odcházel z toho domu, tak jsem se tak rozhlížel po okolí a řeknu vám, že jsem přišel na to, co leží na stole. Je tam knihovna, není tam knihovna, že tohle to se v řadě rodin vůbec jako knihy, že se to nevede, že je to něco, co je zbytečný, že přece jenom ta kniha může být nahrazena něčím jiným. A teď jsme u toho, že my nahrazujeme. My jsme, žijeme v době, kdy přirozené nahrazujeme umělým. Já to vždycky uvádím na příkladu Vánoc. Máme umělý stromeček, umělé svíčky, umělé koledy, budeme mít umělýho kapra, umělý bramborový salát a budeme to žvejkat na umělým chrupu, všechno budeme mít prostě umělý. A my jsme si udělali umělou babičku a umělou maminku, že dítě posadíme k televizi a ono tam slyší nějakou pohádku. Ale to, prosím vás, rozlišujme. Tam jsou nekvalitní pohádky. Já to trošku přeženu. Představme si, že babička čte nebo maminka čte dítěti pohádku,kde skutečně se rozlišuje to dobro a zlo, krása a ošklivost, a pak se to dítě posadí před televizi, kde má "pohádku" o tom, jak šel tunel na procházku k pětiúhelníku a přejely ho povidla. Čili musím říci, že úplnej blábol, ale to dítě tam zabíjí čas a ta maminka si od toho dítěte na chvilku odpočine. My musíme umět vybírat, co pustit dětem v televizi, musíme umět vybírat, co koupit dětem v knihkupectví a musíme také vybírat, jaké příběhy z těch knih musíme číst. A na to není žádná rada. Ať se na tohle to rodiče neptají psychologů, protože žádný psycholog nezná jejich dítě tak dobře, jako to zná maminka a tatínek. A navíc žádná televizní obrazovka dítě neobejme, žádná televizní obrazovka ho nepolíbí. A to může udělat jenom ta maminka a tatínek, i když sedí u té dětské postýlky a čtou.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Poznamenal jsem si myšlenku, že čtenářem se nikdo nerodí. Čtenáři musíme ukázat cestu. Jinými slovy, kdo sám příliš nečte, nemůže se divit, že ani jeho ratolest zůstává nebo tedy se nedostane k té knize. Ale přiznám se, že mě šokoval údaj, který jste mi pověděl, že 20% dětí zůstává čtenářsky negramotných. Ne že by tedy neuměly číst, ale neumějí pochopit čtený text, tak raději zkrátka nečtou.
Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, toto se zjistilo a to jsou poměrně nové výzkumy, že to je pětina dětí, kterým dáte text, to dítě to přečte, ale když se ho potom zeptáte, jaký je obsah toho čteného, tak on to neví. A já si vždycky řeknu, jak takovej člověk bude chtít jednou studovat, když vlastně vysokoškolské a středoškolské studium je postaveno na tom, že já se ty informace musím naučit z toho textu. Takže tohle bude, tohle je pro naše školy jeden problém. Ale víte, ono je to také tím, v jakém kulturním niveau, v jakém prostředí to dítě vyrůstá. A zase jsme u domova. Já si asi tak těžko představím, že dítě se dívá na dospělého, otce, matku nebo někoho z rodiny, kdo nehnutě sedí v křesle, dívá se na jeden předmět, který se nehýbe, nemá ani obrázky, a stojí to strašně peněz, ten předmět. A to dítě si říká, co to vůbec dělá ten člověk? Vždyť on sedí a kouká do jednoho místa, obrátí tady nějaký list, co mu to vůbec dává. A tohle to my nemáme. Víte, dítě se učí nápodobou. A ta nápodoba je právě prostřednictvím očí a také zkušeností. V rodinách, kde se nepouští hudba, v rodinách, kde se nečte, v rodinách, kde se nediskutuje u stolu, u jídla, v rodinách, kde se vůbec společně neobědvá a nevečeří, tak to dítě potom nemá tyto návyky. A ono je to, víte,já mám zkušenost s tím, že ke mně chodí řada takových těch maminek s těmi patnácti, šestnáctiletými ratolestmi a oni 15 let s nimi nic nedělaly, jenom je krmily a oblékaly a oni pak přijdou v 15 letech, co my s nima máme dělat. A teď žádají kouzelnou větu, kterou často vídávám v některých podnicích nemožné na počkání, zázraky do tří dnů. Jo, pane doktore, řekněte, prosím vás, nám větu, dejte nám radu, jak to dělat, aby z něj byl slušnej chlapec k našemu obrazu. A tady jsme právě při tom čtení v tom České Těšíně došli k tomu, co řekl jeden psycholog, že čas, který ztratíme s dětmi do věku jejich pěti let, se nám stonásobně vrátí v době jejich puberty a dospívání.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jste ale nechal slyšel v souvislosti s naším tématem, že byste navrhoval čtení dětem uzákonit. To jste ale myslel v nadsázce?
Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, samozřejmě jsem to myslel v nadsázce, ale tak jako je zákon, který rodičům přikazuje, že se o své děti musí starat a pokud se o ně nestarají, to znamená řádně neoblíkají, řádně je neživí, řádně nepečují o jejich zdraví, tak potom tady nastupuje instituce péče o děti, která je na každém větším městě a na každém okrese. A ta sleduje toto. A já bych do toho ještě vložil, do toho zákona, že by se dětem měly číst právě krásné kultivující příběhy. To jsem samozřejmě myslel nadsázkou. Tohle to nikdo neuzákoní, protože pro řadu rodičů by to bylo daleko těžší, než to dítě obléct a nakrmit.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Já jsem se vás právě chtěl zeptat, jestli by vůbec měla existovat povinná literatura, jestli by neměla být spíš literatura doporučená, protože to, co se musí, se nám obvykle moc nechce.
Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, vidíte, my musíme vybírat. A teď jste se k tomu vrátil, k té otázce, kterou jste dal předtím. My nemůžeme přece dát čtrnácti, patnáctiletému chlapci Babičku. On má za povinnost školní, že přečte Babičku. No to musí bejt pro něj utrpení. Nebo ve stejném věku dámy někomu, aby si přečetl Psohlavce. Tomu člověk unikají zcela souvislosti. On to přečte nebo si to stáhne někde na internetu, aniž by to čet a nějakej ten výtah z toho udělá. Čili mělo by se také ve školství, nejenom v rodinách, dojít k tomu, co v kterém věku číst a v jakých souvislostech by to bylo. A já mám často dojem, když to sleduju tak u svých dětí a dětí svých příbuzných, že tohle to je vytržený z kontextu.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A jak je důležitá podle vás četba poezie?
Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Tak protože také poezii píšu, a už mi vyšly dvě publikace z poezie, tak já chápu poezii jako sůl, které nemusí být v tom jídle mnoho. Té poezie nemusí být v té kultuře na každém kroku, ale skutečně jestliže chybí, tak ten život kulturní není chutný, že. Čili ne maso jako poezie, ale vskutku jako sůl nebo nějaký takový přídavek, který ochucuje.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vzácné koření.
Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Vzácné koření, tak.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ještě mi povězte, co si myslíte o audioknihách. Není to tak, že se jimi vracíme vlastně k někdejšímu vypravěčství?
Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
No, audioknihy jsou třeba dobré pro lidi, kteří mají nějaký handicap zrakový. Mám své přátele, jsou to esperantisté, kteří nahrávají do esperanta právě pro nevidomé esperantisty. A letos budou mít někde v Olomouci celosvětový kongres. Tak jim velice fandím, protože oni přeloží nejen z jazyka do jazyka, ale z čteného do mluveného nějaká hezká literární díla. Vracíme se svým způsobem do vypravěčství. Víte, ale mně tam chybí ten osobní kontakt, že zase ten přehrávač neobejme toho člověka a já se toho přehrávače nemůžu zeptat, protože on mi neodpoví. Kdežto jestliže mi někdo čte, tak já s ním o tom mohu diskutovat, což neudělám s tím přehrávačem a je to pouze jednostranná informace. A tam, kde je živý kontakt, je nejen informace, ale je tam také formace.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak to byl pro dnešek Max Kašparů. Děkuji, ten čas hrozně rychle uběhl. Budu se těšit zase na příští setkání. Děkujeme a do Jihlavy přejeme vydařený den. Na shledanou.
Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Všechno dobré.
 

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.