Jak to vidí Pavel Kosatík - 16. listopadu

JUDr. Pavel Kosatík
Většinu svého času prý tráví jako autor na volné noze. Vydal mj. životopisy Jana Masaryka, Ferdinanda Peroutky, Olgy Havlové, Pavla Kohouta, Jaroslava Preisse. Je ženatý, otec tří synů a knihomol.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dobrý den a dobrý poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes spisovatel Pavel Kosatík. Dobrý den.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Dobrý den.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Zítra si připomeneme 23 let od 17. listopadu 1989. Zdá se, že spíš než slavit, se bude asi protestovat a demonstrovat. Co si o tom myslíte?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, tak ten 17. listopad to je vždycky takové trošku obtížnější výročí, protože se nás týká víc než některá, některá ta dávnější, no a speciálně v souvislosti s tím letošním 17. listopadem možná přibude víc těch lidí, kteří si myslí, že mají právo být nespokojeni s těmi obecnými poměry a zejména s tím, co dělá politika. Já jsem s tím nespokojený taky, bodejť ne, ale jaksi odmítám se připojovat k té blbé náladě rozšířené nebo jak, jak se to nazve. Já budu vždycky hlavní problém téhle doby a téhle společnosti vidět v tom, co dělají lidi dole a co těm nahoře dovolujou. Kdybychom my dole se nechovali tak trošku ovečkovsky a nedovolovali to, tak bychom pak neměli na co žehrat, takže my jsme s tím velice propojení a pokud někdo fakt bude demonstrovat, tak ať při tom nezapomene, že demonstruje taky proti své vlastní neschopnosti velmi často.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
No, a není to právě signál toho, že jsou lidé, které už to nebaví být tím stádem nebo jak to nazvat?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
To jo, ale teď je otázka, jestli ta ... no, uvidíme jak to prostě proběhne. Já teď to spíš myslím tak, že některé ty demonstrace, které je zažíval doteď během letošního roku, tak mě teda nenaplňovali zvláštním pocitem, že ti lidi jsou na výši té situace. Přišlo mi to, že to je opravdu láteření a nadávání. Ale tím fakt nechci předjímat vůbec nic.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak si dát pozor na to, aby se člověk nenechal třeba zneužít k něčemu takovému, že ...

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, tak to, to je docela složitá otázka. Prostě jaksi na to není recept, to musíte prostě si to hlídat a člověk nesmí bejt hloupej. Ale celý problém tady té novodobé davové společnosti je v tom, že lidi jsou k tomu vychováváni a že se naopak velmi rádi nechají zneužít. To celé souvisí se těmi obecně známými jevy jako je tím fenoménem diváctví televizního a s takovou tou pasivitou, kde my jsme vlastně odmalička pěchováni do té situace nebo do té pozice člověka, který je pasivním příjemcem cizím názorů, které pak, když je nějak poplete a něco si z nich sám sobě předefinuje a jde to pak hlásat do ulic, no tak, nebo často to nejsou jeho autentické názory, ale jsou to, říkám, takové nějaké spleteniny toho, co kde zaslechl. Nám hodně často chybí taková jako opravdu chladnokrevná analýza těch věcí, tak, vůbec takovej ten určitej chlad názoru. Já teda to slovo mám čím rád radši, i když to zní chladně, ale tady prostě emoce často předbíhá myšlení a tak dál, a tak dál. Obecně o tom asi nemá cenu mluvit, to třeba se dostaneme k nějakým konkrétním případům.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Píše nám Jiří Linhart, je to další e-mail, já ho odcituji ve větší části: "Už delší čas se snažím šířit názor, že demokracie má být, jaksi dle mého soudu přál při jejím uvedením na svět ve starověkých Athénách pan Solón, nástrojem k mírnění rozporů mezi skupinami obyvatel. U nás se však spíše zaobíráme pitváním tohoto slova na demos - lid a kratos - moc, a pak se dohadujeme, jaké atributy moderní demokracie má mít, případně zda fungují, nikoli k čemu má sloužit. Pokud uvedený princip výkladu přijmete, najděte mi, prosím, mezi našimi politiky příkladného demokrata. Osobně vnímám, že dokáží spíše rozeštvávat lidi, dohadovat se o tom, jak jedni přetlačí druhé."

