Jak to vidí Eduard Stehlík - 8. června

Eduard Stehlík je autorem nebo spoluautorem dvou desítek monografií a několika desítek článků a odborných studií. Kniha Lidice - Příběh české vsi získala v roce 2005 cenu Ministerstva kultury ČR a Asociace muzeí a galerií "Gloria musaealis" v kategorii Muzejní publikace roku. Vojenský historik PhDr. Eduard Stehlík je také jedním z pěti autorů scénáře výstavní kompozice v Památníku Lidice, nazvanou „A nevinní byli vinni…“. Od 27. října 2006 je čestný občan Lidic.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dobrý den a dobrý poslech vám přeje Vladimír Kroc. Dnes je naším hostem podplukovník Eduard Stehlík, historik z Vojenského historického ústavu v Praze, dobrý den.

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Dobrý den.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V neděli to bude 70 let, kdy nacisté srovnali se zemí středočeskou obec Lidice. Vy jste mě upozornil na to, že nacistická propaganda zaznamenává ještě v 21. století svým způsobem úspěch.

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Bohužel se ukazuje, že je pravdou to, co říkával ministr propagandy Joseph Goebbels, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, a to že ji opakovali nacisté, na tom by člověka nic nepřekvapilo. Je horší, že ji opakujeme my dodnes. A tím mám na mysli onu nacistickou zprávu o vyhlazení Lidic, kde se hovoří o tom, že dospělí muži byli zastřeleni, ženy dány do koncentračního tábora, děti na náležité vychování. A přitom vlastně z této zprávy, která otřásla svojí zrůdností celým světem, vlastně není vůbec nic pravda. Protože oni dospělí muži byli zastřeleni, v Lidicích popravovali 10. června 1942 hochy od 15 let nahoru, dokonce jednomu ani těch 15 nebylo, Pepíkovi Hroníkovi, a plnoletost byla tehdy v 21, to znamená, už v těch Lidicích vraždí děti. Pokud jde o to ženy dány do koncentračního tábora, tak v tom originálním rozkaze jsou ještě dvě slova navíc, na doživotí, a to si myslím, že cítí každý, že je mezi tím podstatný rozdíl. A největší ta lež se týká dětí. A je neuvěřitelné, že my ji opakujeme v učebnicích, v encyklopediích, a to nejenom tady u nás, ale i vlastně na celém světě. Ze 105 lidických dětí bylo 88 zavražděno. To není žádné náležité vychování, to je sprostá vražda, a tak bychom taky o tom měli hovořit.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A taky ta převýchova, to bylo zkrátka poněmčení.

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Pochopitelně. S tím, že dokonce zajímavé je, že z toho celkového počtu těch lidických dětí byly podle těch pseudorasových teorií nacistů vybrány k poněmčení vlastně pouze dvě, a z toho zbytku ještě dalších 7 sehrávalo roli jenom jakési falešné stopy, kdyby někdo někdy po lidických dětech pátral. To znamená, vlastně z celého toho počtu lidických dětí pouze dvě z jejich pohledu měly právo na to přežít.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ten čin byl brutální a zároveň mrazivě systematický. Čili nebyla to jenom nacistická pomsta, odplata.

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Ono určitě ten moment pomsty v tom sehrával svoji roli. Ale byla to taková ta pomsta ne v tom afektu, ale taková ta pomsta naprosto chladně vykalkulovaná, pomsta, která měla šokovat tady u nás v českých zemích, ale samozřejmě celý svět, aby oni předvedli, co jsou schopni provést, co jsou schopni dokázat. A dá se říci, že tady to z hlediska toho dopadu přepískli, kdybychom to řekli takovýmhle ošklivým slovem, protože opravdu to světové veřejné mínění se obrátilo okamžitě proti nim. A pro mě třeba je šokující, jestliže ve Spojených státech, ono se to celou dobu tady tradovalo, že městečko Stern Park Gardens se přejmenovalo 12. července na Lidice, ale oni to udělali už 12. června. To znamená během prakticky 48 hodin nebo necelých 48 hodin poté, co se dozvěděli o této tragédii, tak provedli toto přejmenování, což podle mého názoru je neskutečné.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Připomeňte, prosím, jak vlastně Němci připadli na tuto dosud nebo do té doby nevýznamnou vísku, ostatně Ležáky, to byla osada o osmi domech.

