Jak to vidí Václav Malý - 4. ledna

V. Malý nám prozradil podstatu Tříkrálového svátku, který připadá na 6. ledna. Kam dnes kráčí lidstvo? To byla další otázka Zity Senkové. V. Malý se zastavil i u tématu rušení rituálů, jakými jsou např. poslední rozloučení s blízkými, které probíhá bez obřadu.

Stačí napsat na mail: jaktovidi@rozhlas.cz.

Mezi lety 1980 - 1986 působil Václav Malý jako topič v pražských hotelích, později jako lampář a uklízeč v Metrostavu. Poté byl mluvčím Charty 77 (1981 - 1982), v roce 1989 se stal mluvčím Občanského fóra. Na přelomu let 1990/1991 byl duchovním správcem kostela sv. Gabriela a farářem v kostele sv. Antonína v Holešovicích (1991 - 1996). 1. prosince byl 1996 jmenován kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Víta a 3. prosince 1996 jmenován papežem Janem Pavlem II. jako titulární biskup marcelliánský a pomocný biskup pražský.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den, začíná pořad Jak to vidí, u jehož poslechu vás vítá Zita Senková. Naším dnešním hostem je monsignore Václav Malý, světící biskup pražský. Dobrý den.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Křesťané v neděli 6. ledna oslaví svátek zjevení Pána neboli svátek takzvaně Tří králů. Jaká je jeho podstata a poselství? Že bychom si to trochu připomněli.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Ano, my slavíme Vánoce, kdy si připomínáme narození Ježíše, ale ten nejpůvodnější svátek, který připomínal dětství Ježíšovo, tak to bylo právě zjevení Páně, neboli Tří králů. Podle biblické zvěsti přišli tři mudrci z východu, aby se poklonili nově narozenému Spasiteli. Já tady nebudu mluvit o historicitě nebo nehistoricitě této události, ale myslím si, že může oslovit i dnešního člověka. Samozřejmě v poslední době například tento svátek je připomínán, že jo, jízdou na velbloudech, vzbuzuje to velikou pozornost, vždycky je plné Hradčanské náměstí, ale to tady také nebudu rozebírat, mně se zdá, že je velmi důležité, jaký je smysl tohoto příběhu. Především tedy, že ti učenci vážili cestu, aby poznali více. A to myslím, že je důležité, že člověk, když chce opravdu jít do hloubky, tak tomu musí také věnovat čas, námahu, kolikrát to stojí oběť a zároveň tam je tak hezky naznačeno, že i když člověk jako je učený, i když toho mnoho ví, že zároveň by měl být stále tedy vnímavý i vůči tomu nepatrnému a maličkému. Tito učenci stanuli před jeslema a viděli tam tedy malé dítě a oni uvěřili, že je to Spasitel. A to myslím, že je jako důležité, mít smysl pro maličkosti v našem životě a umět se také sklonit a umět žasnout. A zároveň tito muži ukazují, že tedy moudrost je více než vědění. Protože mezi námi žije spoustu lidí, kteří toho mnoho vědí, kteří jsou profíky ve svém oboru, díky Bohu za to, ale málo je těch, kteří jsou moudří, kteří vidějí právě to své vědění v souvislostech, kteří dovedou mít také odstup od své činnosti a jdou podívat se okolo sebe. A právě tito učenci se dovedli podívat okolo sebe. A samozřejmě ten příběh chce také říci, že Ježíš, jeho postava má univerzální význam. Že to není tedy jenom muž, který byl uzavřen do svého prostředí, ale to jeho vystoupení, ty jeho slova a činy, ty mají univerzální význam a jsou v podstatě nabídkou pro všechny. Takže takto já čtu tento příběh. Znovu říkám, já tady nebudu rozebírat teologické pozadí, nebudu rozebírat, jestli je to historický příběh nebo jenom jestli je to vyprávění, to by bylo na dlouhou dobu, ale myslím si, že ten smysl tohoto příběhu může otevřít oči nám všem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tři učenci, jak už jste řekl, šli za hvězdou, která se zastavila nad Betlémem. Za jakou hvězdou, řečeno, byste metafoře nebo obrazně řečeno, kráčí lidstvo dnes podle vás, pane biskupe?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
