Žili jsme pod dohledem StB. Jaroslav Seifert byl ale chráněné zvíře, říká jeho dcera Jana

V 80. letech minulého století nebyla pro spisovatele vůbec jednoduchá doba. Literatura podléhala cenzuře a mnozí museli svá díla před totalitním režimem chránit a obhajovat jejich vyznění. Nejinak tomu bylo v případě Jaroslava Seiferta.

„Abych mohla s bratrem odcestovat a převzít Nobelovu cenu, musel zasedat výbor komunistické strany. Nakonec se usnesl, že do Švédska můžeme. Ale samotná cestovní doložka byla velký problém,“ tak vzpomíná Jana Seifertová na obtíže s předáním ocenění.

Chráněné zvíře

Rodina Seifertů podléhala přísnému sledování ze strany Státní bezpečnosti. Telefonáty byly odposlouchávány a v ulici umístili kameru, zaznamenávající poznávací značky automobilů. „Můj otec byl pod neustále se stupňující kontrolou, již od 50. let 20. století.“

Život vedle Seiferta tedy nebyl jednoduchý. Jeho dcera potvrzuje slova bývalého prezidenta Václava Havla: „Seifert byl tak trochu chráněné zvíře. Nikdo si na něj díky jeho literární tvorbě a respektování společností netroufl. A to i přesto, že se stal druhým nebo třetím signatářem Charty 77.“

Sám měl rád Holana

Přes veškeré útrapy se Nobelova cena nakonec do Čech dostala. Bohužel Jaroslav Seifert kvůli dlouhé hospitalizaci již nebyl schopen přesně vyjádřit své pocity. Vše shrnul slovy: „Domnívám se, že ocenění patří většímu množství českých básníků.“

Jmenoval například Vladimíra Holana, který byl jeho dobrý přítel a o kterém říkával: „Poezie je představitelkou jisté etapy, která se uzavírá. A pokud jde o modernost, dál už je pouze Holan.“

Pracovnu jsem nechala

Jana Seifertová stále bydlí v domě svých rodičů nedaleko pražské Ladronky. „Pracovnu jsem nechala, jak ji měl. U jeho stolu nyní pracuje můj muž. Kdykoliv tam přijdu, mám pocit, že tady z otce něco zůstalo. Knihovna, obrazy, které měl rád, dýmky, které kouřil... Ovšem nechci, aby to sloužilo jako exponáty v muzeu.“

Člověk přece nemůže žít s myšlenkou na strasti stáří.
Jaroslav Seifert

„Zpětně mohu zhodnotit, že jsem se ke svým rodičům nechovala dobře,“ říká dcera slavného otce. „Nutila jsem například otci jídla, která neměl rád. Nyní si uvědomuji, že člověk teprve s postupem věku přichází na to, že stáří je bezútěšné. Věcem můžete porozumět a není to snadné. Ale procítit je lze až teprve tehdy, když se nás týkají.

Aby svého otce pouze neidealizovala, zmínila Jaroslava Seifertová i jeho stinné stránky. Často prý trávil čas s přáteli ve vinárně. I na víc než den. „Za války byla má matka vždy ve velké úzkosti, zdali není na gestapu. Když nakonec přišel domu, velice mu hubovala.“

Jak Seifert tvořil?

„Tatínek vstával jako první a nikdy nehovořil o svých dílech. Nesnášel otázky typu: Mistře, co tvoříte? Bál se, že by věci zakřikl. A nikdy nám nepředčítal.“ Umělec dal prý na první slovo či verš a věřil, že kvalitním začátkem dojde ke kvalitnímu konci.

„Nemuseli jsme kolem něho chodit po špičkách. Vypěstoval si veliký dar vnitřního soustředění. To byl asi i jeden z důvodů jeho úspěchu,“ uzavírá Jana Seifertová-Plichtová.