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Je to, je to tak. Ty Lidice byly obcí, řekněme, z hlediska z toho pohledu zvenčí možná ne úplně zajímavou, ale obcí, kterých, jakých taky bylo v Čechách spousta. Dá se říci, že opravdu ta, ta ruleta smrti, kterou nacisté rozehráli, mohla spadnout na leckoho. Nešťastnou shodou náhod se to stalo Lidicím. Je to, možná někteří z posluchačů viděli film Petra Nikolaeva Lidice, kde někteří z kritiků potom hovořili o tom, že je tam vystavěná, vyfabulovaný takový případ, že jakýsi člověk píše, se vydává za odbojáře, píše milostný dopis své dívce a že na základě toho se dostanou nacisté na Lidice a že to Zdeněk Mahler, že si vymyslel naprostý nesmysl. Ono přesně v této chvíli ale je to pravda. To se skutečně stalo. Jakýsi mládenec si chtěl, který byl ženatý, chtěl si začít nějaký mimomanželský vztah, aby tu dívku upoutal, vytvářel dojem, že je odbojář, a posléze z toho chtěl trošku vycouvat, a situace po atentátu využil a napsal jí, že to, co jsem chtěl udělat, to jsem udělal a tak dále, a chtěl se s ní přestat scházet. Nešťastnou shodou náhod tenhle dopis se dostal do rukou Gestapu přes takové prostředníky, které dívku zatklo. Zjistilo, že mládenec jí říkal něco v tom smyslu, že má v Lidicích u Horákových pozdravovat a říct, že Pepík je živ a zdráv. Gestapo se dostalo do Lidic, zjistilo, že z Lidic je Josef Horák, příslušník československé armády, důstojník, který ještě spolu s jedním člověkem z Lidic, poručíkem Josefem Stříbrným odešel za hranice, pravděpodobné naší armádě. A řekli si, dva muži na místě atentátu, dva tady muži z Lidic a navíc v té době měli v rukou parašutistu Viliama Gerika ze skupiny Zinc, který potvrdil, že s Josefem Stříbrným z Lidic byl ve výcviku ve Skotsku. Gestapo se domnívalo, že je na správné stopě, a přestože ale v době, kdy už to vraždění rozbíhali, už věděli, že to je špatně, tak to nechali proběhnout.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dnes jsou Lidice symbolem, zřejmě proto, že byly první, trošku ve stínu "leží" ty Ležáky, jak to bylo, bylo to kvůli tomu, že ležácký mlynář Švanda byl zapojen do odboje, tak Němci vyvraždili celou tu obec?

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
V případě Ležáků je to, jestliže hovoříme o Lidicích, tak to je opravdu naprosto nevinná ves, která neměla s atentátem sebemenší spojení. V případě Ležáků je ta situace odlišná. Důvod, proč oni zůstávají v tom stínu, je, říkáte správně, Lidice byly první, Ležáky byly menší, ale pak v těch minulých letech bohužel sehrávalo roli i to, že v Ležácích byla opravdu faktická spolupráce velice úzká s výsadkem Silver i z Velké Británie, což měli jsme tady určité historické období, kdy se Západ připomínat nesměl nebo připomínal se spíš pejorativně náš západní odboj. Takže to byl tenhlens ten případ. Tam je tragické, že ta volba nebo proč se něco podobného stalo i Ležákům, přestože v té době oni už věděli, že ten mezinárodní ohlas je negativní na tyhle věci, bylo to, že možná šéf kladenské, pardon, pardubického Gestapa Klages si chtěl taky vypálit nějakou vesnici a že do jisté míry záviděl šéfovi kladenského Gestapa Wiesmannovi, že měl své Lidice, tak on si chtěl udělat něco podobného. A ta zrůdnost tohohlens toho pána je vidět i na tom, že poté co Ležáky nechal vypálit, tak se mu ale to okolí zalíbilo a několik málo set metrů od původní vypálené vesnice si nechal postavit víkendovou chatu, kam pravidelně dojížděl.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Takže v tom byla taková ta snaživost.