No, tak to jste mě teď překvapila s touto otázkou. Já myslím, že ta hvězda symbolizuje, že člověk by se měl podívat také nahoru. Nevidět právě jenom ty každodenní starosti, ale umět také trošičku se podívat tváří do budoucnosti. Teď nemyslím ve smyslu věštění nebo odhadů, ale prostě kráčet rovně a umět se tedy také podívat vzhůru. Protože někdy příliš jenom klopíme tu hlavu a jsme příliš tak zaujati sami sebou. A zároveň, že potřebujeme také tedy pro život světlo. Já myslím, že toho světla je dost, jen po něm sáhnout, řečeno obrazně. Víte, děje se spoustu krásných kulturních aktivit, máme okolo sebe spoustu poctivých, dobrých, čestných lidí a nejenom pořád být soustředěn sám na sebe a na to, jestli se mi momentálně daří nebo nedaří. Jistě, že se to člověka dotýká, ale zároveň se umět radovat z toho pěkného. To je zase pro mě tedy to světlo té hvězdy a samozřejmě jako pro věřícího, tak pro mě tím zůstává osoba Ježíše, která je pro mě stále inspirující a i když už jsem ve třetí třetině své životní pouti, tak ten Ježíš pro mě je stále tedy nový a stále tedy ta jeho postava mi něco říká, stále mě povzbuzuje i dál.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vyvyšujeme mnohdy rodinu nade všechno a přitom se čím dál méně sezdáváme a více rozvádíme, vyhnali jsme ze života rituály. Vyčetla jsem, že v Praze až 40 % lidí odchází z tohoto pozemského světa bez obřadního rozloučení. O čem to vypovídá?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Já jsem tady o tom tady mluvil v jednom z minulých setkání, promiňte ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jenom jsem chtěla, omlouvám se, dodat, že určitě to nevyplývá ten odchod lidí bez obřadu pouze proto, že jsou stále vyšší nebo dražší pohřby.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Ano, tak se to někdy odůvodňuje, ale má to hlubší význam. Polský novinář, který píše o Čechách, Szczygiel, tak napsal knihu Udělej si radost, která poměrně nedávno vyšla a tam právě také o tom pojednává. Je to naprosté odosobnění a já bych řekl, že kořen je v individualismu, že mě ti druzí zajímají, včetně třeba i příbuzných, pokud jsou mi užiteční, pokud ti lidé jsou výkonní. A jakmile v uvozovkách nejsou výkonní a odejdou, no tak co, zůstane nějaká vzpomínka,možná nějaká jako památka, ale chodit na místo, kde by si člověk jako připomínal, že tedy pochází z rodičů, že má nějakou osobní historii, že dostal do vínku nějaké geny, které jsou neodmyslitelné od jeho rodičů, tak nad tím se tak člověk příliš nezamýšlí a zároveň, když by zmizela ta místa piety, tak v podstatě zmizí lidské dějiny, protože ve všech kulturách vždycky byla úcta k těm zemřelým, protože ti lidé si uvědomovali svoji konečnost a zároveň si uvědomovali své kořeny, zdroje tedy své osobnosti, své osobitosti. A tohle se v podstatě tedy vytrácí a v tom já vidím ten svízel, že je to naprostá dehumanizace odlištění. To nejde těm se klanět a stále tedy jenom na ně myslet, protože člověk žije svůj život, musí také plánovat, má své každodenní starosti, ale zároveň se musí také vrátit. A člověk bez minulosti, a ty mrtví nám připomínají také tedy naši minulost, tak v podstatě je mrtvý. A dneska se právě jenom cení, co je právě teď a tady a co si mohu naplánovat a čeho mohu dosáhnout v nejbližší budoucnosti. Ale člověk přece tedy žije z minulosti, žije v přítomnosti, ale také žije pro budoucnost. Takže tady potom chybí úplně jeden rozměr života. Proto tedy opravdu je otázka, která si zasluhuje hlubší analýzy a je to takové varování. Protože jestli přestaneme úplně nějakým způsobem brát na zřetel ty, kteří nás předešli ve smrti, tak v podstatě jsme mrtvá společnost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kam až může vést, nebo co může způsobit to zrušení těch rituálů nebo vyhnání z našich životů?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