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, tak pán už tím termínem příkladný demokrat, zdá se mi, naznačil určitou, určitou skepsi, co se toho hledání týká. Tak příkladný člověk existuje zřídka. Já ho neznám, ale zase tím nechci vrhnout nějaký negativní světlo na celý ten politický život. Tady je hlavní problém podle mě ten, že už v těch 90. letech se tady rozšířil v politice a v celém veřejném životě takový ten jájinkovský způsob, to prostě náš veřejný život je, zdá se mi, zbytečně často zaplněno lidmi, spíše, teď to nazvu, spíš narcistického než jiného způsobu myšlení, to znamená lidí, kteří se rádi zabývají sami sebou a pak až dlouho, dlouho někým dalším a z toho plynou nejrůznější podoby agresivit a obohacování se a chování se na úkor ostatních lidí a úplně se z toho vytratilo takové to kontextuální myšlení, kdy, víte, dřív když se někdo zabýval svým vlastním prospěchem, tak z toho neeliminoval zdaleka tolik jako dneska ten prospěch ostatních, nebo se to nevylučovalo, víte. Dřív ti lidi byli, mnohem víc než dneska, vedeni k tomu, že když já něco chci, no tak ty ostatní přitom nezlikviduju. A, no a to se tak dneska celkem, celkem pomíjí a ideálem je ten, kdo tím nejsilnějším bourákem po té silnici uhání největší rychlostí a zdá se mi, že teď přeháním jenom relativně málo. Snad je to, snad tomu rozumí i ten, kdo to teď někdo v tom rychle uhánějícím bouráku taky poslouchá. No, takže, no a ty důsledky jsou pak takové, se kterými jsou nespokojeni úplně všichni, včetně těch štvanců v těch, v těch volvech, protože ono jaké štěstí to přinese? Jenom to vteřinové, ale to skutečné, on člověk je mnohem složitější bytost, než aby byl jenom materiální a to, že bohatne je fajn a mě taky těší, když si splním svoje potřeby a své rodině a svým dětem, ale že bych si myslel, že se tím ten život jaksi vykompenzuje, no tak to ani náhodou. No, a tady už prostě víceméně těch 20 let víceméně čekáme na to, až se ta konzumensko-jájinkovsko-narcistní filozofie, až se přemění teda v něco lidsky normálnějšího. A možná je pitomost, že možná teda jenom čekáme, no, ale co pro to dělat? Nevím.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ještě k tomu 17. listopadu. Od tohoto dne mohou lidé přispět do sbírky na výstavbu sochy Václava Havla. Viděl jste ten návrh, líbí se vám?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Viděl jsem ho, zdá se mi, že médii to prošlo, myslím, v úterý nebo tam jsem to zahlédl v televizi, pak jsem si to našel na webu a víte zase, téma soch, to je téma jaksi snadné, jako není nic jednoduššího, než pohádat se o sochu a jistě jsou sochy, o které se vedly války a lidi už ani pak nevěděli proč a divili se tomu, jak, z jaké malicherné příčiny to povstalo, no. Zase při chladném rozumu by ta socha takové emoce vzbuzovat nemusela, protože chladně řečeno, je to kus kamene nebo bronzu, který, když se někomu nelíbí, tak se na to nemusí koukat, ale skutečnost je úplná jiná právě proto, že do těch soch promítáme své emoce, své touhy, své postoje, očekávání se vztahy k těm dotyčným, kteří jsou tam zobrazeni, tak proto je to téma tak výbušné. No, když jde tady o tu konkrétní sochu Václava Havla, tak můj první dojem z ní byl, že ani po smrti, chudák, není ničeho ušetřen. Ta socha, víte, jo mustrovat sochu je strašně jednoduché. Prosím, ať to teď tak není vnímáno, že jako já si tady, že já si tady dělám šprťouchlata z cizí umělecké dřiny, ale ať se na to každý podívá, na webu je to dostupné a ať se na to podívá s vědomím, že tady už déle než 110 nebo 120 let existuje jakési moderní sochařství, že Henry Moore před mnoha desítkami let cosi dokázal a před ním Rodin a Brancusi a tak dál a tak dál. A já netvrdím, že každá socha musí dávat najevo poučení celým historickým vývojem že ta, ten vývoj musí pořád směřovat někam výš a dál, to zajisté ne, ani to není možné, ale zdá se mi, že tahle ta socha podobně jako nedávno třeba socha T.G. Masaryka v Lánech, tak je příkladem takového zvláštního trošku poamaterštělého v mých očích hyperrealismu