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
To bezpochyby. A snaha předvést se.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Z Ležáků poslali na poněmčení dvě děvčátka, dalších 11 dětí skončilo zřejmě v plynových komorách. To je zase jenom argument k tomu, že skutečně nešlo o nějakou převýchovu.

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Ne, určitě ne. A vůbec ohledně dětí ať už ležáckých, nebo lidických, mimochodem společně s ležáckými, já jsem hovořil, že byly z lidických dětí vybrány k poněmčení dvě. Oni byli původně tři v kladenské reálce. Ta třetí byla Dáša Veselá, to byla šestiletá holčička. Když ji vidíte na fotografiích, skutečně blonďáček, jako takový ten typický vzhled, jaký oni obdivovali. My dodnes nevíme proč, ale oni ji pak připojili k dětem, k těm 11 ležáckým dětem, které zplynovali v Chelmnu. Ono tehdy to plynování neprobíhalo ještě v plynových komorách, tak jak my je známe potom z Osvětimi, oni tehdy vraždili v takzvaných plynových autech. To byla nákladní automobily, které měly hermeticky uzavřený ten prostor, vzadu tu kabinu, kde byly vlastně vyvedený výfukové vedení dovnitř a vraždili, byla to smrt udušením výfukovými plyny, velice, velice krutá a bolestivá.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Musím říct, že to je asi nejsilnější moment nebo jeden z nich, když člověk vidí film Lidice, který jste připomenul. Já nevím, nakolik je obecně známo, jaké byly osudy vísek Javoříčko na Litovelsku a dalších. Právě Javoříčko, to už tedy byl rok 1945, neuvěřitelného 5. 5., tehdy esesmani srovnali se zemí tu vísku kvůli pomoci partyzánům.

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Já si myslím, že my musíme říkat pořád jednu věc strašně důležitou, že při vší úctě k Lidicím, že nebyly jenom Lidice, byla celá řada jiných obcí, ať už je to Ploština na Valašsku, nebo jak jste zmiňoval Javoříčko, ale jsou to i desítky obcí na Slovensku anebo vůbec v zahraničí. A je potřeba si to, si to připomínat, protože Lidice nebyly excesem. Byla to součást nacistického žití, součást jejich uvažování, to znamená, tohlens to se mohlo stát opravdu kdekoliv jinde. A já vždycky, jakmile se, si připomínáme 10. června Lidice, tak já si vždycky nemohu nevzpomenout na to, že o pouhé dva roky později toho 10. června 1944 úplně stejným zrůdným způsobem nacisté vyhladili francouzské městečko Oradour-sur-Glane. A zase opět záminkou byla, byla likvidace jakéhosi velitele SS partyzánskou jednotkou. Opět omylem, to město s ním nemělo nic společného, protože tam existoval ještě jiný Oradour, oni si ho zaměnili, a to vraždění provedli na nesprávném místě, na nevinných obětech. A pro mě ještě bylo děsivé to, když jsem se seznamoval právě s případem Oradouru jedna věc, že vlastně všichni tři hlavní funkcionáři jednotky SS, která v Oradouru vraždila, měli něco spojeného, něco společného s naším územím. Ten velitel, který posléze padl, měl dívku ze Sudet, z Lokte Němku, takže na parte měl Sudetenland Elbogen. Další byl poté po tom vraždění těžce raněn a působil jako instruktor na cvičišti SS v Lešanech, kde my máme teďka Vojenské technické muzeum. A vůbec nejhorší je případ toho posledního z nich, který fyzicky vraždil oradourské muže, Heinz Barth, který byl, až je to neuvěřitelné, tentýž muž vraždil 24. června 1942 obyvatele Ležáků v Pardubicích. Úplně ta samá osoba, která začínala svoji kariéru jako příslušník popravčí čety, která vraždí v Pardubicích, pak jako příslušník SS vraždí i muže v Oradouru.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tady se možná hodí připomenout historii českého Malína na Ukrajině, kde Němci 13. července 1943 mimořádně brutálně zavraždili většinu obyvatelstva.