No, právě, že člověk když není ani schopen věnovat krátký čas rozloučení s těmi zemřelými, tak se ukazuje, že je sobec a zároveň, že si nechce také připustit smrt. Víte, dnes je spoustu tedy pohřbů bez obřadu, příbuzní ani nepřijdou a je to útěk od smrti. Ale právě já myslím, že člověk musí vzít v úvahu, ano, je to kolikrát těžké, že tedy také bude jeho život končit a že ta smrt patří k jeho životu, to neznamená stále na ní myslet, ale naprosto chápu, že leckdo má z té smrti strach, to je pochopitelné, ale na druhé straně já jí nemohu škrtnou. A právě, když přijdu do styku se smrtí, tak si také uvědomím svoji konečnost a může mě to vést, abych si řekl, jaký smysl dávám svému životu a jestli opravdu využívám ten čas. Nikdo z nás neví, kdy zemře a proto je důležité si stále tedy připomínat: Člověče pamatuj, že tvůj čas je omezen, tak ho naplň jako něčím dobrým. Tohle jsou všechno velmi tedy důležité momenty pro naše nejen přemýšlení, ale pro naše životní postoje. Takže vytlačit smrt a vědomím smrti ze svého života, tak je to opravdu dehumanizace, odlištění. A dnes například vidíme také v těch různých filmech, teď nebudu hodnotit jejich kvalitu, že víceméně tam mizí téma umírání, že člověk ztrácí síly, že se stává bezmocným, že se stává závislým na těch druhých. Na jedné straně ta střílečka násilí, kopy mrtvých, ale to v podstatě vůbec není dotek smrti, to je nějaká vymyšlená hra, která se vůbec netýká reality. A to myslím, že je právě nebezpečné i pro tu mládež, protože dneska díky těm hrám, tak když tak jako navštěvuji své známé, tak si tak jako stěžují, že jo, jak ty děti pořád jenom jdou po těch střílečkách a tam už to tedy nějak tak jako začíná, že ta smrt je něco abstraktního, co víceméně se mě netýká.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na pultech francouzských novinových stánků leží nové vydání satirického týdeníku Charlie Hebdo, tentokrát s komiksem o životě proroka Mohameda. Vedení redakce tvrdí, že se nejedná o provokaci, ale snahu přiblížit tento příběh veřejnosti. Jaký máte názor na podobné akce, jak najít vůbec správnou rovnováhu mezi svobodou slova a respektováním víry?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Právě to se velmi vytrácí. Já za svobodu slova bojuji celý svůj život. I teď a samozřejmě, že mi na tom záleží, aby člověk měl možnost se vyjádřit, vyslovit svůj názor, aby byla diskuse mezi lidmi, ale svoboda slova má své meze. Já už jsem to tady připomínal mnohokrát. Ta končí tam, kde urážím toho druhého. A proč pořád ty vyznavače proroka Mohameda dráždit? Teď to nemyslím z důvodu politického, že jsou potom určité radikální skupiny, které se uchýlí k násilí, ale z podstaty věci samé. Já přece nejsem na světě sám, já žiji s těmi druhými a pokud vím, že svým slovem nebo svým projevem někoho zraním, no, tak si musím uvědomit: Tak to jsem přestřelil. A musím si dát pozor. A zvláště je to citlivé, když se dotýkám přesvědčení někoho druhého. Já nejsem vyznavač proroka Mohameda, ale nikdy bych si nedovolil zesměšňovat jeho postavu. Jistě, že je důležité hovořit o jeho životě, pro ty, kdo to neznají, je důležité mít více informací o jeho