Podle Davida Jana Novotného si lidstvo své potopy vytváří samo ...
Vysokoškolský pedagog s nezaměnitelným vzhledem, který tvoří pěstěný plnovous rostoucí již několik desítek let. Řeč je o spisovateli Davidu Janu NOVOTNÉM, kterého jsme hostili v dnešním (úterním, 7.9.2010) pořadu Setkání ČRo 2 - Praha. Během měsíce září získal cenu Knižního klubu za, zatím ještě nevydaný, román z prostředí pražské židovské komunity nazvaný "Sidra Noach". První úspěch (ve stejné soutěži) sklidil již v roce 1997 s knihou "Můj nejlepší kámoš". Ta se tehdy umístila na vynikajícím druhém místě.
"Každou větu jsem perfekcionalizoval a kapitoly četl i několikrát. Předělával jsem začátek a někdy zakomponoval nápad ze strany 200 až ke straně 5.“ Tak vzpomíná David Jan Novotný na tvorbu úspěšného románu, jeho sepsání trvalo celých 5 let. První úspěchy hosta můžeme zaznamenat již v roce 1965, kdy sklidil úspěch za svá básnická díla. K poezii se ovšem dnes již nevrací a odůvodnění hledá v citátu Oscara Wilda: "Dospělí muž by neměl skládat básně.“ Ke svým literárním dílům se ale vrací rád: “Já si totiž dost málo věřím. Když si po sobě po delší době texty čtu, občas jsem příjemně překvapen. Každopádně vytištěná kniha si už žije svým vlastním životem…“
Soutěž Knižního klubu je anonymní a právě to je její kouzlo. Nedochází totiž k sebemenšímu ovlivnění porotců. Jediný způsob jak odhalit autora by bylo podle jeho stylu psaní a ten D. J. Novotný neustále mění. Jak říká: "Právě jazyk je jediný nástroj, který spisovatel má. Tak jako malíř používá barvy."
Aktuální román vypovídá nejen o dopadajících pohromách na člověka. Existuje jistá analogie mezi potopou v podobě přírodní katastrofy a tím lidským zlem, které si podle D. J. Novotného tvoříme sami. Jde např. o nacionální socialismus, internacionální socialismus či autokratické režimy v Africe: "Sopka vybuchne a neřekne, vy jste žlutý, bílý, černý, a proto musíte zemřít. Ta pomyslná povoděn, vytvořená lidstvem, je daleko horší." Možná můžeme nalézt souvislost mezi tím, co člověk činí a co následně sklízí právě v podobě přírodních katastrof. "Zacházíme s přírodou hloupě, a to jsem zažil už když jsem pásl krávy v Krkonoších." Zemědělci nebo stavitelé provádějí změny v rázu krajiny a často své práci nevěnují přílišné úsilí: "Lidé se neponaučí z chyb. Jsou schopni stavět na místech, na kterých by naši předci nikdy nestavěli."
D. J. Novotný již 59 let žije takřka na stejném místě. V roce 1951 se přistěhoval do ulice Bílkova na Starém městě: "Více méně se tam všichni známe jako starousedlíci, protože jsme chodili společně do školy.“ Pokud by ale na místě nežil, stěží by ho bývalí spolužáci poznali, a to právě díky jeho plnovousu. Přestal se holit po povinné vojenské službě, kterou dlouhou dobu odkládal a ukončil v roce 1970.
I po 60letech na spisovatele mystika starých uliček zaručeně působí: "Jde o mystiku trochu jinou, která má kořeny v dětství, když jsem jako kluk propátrával temná zákoutí. Dnes na mě proto zpoza každého rohu vykukují vzpomínky." Pražská Dlouhá ulice, se kterou je D. J. Novotný také úzce spjat, prošla od jeho dětských let velkou změnou. Zmínil doby, kdy byla poseta obchody, ale i úseky historie, během nichž skleněné tabule výloh potemněly: "Po roce 1990 se rolety začaly opět vytahovat a mě potěšilo, že město zase žije. I když jsou ceny přehnané, je to pořád lépe, než když jsou ulice prázdné." Co se týče ruchu, ten D. J. Novotný akceptuje pouze do jisté míry. Např. turisty nemá příliš v oblibě, prý jen ty umravněné.
Nestihli jste včerejší pondělní vysílání Hosta do domu? Nabízíme text Jana Profouse "Pro Janu Jírovou je každá stopa dobrá"
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
