Nataša Velenská: „Zvířata ze zoologických zahrad jsou vyslanci v nepřátelském světě lidí“

26. říjen 2012

Hostem Dvojky a Stanislavy Lekešové byla dnes (v pátek 26. října) kurátorka plazů pražské ZOO Nataša Velenská.

Svůj profesní život tráví v ZOO od svých 18 let. „Ovšem s pauzou asi 15 let, kdy jsem byla doma se svými dětmi. Spolu se svým synem jsem ale např. vychovávala opici. S jakými následky? Syn se poopičil a opice se, bohužel, nemohla vrátit do skupiny, protože brala jako své partnery lidi.“

Zvířata vyslanci
Jaký je, podle Nataši Velenské, smysl zoologických zahrad? „Mnoho zvířat vidíte v televizi, ale když se pak s nimi setkáte na vlastní oči, je to jiný zážitek. Jako když se najednou sami ocitnete před pyramidami, které znáte z knih. Kromě toho, zvířata ze zoo jsou vlastně takovými vyslanci v nepřátelském světě lidí. Nebo také zprostředkovatelé mezi lidmi a zvířaty. My lidé často říkáme, že zvířata mají žít v přírodě. Ale kde dnes ta volná příroda je?“

Dítě v bezpečí
Zvířata oslovovala Natašu Velenskou odmalička, ale doma měla jen plyšáky, protože její maminka se zvířat bála. „Neměla jsem zkušenosti z domu, ale spousta mých kamarádů měla psy a kočky a já je venčila. Také jsme často jezdili na venkov.“ Když nastupovala do pražské ZOO, myslela si, že to bude jen na 2-3 roky. „Začínala jsem u kopytníků a práce s kolečkem mě vyčerpávala. To, co chlapi naložili na jedno kolečko, se mně vešlo na tři. Ale pak jsem zvykla a taky asi zesílila.“ Svého prvního syna brávala do práce a kočárek prý měla zaparkovaný na bezpečném místě (u výběhu gepardů či vlků).

S empatií ke zvířatům
Do kompetence Nataši Velenské patří krokodýli, želvy, hadi a komodští varani. Nemá z nich strach. „Já se spíš bojím přecházet křižovatku u nás na Letné.“ To, že zvíře někdy ublíží, není jeho vina. „Oni signalizují dopředu svoje chování a vy musíte rozumět jejich řeči. Jeden druh chameleona se zabarvuje do červena, když má špatnou náladu, jiný tím dává najevo dobrý rozmar.“ Ke zvířatům se máme chovat jako k lidem a pěstovat s nimi vztahy a vzájemné porozumění. I proto Nataša Velenská nemá ráda, když se řekne ochočené zvíře. „Připadá mi to stejně absurdní, jako říkat, že mám ochočeného manžela.“

Nataša Velenská, kurátorka plazů pražské ZOO

Líbání dědečka
Se zvířaty mají chovatelé v zahradě tzv. domluvené signály. Mají je i pojmenované. Jednomu z nich říkají „dej pusu dědečkovi“. „To dáme krokodýlovi čuchnout ke koštěti a on ví, že jdeme uklízet a ne krmit. A nechá vás na pokoji. Musíte se k němu ale chovat vždy s respektem, pokorou a sledovat jeho řeč těla. Nesmíte dělat prudké pohyby. I když se krokodýl chová přátelsky, musíte mít pořád na mysli, že je to krokodýl a predátor.“

Tony a Eberhard
Pražská zoologická zahrada se dnes může pochlubit mnoha chovatelskými úspěchy. Patří mezi ně i sloní želva s dlouhým jménem Eberhard von Leipziger Hauptbahnhof. „Přišla k nám z Německa. Byla v ubohém stavu a naši ošetřovatelé věnovali její záchraně velké úsilí,“ řekla Nataša Velenská s tím, že Eberhard je povahově klidný želvák. „Ale když se naštve, dokáže dát svému sokovi pořádně na frak.“ Tím sokem a protikladem je Antonio, želvák se sedlovitým tvarem krunýře. „Jsme jediná ZOO na světě, která tento druh želvy chová. Ještě ke všemu si nedávno užíval svých 5 minut slávy, protože na Galapágách uhynula želva, které se říkalo Osamělý Jiří. Našeho Tonyho s ním odborníci srovnávají a je to právě on, kdo Eberharda často prudí.“

Antonio, želva sloní pinzónská ze Zoo Praha

Více se dozvíte, pokud si poslechnete audiozáznam (u článku nahoře) rozhovoru s moderátorkou Stanislavou Lekešovou.

autor: eh
Spustit audio