učení, o tom, kdo to byl, co vykonal, ale způsobem, který neuráží, který se nedotýká toho hlubokého přesvědčení. Já také chci, aby druzí respektovali mé přesvědčení. Já nechci, aby všichni byli uniformní, naprosto respektuji, že jsou i různé tedy náboženské tradice, ale na druhé straně nemám potřebu, abych někoho zraňoval. A mně to připadá jako vzpupnost. Jako v Evropě říkáme si, že jo, my už jsme tak daleko, že si můžeme dovolit všechno, všechno zesměšňovat, všechno zpochybňovat. Chyba lávky. To nemá nic společného s nějakou ideologií, nebo s nějakým fanatismem, protože také slyším názory: No jo, jakmile toto omezíme, tak to už je fanatismus. Není. Protože svoboda slova je spojená se zodpovědností a s vědomím, že já musím brát tedy také ohled na ty druhé. To začíná od narození, kdy vyrůstám v rodině, nemohu pořád jenom myslet na sebe, ale musím také vnímat ty druhé okolo sebe a to platí i v této duchovní oblasti. Takže mně to připadá jako vzpupnost a už mě zlobí ti západní novináři, já neříkám všichni, nebo ti různí, kteří dělají ilustrace, jak jsou vzpupní a vůbec jaksi nechtějí přiznat tenhle ten rozměr lidského života a lidských postojů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pokračujeme v rozhovoru se světícím biskupem pražským, monsignorem Václavem Malým. Ohlédněme se za uplynulým rokem. Jaký byl z vašeho pohledu, co do událostí, nálad?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Já samozřejmě nemohu pohovořit o všem. Já bych jenom zdůraznil v naší společnosti, pro mě tedy, dvě důležité události, a sice, že jsem pozoroval zesílenou vůli státních zastupitelů a některých soudců opravdu se pustit do velmi tedy delikátních kauz, do kauz, kde se rozkrádají peníze a popohnat a popohánět ty zodpovědné právě k zodpovědnosti. To myslím, tahle ta zesílená vůle stíhat, že nejsou mezi námi nedotknutelní, ale že všichni musíme respektovat zákony, tak to je posun dopředu a to myslím, že může mít blahodárný vliv i na smýšlení lidí. A potom z oblasti kulturní. Protože v září tohoto roku do čela České filharmonie byl postaven pan dirigent Jiří Bělohlávek a je to radost, jak hrají teď s chutí filharmonici, je vidět taková soustavná práce pana dirigenta a z toho se raduji. Protože to je opravdu kulturní přínos. Ta naše společnost přece nežije jenom tedy z ekonomiky, nežije jenom z toho, aby pozorovala takovou tu neradostnou politickou scénu a právě je důležité do toho dávat jiný rozměr. A tím rozměrem je také kultura a samozřejmě kultura často také nekvalitní, ale tohle je kvalita a já se z toho velmi raduji a pro mě je to důležitá událost, a tak bych přál panu dirigentovi, aby se mu dařilo a filharmonikům, aby nás nadále ještě více a lépe obohacovali než dosud. Tak to tak jako vidím důležité a myslím si, že nejen pro mě. A samozřejmě potom nás opustilo několik významných osobností. Zase tady nebudu jmenovat celou tu škálu, ale pro mě tedy tou důležitou osobností byl spisovat Josef Škvorecký. A nejen jako spisovat, ale především jako člověk, který se v emigraci neuzavřel jenom do svého psaní, ale který to nakladatelství /nesrozumitelné/, kterým obohacoval kulturní život za takzvané normalizace. Vycházelo tam spoustu kvalitních knih, které byly pašovány do tehdejšího Československa. Takže toho si velmi vážím. Potom zemřel sociolog Miroslav Petrusek. Víte, také jedna z postav, která měla pevné názory, která vždycky vyslovila něco podstatného, která vážila slovo. Tak si myslím, že by neměl tento muž být zapomenut a že ta jeho pojednání jsou dosud velmi aktuelní. Potom nás opustil generál Tomáš Sedláček, postava velmi