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Určitě. Český Malín je, je případ nám tím bližší, že se jednalo o volyňské Čechy, že, že to byli vlastně krajané, lidé, kteří měli velká část z nich kořeny tady u nás nebo jejich předkové. A myslím si, že, že opravdu to připomínání těhlens těch tragédií, a tady bych řekl, že je velice důležité, že existuje i vlastně určité společenství těch vypálených obcí, které ty obce mají navázané kontakty nebo ti jejich, řekněme, pozůstalí, bychom to tak mohli nazvat, sdružují se, existují různé společné projekty, které z velké části organizuje Památník Lidice, takže myslím si, že tohlens to je hrozně moc dobře. Na druhou stranu, když už jsme o těch obcích hovořili, hovoříme o některých pachatelích, tak pro mě je jen těžko pochopitelná věc, že se často stává, že ti pachatelé vlastně zůstali nepotrestáni, a to i v situacích, kdy byli dopadeni a kdy se jim jednoznačně podařilo prokázat, že oni se těch vražd účastnili. Ať už je to případ Lidic, kde byl souzen a odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti Max Rostock, což byl šéf kladenského Sicherheitsdienstu, který byl po vynesení toho rozsudku o tři roky později vlastně vydán do Československa z Francie, ale nebyl popraven. A ve stejné době se ocitl v našem vězení Werner Tutter, což byl muž, který byl přímo zodpovědný za vraždění na Ploštině, za upalování lidí zaživa. Oba dva tito váleční zločinci se stali na počátku 50. let agenty komunistické Státní bezpečnosti a byli vysláni na území Spolkové republiky Německo, kde tedy Tutter pracoval jako agent StB až do své smrti, a zatímco Rostock tuto spolupráci vlastně vyzradil německým bezpečnostním orgánům, tím se stal nepoužitelným a vlastně byl pouze propuštěn na svobodu. To znamená v situaci, kdy ten režim, který tady vlastně pravidelně jezdil do Lidic, organizoval ty tryzny, je ochoten brát do svých služeb kreatury takovéhoto formátu, za situace, kdy se to děje v době, kdy u moci byl prezident Zápotocký, který sám byl vězněm koncentračního tábora, jeho žena byla vězněna v Ravensbrücku s lidickými ženami, to jsou věci, nad kterými zůstává skutečně rozum stát.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ladislav Mňačko popsal vypálení pasekářské osady Ploština, o které jsem mluvil, v knize Smrt si říká Engelchen. Byla to hysterická reakce Němců, kteří věděli, že se blíží prohra? Bavíme se o jaře roku 45.

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Víte, takovýhle případů, a to jsou třeba Kaliště na Slovensku, je, je před koncem války velké množství. Zmiňoval jste Javoříčko, to je začátek května. Kolikrát ty, vemme si třeba bestiální vraždění, které tady prováděly jednotky SS, kousíček tedy od nás na Masarykově nádraží v samém konci války. Je to, může to být všechno, směs, snaha ještě zastrašit, snaha se pomstít, vědomí toho, že vlastně ta moc, kterou máte, vám mizí, a tak na poslední chvíli ještě ukázat, co vlastně všechno dokážu. Ty důvody mohou být různé. Nicméně většina z těch velitelů SS, kteří to prováděli, tak prvotní nebo to hlavní podle mého názoru pro ně bylo zastrašit a odvrátit třeba případné ty partyzánské jednotky od snahy se nějak ještě do těch bojů zaplétat a nějak jim škodit.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V té souvislosti právě s tou myšlenkou o snahu zastrašit, tak si říkám, Prlov, Zákřov, to tady ještě nezaznělo, názvy dalších osad, tedy těch miniaturních osad. To právě byly úplně malinkaté vísky. Ono to působí skoro zbaběle, že nebo já nevím, jestli se to takto dá hodnotit vůbec tak zrůdný čin.

