Domovy pro seniory africké domorodce šokují, prozradil Jan Svatoš
V Keni strávil téměř 40 dnů. Dobu přitom označuje za „potřebnou k tomu, aby člověk pronikl pod povrch“. Před odjezdem se fotograf a dokumentarista učil i svahilsky.
Může současný člověk, hýčkaný moderní technikou, odjet do Afriky a pokusit se fotografovat jiným způsobem než digitálně? Přesně tuto otázku si položil tým okolo Jana Svatoše, který se loni v srpnu vydal do Keni, kde jen s vývojkou a ustalovačem pořizoval snímky tradiční analogovou technikou.
„Expedicí Fotografické návraty jsme chtěli udělat alternativu současnému vizuálnímu světu. Mám pocit, že se na nás v dnešní době valí desetitisíce snímků, které jsou si navzájem velmi podobné. Mě se líbí věci, které se odlišují a jsou nějakým způsobem zajímavé.“
Proniknout pod povrch
V Keni strávil téměř 40 dnů. Dobu přitom označuje za „potřebnou k tomu, aby člověk pronikl pod povrch.“ Severní Keňa má prý totiž neuvěřitelnou přednost, a tou jsou domorodá etnika.
„Vzhledem k tomu, že jde o oblast, která leží mimo místa oblíbená masovým turismem, tu lidé žijí tak, jak uznají nejvíce za vhodné. Nejbizarnějším a nejlákavějším na tom je, že mají možnost odejít. Oni to ale neudělají. Raději tam žijí, absolvují strašná sucha, tragédie, kdy vymírá dobytek, absolvují krvavé konflikty s ostatními kmeny. Tradice, která je tam zakotvená, má hluboké kořeny.“
Místní obyvatelstvo se příliš rádo neoznačuje za Keňany, jak Jan Svatoš vysvětluje: „Musíme si uvědomit, že v současnosti má tato země desítky milionů obyvatel a skládá se z více než šedesáti etnik. Označení Keňan je dědictvím kolonialismu, protože hranice, které dnes platí, udělali Britové. Kmeny spolu ale třeba nemají nic společného. Celý sever se nepovažuje za Keňany také z toho důvodu, že se jedná o historické dědictví konfliktu se somálskými povstalci, trvající až do roku 1991. Tehdy se chtěli na severovýchodě žijící Somálci odtrhnout a přidat se k Somálsku.“
Autenticita lidí a míst
Účastníky expedice Fotografické návraty zajímala především autenticita lidí a prezentace „folklórních“ představení prý rozhodně nechtěli absolvovat.
„V našem týmu byla třeba odbornice, která se už několik let věnuje problematice etnonacionalismu,“ říká vedoucí výpravy, který zároveň prozradil, že se skupina cestovatelů před odjezdem učila svahilsky. „Toto jsou totiž věci, které musíte udělat proto, aby jste tam nebyli za naivního turistu, případně aby jste nebyli obehráni něčím, co na vás lidé budou zkoušet.“
Projekt nepředstavoval pouhý technický experiment, ale především duchovní návrat ke kořenům fotografování. Společně s každým snímkem se totiž Janu Svatošovi vybavují cesty, které musel za daným snímkem překonat: „Když se člověk vláčí s technikou, zpomalí se čas a vy začnete přijímat to, co fotografujete, přímo do sebe. Vážíte si každého snímku, protože nejde jen o jeden obrázek, ale o zážitek.“
Šok z domovů pro seniory
Zkušeností z cest má přitom ohromné množství. Za velmi zajímavou považuje běžnou komunikaci s místními domorodci a průvodci, a to např. o jejich a našich, míněno evropských, hodnotách. V Africe byli třeba naprosto šokováni existencí domovů pro seniory, které dnes považujeme za banální součást našich životů.
„Když jsem jim to řekl, koukali na mě jako v Jiříkově vidění a říkali: Děláte si legraci? To přeci není možné. Jsou to vaši rodiče, o ty se musíte starat až do smrti. Zcela je to vykolejilo,“ říká Jan Svatoš. „Souvisí to ale s tamější agendou a časovým managementem. V Africe všechno trvá delší dobu a je to pomalejší. U nás v Evropě to jde hodně kvapem.“
Na severu Keni nejsou na lidi zvyklí
„Když jsem četl časopisy a objevovalo se to prakticky v každé knize, myslel jsem si, že jde jen o oblíbené cestovatelské klišé,“ říká o pověstném ukradení duše fotoaparátem. Ani na černém kontinentu se prý ale nezapře známé pořekadlo „na každém šprochu pravdy trochu“.
„Na severu Keni, kde lidé nejsou zvyklí na přítomnost lidí a už vůbec ne fotografů, jsme se s touto skutečností opakovaně setkali. Konkrétně u dětí jsem viděl zděšení, když zahlédly fotoaparát. Někdy si člověk myslí, že prolomí bariéru použitím teleobjektivu. Ani tak to ale nefunguje. Je větší a oni si myslí, že z nich jeho prostřednictvím vytáhnete víc krve.“
K focení v Keni je mj. zapotřebí povolení. V této africké zemi ho ovšem nemůžeme považovat za univerzální vstupenku do světa za objektivem. „Komunikovat s lidmi a teprve potom začít natáčet.“
Fotograf srovnatelný s šamanem
Svatoš také prozrazuje, že je skutečně možné dostat se kvůli nedostatečnému taktu do problémů. Ne vždy tomu tak ale bylo, jak na druhou stranu přiznává: „Před sto lety byl fotograf srovnatelný s šamanem. Domorodci třeba nedokázali pochopit, proč nelze dělat snímky ve tmě. I takové věci se onehdy odehrávaly. Je nesmírně zajímavé porovnávat jejich přístupy tehdy a dnes.“
A co si myslí o poskytnutí finanční odměny za svolení k vyfocení? „Je to dvojsečný problém. Myslím si, že je hloupost dávat dětem nebo komukoliv dolar za fotku. Akorát je učíte tomu, že když přijede běloch, tak okamžitě nastaví ruku a řeknou si o peníze. Lidi tím vlastně kazíme. Mnohem lepší je zaplatit náčelníkovi vesnice, který hotovost rozdělí dle vlastního uvážení.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