statečná, na jeho životě se ukazují všechny ty hrůzy totalit 20. století a ten člověk zůstal rovný. A samozřejmě o vědci Antonínu Holém bylo už řečeno mnohé a my můžeme být na tyto lidi pyšní, protože často si tak jako říkáme, kdo vlastně v té společnosti je velký. Takže vedle Václava Havla rozhodně tedy těch osobností je mnohem více a já jsem jmenoval jenom některé. A ve světě, to se mě opravdu osobně dotklo, zemřela veliká osobnost kardinál Carlo Maria Martini. Což byl emeritní arcibiskup milánský, jedna z největších postav současné katolické církve. Člověk, který dovedl zpřístupnit Bibli, že je to aktuelní kniha, že jsou tam myšlenky a podněty, které mohou obohatit život i ve 21. století. Byl to učenec, který neměl potřebu machrovat. Kolik okolo sebe vidíme lidí, jak tak jako poukazují na to, jak jsou dobří. A on tohle neměl potřebu, protože on měl široký rozhled a také se velmi tedy zasloužil o lepší pochopení Židů, židovské tradice a v dialogu mezi Židy a mezi křesťany udělal velký kus práce. Já bych tady o něm mohl vykládat více a více a takovýchto osobností v dnešní církvi není bohužel na těch nejvyšších patrech mnoho. A on tou osobností byl až do konce svého života. Takže to je postava, která by také neměla být zapomenuta. Tak takhle jenom velmi stručně. Já tak bych řekl, co chápu, jako důležité v tom minulém roce a samozřejmě co se týká Evropy, pořád se mluví teď jenom o té ekonomické stránce soužití různých tedy národů v Evropské unii. Já bych chtěl zdůraznit, že je důležité a tato krize, že může být výzvou, abychom si jako Evropané uvědomili, patříme k sobě, ale na základě čeho? No na základě, jak se dnes mluví o těch hodnotách, které jsou nemyslitelné bez křesťanských zdrojů. A to souvisí tedy také s otázkou křesťanství, které bohužel bych řekl, že v Evropě vymírá, že se transformuje sice do duchovního hledání, ale takového beztvarého, mlhavého. A že pokud si znovu neuvědomíme, na čem stojíme, například rovnost muže a ženy, úcta k člověku, jeho důstojnost a tak dále, to všechno je nemyslitelné bez téhle té dlouhé duchovní tradice. A tím jako Evropané můžeme tedy obohatit svět. Nejenom tím, že budeme mít vysokou životní úroveň. Takže bych řekl, že ta Evropa teď opravdu stojí někde na rozcestí. A samozřejmě mám radost z toho takzvaného arabského jara, ne z toho násilí, které se často děje proti těm demonstrujícím, ale, že v Egyptě je to vidět, ta mladá generace už se nedá tolik jako manipulovat. A to myslím, že je docela dobrá známka díky také tedy Internetu, novým technologiím, ale, že ti lidé už chtějí tedy čerstvější vzduch. Jistěže by se teď mohl rozebírat stav v jednotlivých arabských státech, ale na to tady není prostor.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Máme ještě necelých 5 minut. Zeptala bych se, pane biskupe, jestli byste si troufl odhadnout, jak se bude letos dařit křesťanství? Například magazín Economic ten ve výhledu na tento rok mimo jiné napsal, že počty duchovních i farníků v celé Evropě a v Severní Americe, nikoliv však a Asii a v Africe budou nadále nelítostně klesat.