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Já si myslím, že máte pravdu, protože samozřejmě udělat nebo spáchat zločin na nějaké obci malé je samozřejmě, teď použiju to divné slovo, možná z logistického hlediska jako jednoduší. Potřebujete menší počet lidí na to, abyste to, takhle jsem řekl lidí, já bych řekl spíš mužů, na to, abyste ji obklíčil, menší počet na to vraždění a tak dále. To je třeba případ opravdu těch Kališť, které jsem zmínil, kde vlastně oni vyrazili vlastně na opravdu proti obci, která měla několik pasek, to bylo zase pasekáři, několik málo domků, kde oni věděli, že v té době tam těžko narazí na nějaké partyzány nebo něco podobného. Oni se mstili opravdu na obyčejných lidech, na ženách, dětech, starých lidech, protože ti muži třeba dokázali utéct nebo, nebo byli třeba v práci a tak dále. Je to, já bych řekl, že to je určitá míra zbabělosti, ale na druhou stranu si myslím, že ti lidé, kteří byli, nebo ti muži, kteří byli posedlí tou nacistickou ideologií, svého člověčenství, o tom takhle nikdy neuvažovali.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Naším dnešním hostem je Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu v Praze. 70 příběhů z Heydrichiády připomínají kulisy koncentračního tábora na Karlově náměstí v Praze. Co si myslíte o pokusech výtržníků ukrást pokladničku s dobrovolným vstupným? Mimochodem, sbírka má společnosti Post Bellum pomoci natáčet další rozhovory s pamětníky.

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Víte, já vlastně ani nevím, jestli, jestli na tohlens to může člověk nějak reagovat nebo se snažit tuhlens tu záležitost pochopit. Já jsem tam shodou okolností přednášel v rámci doprovodného programu, takže jsem si samozřejmě té kasičky vedle východu nemohl nevšimnout. Je, je úžasné, že lidé tam přispívají, protože zachycení nahrávkami vzpomínek pamětníků je úžasný projekt a já si vážím toho, že to kluci před lety rozeběhli, a navíc se dobou více a více zdokonalují. To znamená, ta úroveň těch nahrávek a ta suma těch informací, které z nich získáváme, je obrovská. Stejně jak normální člověk podle mého názoru kradl, o to se nemůže pokoušet normální člověk, to dělá někdo nenormální. Je to určitá forma hyenismu a zrůdy, že se snaží ukrást něco, co má sloužit nějakému, nějaké takové záležitosti. Já bych to kladl úplně na stejnou roveň toho, když někdo vypáčí desky se jmény na hrobech lidí v Národním památníku v Terezíně nebo ukradne jednu sochu z lidického sousoší. To nejsou normální lidi.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak abychom to nahlédli zase z toho lepšího úhlu, tak je zajímavé, že a potěšující, že je obrovský zájem o tuto expozici.

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Musím říct, že mě samotného překvapilo, co lidí tam přichází. Tam je prakticky pořád plno. Musí tam vpouštět jenom po nějakých omezených počtech, protože ta kapacita toho prostoru je, je malá. Já jsem rád, že to vlastně zvolili takovouhle výstavní nebo stylizaci. Na druhou stranu se jenom trošku bojím, že aby si někdo v sobě neodnesl takový pocit, že vlastně skutečný koncentrační tábor vypadal takhle. Ona ta skutečnost byla pochopitelně úplně někde jinde a nepoměrně horší. Takže vždycky bych jenom upozorňoval, ano, je to vlastně stylizace výstavy, která je umístěna v nějakém prostoru. Ale skutečný koncentrační tábor byl místem smrti a hrůzy, což tady není možné navodit.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
K oné diverzní akci Gabčíka a Kubiše v operaci Anthropoid, která je pokládána za nejvýznamnější čin protinacistické rezistence, už toho bylo řečeno mnoho. Z logických důvodů, je to 70. výročí. Ale jak to bylo s alternativními plány útoku na Heydricha? Prý existovala varianta, kdyby vojáci dokonce pronikli na Pražský hrad nebo do jeho pracovny.