nebo jak to nazvu, kdy se vlastně z toho zobrazení úplně eliminuje ten duchovní nebo symbolický aspekt toho člověka a dává se přednost té co nejvěrnější podobě. A zase jako kdyby to byl projev té televizní kultury nebo filmové, kde taky, že jo, když si vzpomenete, jak symbolické filmy se točily ještě v 60., v 70. letech a že film vlastně na symbolickém vnímání vyrostl a že symbolické vnímání, to zření je vlastně nejdůležitější součást, jakou člověk poznává svět, i když si to neuvědomuje. No, a dnes máte ty filmy, který vám jenom doslovně ukazujou něco, nějakou realitu. No a ta socha, zdá se mi, že je taky reprezentantem tohoto světa. Tam to je pokus, rozumím-li tomu správně, o co nejvěrnější zachycení Václava Havla jako starce, ta paní autorka nebo slečna, ta k tomu podává takový výklad, který, ze kterého má být zřejmé, jak to celé myslela, no, ale říkám, víte, vždyť přece i naše současnost je docela plná soch, jako je, já nevím, Franz Kafka od Jaroslava Róny v Praze na Starém Městě, nebo socha Jaroslava Haška na Žižkově, kde je, myslím, a napadlo by mě spousta dalších, tyhle se jenom nejjasněji nabízejí, protože jsou fakt asi umělecky nesporné. Ale to jsou prostě příklady soch, kde ten tvůrce do toho dokázal dostat symboliku toho člověka, jeho duchovní zaměření, kdežto tady na té Havlově soše, tam, tam vidíte pána, no. To je, jako kdyby se to udělalo v roce 1881 před Národním muzeem a teď jsem se jako otřel o Národní, teda před Národní divadlo, a to, to bych nechtěl. I to vlastně trošku vypovídá o tom, protože ta socha vzniklá zdola, pokud jsem správně rozuměl. Vzniklo sdružení, které si to vzalo za cíl a chce toho Václava Havla uctít, no a to je to vlastně taky smutnější, že tedy to dnešní soudobé umění zřejmě je v rozporu s tím uměním, který se, které se líbí lidem takovém, v takovém rozporu, že vlastně výsledek je, že když ti lidi sami do toho můžou mluvit a něco si vyberou, tak si vyberou tohle, co teda s tím dnešním skutečně uměleckým světem, zdá se mně, nesouvisí vůbec v ničem, no.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jestli jsem vás dobře pochopil, na začátku jsme mluvili o tom vztahu k 17. listopadu, tak zdá se, že si toho od politiků obecně necháme dost líbit. Kde podle vás existuje nějaká mez únosnosti nebo jak to nazvat?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
To je pěkná otázka. Zdá se mi, že ta mez únosnosti plus minus, že ta laťka je položena mnohem výš, než kde by správně položena měla být, že si velice snadno necháváme od těch politiků líbit, když se nám vysmívají do očí, když evidentně s těmi penězi zacházejí způsobem, který nám samozřejmě neprošel a tak, ale že, že Čech se velmi často naštve ve chvíli, kdy se to chování toho politika dostane do roviny, které já říkám drzost, kdy to jakoby tedy přežene, kdy ta pusinka je otevřena přespříliš a krmena způsobem, který ty lidi opravdu rozběsní a pak ta reakce se dostaví zpravidla rychle. A jako příklad mě napadá zatčení David Ratha letos na jaře a to, jak to lidi přijali, a nenašel jsem v podstatě člověka, který by říkal - ale vždyť on pan chudák doktor je nevinnej a ono se ukáže. Tam vlastně až jakoby se zpožděním a o to silněji na něj to veřejné rozhořčení dosáhlo. No a zdá se mně, že v současnosti takovým drzounem jaksi v očích široké veřejnosti se stává Radek John, nebo že na to teda má vědomě našlápnuto. Mám na mysli to, co jako provedl v tom posledním nebo předposlední týden ten jeho záměr pozoruhodný, že by tedy zůstal zároveň pevně zakotven v té politice a zároveň by se ještě k tomu ještě pevně ukotvil, jak on tomu říká, jako investigativní novinář v redakci jednoho týdeníku. No, a když si to vezmete, tak to je věc nemožná, což už bylo mnohokrát řečeno, to tady nebudu opakovat, vystoupili proti němu lidi ze Syndikátu novinářů, a kdyby se z toho jenom setina povedla, tak by to vrhalo tak nebezpečné světlo na celý jaksi novinářský stav, že by asi bylo dobře, kdyby proti tomu leckdo vystoupil. A já bych to pak rozhodně znova musel udělat. Mě