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Já bych nechtěl bejt prorokem. Nejsem s to něco předpovídat, ale je pravda, že těžiště křesťanství se přesunuje do jiných světadílů. Do Afriky, Jižní Ameriky a samozřejmě křesťanství získává svoji půdu i v Asii, což je poměrně velké překvapení, protože tam jsou ty tisícileté velmi tedy starobylé tradice hinduismus, budhismus, taoismus a tak dále. Takže to je jev, který je třeba brát na zřetel a Evropa začíná zůstávat takovou Popelkou. A znovu říkám, stojíme někde na rozcestí. Já jsem dalek toho, aby všechny tlačil do jednoho stáda, nebo abych někoho jako nutil, aby se stal křesťanem, ale na druhé straně to křesťanství opravdu má hlubší význam, než jenom ten, že jako bych někam patřil. Takže Evropané, jestli zůstanou jenom u takové té duchovnosti nezávazné, takové mlhavé, tak si myslím, že před sebou moc jako nemají budoucnost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je už tradicí, že na závěr rozhovoru s vámi, pane Malý, se vždy podíváme na některé události v kultuře, které vás zaujaly. Jaké postřehy máte pro nás dnes?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Tak v prosinci jsem především se potěšil hudbou. Jednak České filharmonie za řízení už zmíněného pana dirigenta Jiřího Bělohlávka. Hrály se symfonie Antonína Dvořáka. Málo hraná třetí symfonie, pátá, osmá, sedmá. Nádhera a ten Dvořák je mi čím dál tím bližší a já jsem si myslel, že ho poměrně dost znám a jsem teprve teď na začátku. Takže to pro mě bylo takové nádherné adventní povzbuzení. Pak jsem slyšel provedení Bachovy mše h-moll, souborem Collegium 1704 a souborem Vokale 1704. Veliký zážitek. Jenom krátce, Bach je Bach. A potom mě velmi potěšila hra polského autora Tadeusze Słobodzianeka Naše třída, která se hraje v Divadle Komedie. Tam teď v Divadle Komedie hraje nové divadlo Company divadlo. A musím říci, že konečně mezi tou přehršlí těch laciných komedií zase člověk se potěší z divadla. Je to hra, která tedy tne do živého, protože pojednává o tom, jak v roce 1941 v polském městě Jedwabnem bylo vyvražděno mnoho Židů. A ta hra se odehrává tím způsobem, že 10 spolužáků v polské třídě před válkou a na začátku války najednou prožívá různé tedy peripetie, jsou mezi nimi i charakterní lidé necharakterní a nakonec té hry oni tak jakoby bilancují svůj život. Je to velmi poutavé, jistěže k režii mohou být různé jako poznámky, ale je to kvalitní hra a velmi ji doporučuji. Jmenuje se Naše třída a hrají ji tedy v Divadle Komedie v Praze. Tak mě to potěšilo, protože mě trošku mrzí, že pražská divadla, ne všechna, sklouzávají k takové podbízivosti, protože, já když se kouknu do kulturního programu, tak samá komedie a furt jedno a to samé téma. Tak si myslím, že je dobré, že také tedy jsou režiséři a jsou soubory, které chtějí jít trošku hlouběji.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jsme na prahu nového roku. S jakým pocitem nebo spíš přáním do něj vstupujete?

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Tak abychom neztráceli elán, abychom se dovedli podívat okolo sebe, že se okolo nás děje spoustu dobrý věcí a nenechali se převálcovat tou manipulací části sdělovacích prostředků, že všechno je černé. To není laciný optimismus, ale to je opravdová naděje, která totiž také souvisí s tou možností, abychom objevovali dobro v sobě. A já myslím, že největší uspokojení člověk mít, když udělá něco dobrého. A to můžeme každý z nás.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tolik v dnešním vydání Jak to vidí monsignore Václav Malý. Já ještě prozradím, že jste byl jmenován biskupem pro krajany a tyto aktivity si necháme na povídání příště za měsíc. Děkuji za tu dnešní návštěvu.

Václav MALÝ, monsignore, světící biskup pražský
--------------------
Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na shledanou. Zítra, vlastně vidíte, jak to utíká, to už bude víkend, ten je volný, ale Jak to vidí se opět přihlásí v pondělí, kdy ve zlínském studiu usedne komentátor Deníku a spolupracovník Českého rozhlasu Ivan Hoffman. Příjemný den a nadcházející víkend přeje všem Zita Senková. Na slyšenou.