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Já jsem měl skutečně ve Velké Británii v ruce dokumenty, které vznikly jako určitá reakce na atentát, protože do té doby ani nejvyšší britská místa nebyla vůbec informována o tom, že by Čechoslováci tedy něco takového připravovali ve spolupráci s britskou stranou, pak pochopitelně, jak to tak bývá, když k atentátu došlo, tak myslím si, že opravdu z úrovně až britského premiéra běžela taková ta zpráva, co se vlastně stalo a byli jsme v tom nějakým způsobem zainteresováni. A tam je skutečně jeden dokument, který vznikl 30. května 1942, ve kterém se hovoří o tom, že existovali různé alternativní plány, že skupina vlastně měla sice ten hlavní plán atentátu, který byl pak víceméně proveden, to znamená útok na Heydrichovo auto, až se bude přemisťovat z místa, kde bydlí, do svého úřadu. Útok provedený bombami a samopalem. Ale byla tam celá řada jiných věcí, a to a proto i ta skupina byla vlastně vybavená. Ona měla vlastně dva kontejnery, v jednom měla právě ty prostředky pro ten úkol toho prvního nebo ten první typ útoku, ale byly tam potom i, jedna z těch variant, jak říkáte správně, útok na jeho kancelář, útok na dům, kde bydlí, otrávení třeba ovoce nebo masa, proto měli injekční stříkačku s jedem, útok na Heydrichův vlak, to znamená, měli tam takové rozbušky na vykolejení toho vlaku, speciální vlastně minomet nástražní Tree Spigot k odpálení nějaké nálože. To znamená, těch možností bylo více. Ale od samého počátku britští instruktoři kladli největší důraz vlastně na útok na to auto, který brali jako nejspolehlivější, a dokonce autor té bomby, která potom vybuchla, major Clarke už při tom plánování je to právě on, kdo jim říká, najděte si zatáčku, najděte si zatáčku, auto tam musí zpomalit, a to je to správné místo, kde byste měli zaútočit. Jinak když jsme o tomhle se zmiňovali o těch dokumentech. Zajímavé je, že Britové sami zřejmě nebo to vedení SOE, které pomáhalo ten atentát připravit, muselo čelit tomu, že ta britská oficiální místa se jich ptala, jak to že to dopustili, a protože došlo k velkým obětem na lidských životech. A ti instruktoři a i to vedení shodně odpovídá, že samozřejmě se počítalo s tím, že ta odveta bude strašlivá, protože takhle vysoce postaveného nacistu nikdo nezlikvidoval. Nicméně Češi mají právo si doma dělat, co chtějí.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A navíc Heydrich byl legitimním cílem.

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Ano, to je další věc, která je velice důležitá. Nikdo tam nehovoří o Heydrichovi jako o nějaké politické osobnosti nebo něco takového, což někteří opoziční politici v Británii dokonce se pokoušeli proti Churchillovi zneužít. A říká se jednoznačně, Heydrich vzhledem ke své funkci k SS byl legitimním cílem a útok na něj byl v pořádku.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ve filmu Atentát Jiřího Sequense z roku 1964 parašutisti do poslední chvíle doufali, že pro ně přiletí letadlo z Anglie. Pro mě to tedy tak z filmu vyznělo, že na tu naději se velmi upínali. Ale bylo to ve skutečnosti opravdu tak? Přinejmenším, Gabčík s Kubišem šli do akce s tím, že měli pramalou naději se vrátit nebo přežít, ne.

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Jako rozhodně. Takhle, já film Atentát přes celou řadu nepřesností, které v něm jsou, mám rád, protože na mnoha místech je, bych řekl, až geniálně udělaná atmosféra té doby. A ale zrovna tato záležitost, to čekání na odlet, vyzvednutí letadlem nepřicházelo v roce 1942 z technických důvodů vůbec v úvahu. Britové v té době měli opravdu jenom několik málo letadel, která byla schopna doletět nad území protektorátu a vrátit se zpátky do Velké Británie bez dotankování. A to dokonce tak, že nemohly ani nést žádný velký náklad, třeba falešný náklad bomb, který by někde svrhli a vlastně zakrývali to shození parašutistů. Ta letadla často, pokud se třeba někde zamotala, řečeno, nebo se vyhýbala nějakému prostoru kvůli silné protiletadlové obraně, když se vracela do Velké Británie, často, říkám, dolétávala, jak se říká, na benzinové páry, prakticky měla, měly prázdné nádrže. To znamená iluze, že by někdo sem doletěl tady s velkým bombardérem, kdesi přistál, někoho tady nabral, odletěl zpátky, to bylo bohužel jenom v říši snů.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
8. června 1942, dnes je to tedy přesně 70 let, zemřel generálmajor im memoriam Alois Vašátko, stíhací pilot ve Francii a ve Velké Británii. Jeho portrét se dokonce objevil i na poštovních známkách. Je to jeden z našich nejvýznamnějších letců.