na tom fascinuje ještě jedna věc. On vlastně jeden z těch lidí, kteří vystartovali velmi rychle proti Radku Johnovi, byl jeho kolega z toho legendárního nováckého pořadu Na vlastní oči Josef Klíma a to mě fascinovalo, jak on ho vlastně odsoudil, jakým stylem a vlastně, že tam je nesmrtelná věta, já jí teď budu jenom parafrázovat, ale že vlastně 10 let oni všichni v tom pořadu věděli, že ten Radek John tam nic nedělá, ale že ho vlastně kryli, aby kryli ten pořad. A to, to mě vlastně mrzelo minimálně stejně jako ty, ty Johnovy hokus pokusy politické, protože tím ten Klíma totálně teda diskvalifikuje sám sebe, protože když řekne, že 10 let někde někoho kryl, svýho koledu, tak automaticky si všichni musí říct - a koho kryjete dneska a kolik let a co všechno ještě kryjete a co je tohle, hergot, za novinařinu. A fakt, a říkám to nerad, ale tady se v těch posledních letech velice často nebo mluví se třeba i v souvislosti s tím Klímou, oni mají jako o zakladateli investigativní žurnalistiky a o tom pořadu jako o perle investigace, ale jako nesmíme si nechat takhle dělat na hlavu. Víte, ten pořad přinášel kromě teda asi i úspěchů, tak přinášel i perly. Já nikdy nezapomenu, to bylo podle mě v roce 97, když odvysílali tu slavnou Klímovu reportáž o tom, že Romové by měli všichni odjet do Kanady, protože tam se bezvadně žije a že tam budou dostávat dávky takové, že za ně budou moct jezdit na výlety k Niagaře a hurá a kdo tu dobu aspoň trochu pamatuje, tak pamatuje, jaký úžasný exodus těch Romů nastal. Oni tam opravdu v tisících začali jezdit a skončilo to tím, že se velmi zkomplikovaly naše kontakty s Kanadou a byla zavedena víza a tak dále. Nebo jiný příklad, který mě napadá, jako nechávám okem všechny reportáže o, já nevím, o psychotronice nebo o štěchovickém pokladu, to bylo velmi výživné téma, ale z té novější doby Kajínek, víte, to teď momentálně Josef Klíma je s Radkem Johnem na velmi ostře nabroušené kordy, ale ještě před dvěma lety, když se Radek John stal ministrem vnitra, tak šel do kin film o Kajínkovi, na což je tedy téma, na kterém pan Klíma není jaksi bez účasti, a tehdy z obou stran, jestli si to vzpomínáte, tak to vypadalo, že dojde k takové zvláštní symbióze ministra vnitra a investigativního novináře a že oni na tom svém cíli, který oba shodně formulovali, že ten Kajínek je nevinen, tak v každý z té své strany budou pracovat společně. Ty texty byly nedávno před dvěma lety publikovány, to znamená Radek John to bude odkrývat po ministerské úrovni a pan Klíma po té novinářské, což je teda peklo, jo. To je, to je svět totální absurdity, totálního zmatení pojmů a prostě novináře je něco úplně jiného než politik a když někdo vám začne tvrdit, že to vlastně splývá, tak, tak jste mimo parametry nejenom demokracie, ale kultury, jste, jste v blátě.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Hostem je dnes Pavel Kosatík. Není nápadná jedna věc, že ještě 23 let od pádu totality prezident 28. října vyznamenává bojovníky proti komunismu? Jak to, že k tomu ocenění nedošlo hned po roce 1990?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
To je zajímavá věc. Já bych teď nechtěl, aby to, abych se tím dotkl někoho z těch vyznamenaných. Nebo předpokládám, že ten, kdo projde tímhle tím procesem a kdo ten řád dostane, tak je pro mě od té chvíle nedotknutelný, čili nechci proboha ani nijak nepřímo tady zpochybňovat, že někdo něco dostal, ale myslím to spíš jaksi z principiálního hlediska toho Hradu samotného, co se tím myslí? Vy jste to vlastně naznačil. Já si opravdu od té, od toho sametu uplynulo 23 let a každý rok se nám tam objevují noví a noví lidé, o kterých je nám říkáno, že tedy bojovali s komunismem nebo s nacismem dokonce za 2. světové války, a já si představuju, že za 20 let, pokud ti lidi budu žít, že to tak zase bude a fakt mně to přijde trošku absurdní jako, proč teda, vy jste řekl v roce 90, že měli být všichni vyznamenáni, tak plus minus by to tak vlastně mělo být, že teda pokud ty lidi chceme uctít, tak proč s tím čekáme tak dlouho? A ten, kdo tedy ten řád dostane v roce 2012, tak je o něco horším než ten, kdo to dostal v roce 90, že musel tak dlouho čekat? Nebo proč to teda tak vlastně je? Nebo jsou to všechno lidi, na které se zapomnělo? To asi ne. Má to nějaký smysl. A mě napadl jenom jeden a teď bych ho předložil k polemice, k čemu jinému, já si nejsem jist, jestli ten Hrad, který to takhle prostě dělá, tak jestli si tím trošku nezjednodušuje pozici. On si tím teda navazuje vlastně pocit jednou za rok, že i shora je tady s tím komunismem jakýmsi způsobem účtováno, že pořád někde jsou ty principiální postoje, že pořád se na tyhle ty lidi myslí, a hlavně teda, že je k tomu komunismu, k té naší minulosti přistupováno kriticky. No a my víme, jak je to v té realitě. V té realitě to tak moc není, že. Tam se to spíš tak všecko zametá pod koberec a čím dál častěji se nám říká, že to tehdy nebylo špatné a teď poslední dobou tedy se nám čím dál častěji říká, že to tehdy dokonce bylo lepší, no. A víte, on si ten Hrad nebo pan prezident, nebo nevím, kdo to tedy tam vymýšlí, ale on si tím strašně zjednodušuje situaci. On se tím na jeden den, na jeden den v roce může tváře, jako že s tím komunismem něco dělá. A lidi, kteří to vidí, tak si to pak ještě několik dní pamatujou, takže ještě několik dní v těch jejich hlavách může fungovat. Ale já si nejsem jistej, jestli to není trošku šizení lidí, jestli opravdu tihle ti, ti revolucionáři neměli být v zásadě vyznamenáni už dávno a jestli už mnoho let se ta vyznamenání neměla soustředit na hledání hrdinů boje a třeba i s tím komunismem, ale v dnešních podmínkách. Ten, ten řád, to není, to není prostě odměna hozená někam daleko do minulosti, kde už na věcech přestává záležet, ale to musí oslovovat prostě současníky. A když vy se u vlastně 90 nebo kolika procent těch vyznamenaných teprv na místě z těch jejich životopisů zjišťujete, že žili, že něco vykonali a tak, tak to není úplně dobře. To by měli být lidi, o kterých bude debata a třeba i sporná a třeba i velmi konfliktní, ale mělo by to tu dobu nějak profilovat. Kdežto tahle ta struktura těch vyznamenání, tak trošičku do mrtvolna se mi zdá, že směřuje.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak se díváte na to, že Hrad odmítl publikovat seznam pozvaných?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Na to se dívám zcela negativně a snad ani nejde na tom najít dobrý chlup. Hrad je prostě instituce, která je placena z našich daní a to neznamená, že my strkáme své sosáčky do něčího soukromí, ale to je opravdu důležité, kdo tam při tak oficiálních příležitostech je. Nemusím vůbec zmiňovat, to už psaly noviny, že v normálnějších společnostech je to normální a že se to zveřejňuje. Je prostě podstatné vědět, jestli tam přišli zástupci ruských zbrojařských firem, nebo jestli tam přišli politici, o kterých si běžná veřejnost myslí, že byli s politiky nectně vymeteni už před lety a nikdy se tam nevrátí, něco jsem slyšel o premiéru Grossovi, že se tam snad měl vynacházet, no, tak z toho se neraduju ani trochu. Nechápu, co tam dělá, nebo proč je tam zván. Ale hlavně, víte, abychom zase nevytvářeli nějaké tedy protihradní ovzduší, to je ... na Hradě mají rádi slovo, to adektuji standardní a pokud jsme teda demokracií a i oni často uznávají, že jsme, no tak prostě lidi mají právo vědět, co s kým tedy naši demokratičtí představitelé takto komunikují. A to vlastně ponuře připomínám pro forma, že za naše peníze.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