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Bezesporu. Mimochodem když zmiňujete, pardon, onu sérii poštovních známek vydanou, připravovanou ve Velké Británii, tak tam je i Jozef Gabčík v té sestavě. Josef Vašátko byl strašně zajímavou postavou.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Alois Vašátko.

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Pardon, Alois Vašátko byl hrozně zajímavou postavou, protože on původně studoval na vojenské akademii v Hranicích a absolvoval ji jako dělostřelec. Ale ta jeho vlastně láska k technickým předmětům, k matematice a k létání ho nakonec opravdu přivedla do řad letectva. On byl enormně inteligentním člověkem, měl obrovskou autoritu. A oni na něj vzpomínali kamarádi, že by on neustále někoho o něčem poučoval, někoho učil a že naopak měl přezdívku Amos podle Jana Amose Komenského.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
On i nějaký čas myslím, že učil, ne, ve škole.

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Ano, a pak i v kurzech přednášel a on byl špičkový i na taktiku leteckou a bezesporu byl vynikající stíhač, protože vůbec ve Velké Británii, ještě při nasazení ve Francii byl právě Alois Vašátko s Františkem Peřinou byli ty absolutní hvězdy, které sestřelily řadu německých letadel, byli mnohokrát mnohonásobně vyznamenáni francouzskými válečnými kříži. A ta jeho smrt v době, kdy byl vlastně velitelem československého stíhacího wingu, kdy měl pod sebou vlastně všechny tři stíhací perutě, byla smrtí nesmírně tragickou, protože ve Vašátkovi československé letectvo nebo i armáda ztratilo osobnost obrovského formátu, která podle mého názoru kdyby býval válku přežil a tady panovaly jenom trošku normální poměry, by aspiroval minimálně na velitele celého českého vojenského letectva.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A co se tehdy stalo toho 8. června 42?

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Vašátko se dostal do leteckého souboje. Svědkové hovoří o tom, že pravděpodobně nešťastnou náhodou se srazil s německým Focke-Wulfem, který vlastně tím křídlem se dostal vlastně do jeho kabiny, pravděpodobně ho zabil opravdu úderem toho křídla. Vzpomínají také na to, že ten Vašátkův letoun, který se řítil vlastně k té hladině moře, vlastně najednou měl naplno zapnuté vlastně palubu těch kulometů, že rachot těch kulometů a řítící se letadlo vlastně do moře bylo vlastně takové poslední rozloučení toho velitele. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. To znamená, jeho hrob je pouze symbolický.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A je to tak, že to byl jeden ze spíš menšiny opravdu doceněných hrdinů?

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Já si myslím, že jméno Aloise Vašátka přeci jenom patří mezi ta jména, která pokud hovoříme o našem odboji, o našem odboji v zahraničí nebo o našich letcích, se, se vybaví možná i právě díky té poštovní známce, kterou vy jste zmiňoval, ale také kvůli tomu, že ta poštovní známka nebo ten snímek, který na ni byl použit, snímek, který jehož autorem byl český vynikající fotograf Ladislav Sitenský, snímek muže v letecké kukle s takovými ostře řezanými rysy, symbolizuje to letectvo. Takže určitě myslím, že on je tím doceněným, o tom svědčí i jeho vyznamenání nebo a posmrtné povýšení do té generálské hodnosti. Ale myslím si, že celá řada podobných osobností ať už u letectva, nebo u pozemních sil na své ocenění ještě čeká.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To byl podplukovník doktor Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu. Já vám moc děkuju a přeji hezký den. Na shledanou.

Pplk. PhDr. Eduard STEHLÍK, historik Vojenského historického ústavu v Praze
--------------------
Vám také, na shledanou.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný víkend a příjemný poslech dalších pořadů přeje Vladimír Kroc. V pondělí se můžeme těšit v pořadu Jak to vidí na Ivana Hoffmana. Na shledanou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.