"Domnívám se, že skutečným problémem současné české kinematografie není ani tak nedostatek financí, i za málo peněz lze natočit velmi dobrý film, ale spíš nedostatek tvůrčí invence." To byla citace, kterou, to napsal tedy prezident Václav Klaus ve zdůvodnění veta zákona o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie. Je podle vás stejný podnik film jako každý jiný a tudíž by ho stát nijak neměl subvencovat?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Já myslím, že ne. A zase, ten stav společnosti si myslím, že o tom vypovídá velice přesně a velice dobře. Tahle ta společnost trpí řadou věcí a jedna z těch, jedno z těch základních utrpení je to, že jsme jako společnost roztříštěni na nekonečně mnoho fragmentárních jevů. Lidi, už si myslím, prohlédli, že i pan prezident, když říká to své oblíbené my, takže tím často už myslí vlastně jenom plus minus sám sebe, že za ním, a za nikým z nás vlastně není taková ... vždyť víte, on to fakt přestává být stát z tohohle toho hlediska, jo. Ty, ty zájmy se roztříštily takovým způsobem, že se toho člověk někdy až leká, co by se dělo, kdyby přišly nějaké opravdu složité časy a jestli bychom vůbec byli schopni se jeden k druhému vrátit a ten společný zájem, který tady celou dobu je, akorát že ho nikdo neartikuluje, tak jestli bychom ho byli schopni nějak uskutečňovat. No, a to co lidi mají společné, tak se dá pojmenovat nebo znázornit několika způsoby. Ten, se kterým se setkáváme nejčastěji, nám pojmenovávají sportovci. Teď se to bude zrovna několik dní dít, začíná Davis Cup a tam se bude manifestovat to, že jsme všichni Češi a je to v pořádku. Ale když se to děje jenom ve sportu, tak je to zase svým způsobem docela trapné, protože sport není to nejdůležitější v lidském životě, zajímá jenom někoho a nevystihuje řadu vlastností, které ta komunita nutně a nezbytně potřebuje. A tyhle vlastnosti naopak docela často vystihuje kultura. I ten největší nepřítel státem podporované kinematografie si patrně vybaví aspoň pár filmů, já nevím, Formanových nebo jakých, které ho někdy propojili s některými ostatními lidmi a dovolili mu aspoň na chvíli si připadat, jako že je členem nějaké komunity, která má zde navzájem něco společného. A zvlášť v malých národech se ten pocit sounáležitosti nebo toho, že si nejsme každý jenom člověk člověku vlkem, tak i v těch malých národech se to musí podporovat víc než v těch velkých. Ten velký národ má ten svůj Hollywood a ty velké, velké firmy a velké peníze a celkem nemusí propagandisticky na tom dál pracovat, ty filmy se tím světem šíří víceméně samy. Ale čím menší kinematografie jako například naše, je prostě hloupá, když tady tohle to nedělá, protože je na tom státní zájem, aby se o těch českých filmech vědělo. A nejenom filmech, ale i literatuře a tak. No a zase formuluje-li se to tak, že člověk, který nesouhlasí nebo není spokojen s kvalitou českých filmů, takže nechce spolupracovat, no tak to je takový trošku demagogický argument. To bychom zrovna tak, kdybychom tedy uvažovali podobně, tak bychom se mohli ptát, jestli když je teda někdo nespokojen s prezidentem celou tu dobu, tak jestli, jestli ten prezident by si taky tu svou funkci neměl platit ze svého tak, jako se to chce po těch filmařích.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Hollywoodští producenti dnes spřádají plány na natočení filmu o milostném skandálu bývalého šéfa Ústřední zpravodajské služby Davida Petraeuse. Možná tudy vede cesta k úspěšnému podnikatelskému záměru.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
No, to je právě ono, že když to bude závislé jenom na těch soukromých producentech, tak, tak on ten pan prezident v té své knihovničce nakonec bude mít jenom ty Obermannové a Vieweghy a opravdu takové tituly, které se docela snadno živý, ale živý se proto, že pracují s nižšími pudy a tam to opravdu jde docela jednoduše, no. Ale čím složitější věci děláte, není v tom přímá úměra, pochopitelně že ne, ale čím složitější věci říkáte, tak tím to může zajímat míň lidí. A státní podpora není jediný způsob, jak těmhle těm věcem pomáhat, ale já teď jenom mluvím o tom, že je hodně špatně, když ten stát na to úplně rezignuje.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To byl v pořadu Jak to vidí spisovatel Pavel Kosatík. Díky, na shledanou.

Pavel KOSATÍK, spisovatel
--------------------
Děkuju a na shledanou.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V pondělí bude hostem pořadu komentátor Ivan Hofmann. Příjemný víkend a dobrý poslech dalších pořadů přeje Vladimír Kroc.