Bitvy2. července  2017  

Bitva u Zborova – bratrovražedný boj na ruské frontě

Památník československým legionářům u vesnice Kalynivka - Foto: Public Domain

Památník československým legionářům u vesnice KalynivkaFoto: Public Domain

Vypadalo to na běžnou bitvu první světové války. „Těžké granáty dopadají kolem, ale pro nás neexistují,“ zapsal si jeden z poručíků. Předpokládalo se hladké vítězství rakousko-uherských a německých vojsk. Nevycvičenou československou brigádu podceňovali všichni. Ta však po boku ruské podala heroický výkon. Příběhy legionářů, kteří přispěli ke vzniku Československa, fascinují i po 100 letech. Vždyť v boji u městečka Zborov, na ukrajinské Haliči, proti sobě nestáli jen nepřátelské armády, ale i sousedé, přátelé, ba dokonce bratři a otec se synem.

Ruská revoluce na jaře 1917 přinesla převratnou změnu ve světových dějinách. Největší stát světa se stal z autoritativní monarchie demokratickou republikou. Výstavba československé zahraniční armády, o kterou se snažili T. G. Masaryk a M. R. Štefánik, tím narazila na problémy. Řada ruských generálů vznik podporovala, protože měli s českými vojáky dobré zkušenosti. Ruská vláda se naproti tomu stavěla k této věci nedůvěřivě. Navíc, s nástupem bolševismu se ruská armáda zpolitizovala, vojáci na schůzích hlasovali, jestli mají poslechnout rozkazy nebo sesadit své důstojníky. V červnu se rozklad bojových jednotek pokusil zastavit nový ministr obrany Fjodor Alexandrovič Kerenskij. Cestoval po frontě a vyzýval k ofenzivě ve jménu revoluce. 

Jan Syrový, pozdější velitel československých legií v Rusku a předseda mnichovské vlády. O oko přišel právě u Zborova - Foto: Wikimedia Commons

Jan Syrový, pozdější velitel československých legií v Rusku a předseda mnichovské vlády. O oko přišel právě u ZborovaFoto: Wikimedia Commons

Spolu s ruskými divizemi měla útočit i československá střelecká brigáda. Plán útoku totiž vypracovali čeští poručíci, ruští velitelé v akci nehráli větší roli. Byl to navíc poručík Otakar Husák, který se výborně vyznal v terénu. Brigáda ale nebyla běžným vojenským útvarem s dokončenou organizací a předepsanými počty mužů a zbraní. Ještě pár dní před plánovanou ofenzivou se musely opravit mělké a poněkud zanedbané zákopy. Opravy probíhaly především v noci, přesto si ale vyžádaly ztráty na životech, rakouské dělostřelectvo zákopy ostřelovalo. Těsně před útokem přišel o život podporučík Igor Vilímek, podporučík Otakar Husák byl zraněn výbuchem těžkého dělostřeleckého granátu a praporčík Jan Syrový, pozdější velitel československých legií v Rusku a předseda mnichovské vlády, přišel o oko. 

Boj začíná 

Bylo pondělní ráno 2. července 1917, když se proti sobě v malém údolí při úpatí vrchu Mogila postavily dvě armády. Na jedné straně ruská, jejíž součástí byly i tři a půl tisíce vojáků československé střelecké brigády. Na opačné straně stála asi o třetinu větší rakousko-uherská a říšskoněmecká vojska s 35. plzeňským a 75. jindřichohradeckým plukem. Nejdřív drobně pršelo, pak ale přišel slunečný den. Ofenziva československých jednotek začala. V 9:07 vyrazili granátníci do útoku a ostatní roty a čety prvního pluku se k nim přidávaly. „Řítíme se jako šílení údolíčkem a přes drátěné rakouské překážky do nepřátelských zákopů. Procházíme clonou těžkého dělostřelectva. Těžké granáty dopadají kolem, ale pro nás neexistují. My známe jen výšinu 392,“ vylíčil později poručík Karel Kutlvašr. Příběh jeho roty zachycuje kniha Bitva u Zborova – česká legenda. 

Zákopy u Zborova - Foto:  Bildarchiv ÖNB

Zákopy u ZborovaFoto:  Bildarchiv ÖNB

Nejtěžší boje sváděli vojáci na severním okraji útočného pásma brigády. První útok na vrchol Mogila se nepovedl. Prapor vedený poručíkem Stanislavem Čečkem utrpěl těžké ztráty pod palbou z kulometů, pušek a dopadajících granátů. „Téměř po hlavě jsem sletěl do první rakouské linie. Rakouská hlídka vběhla do kaverny a vystřelila po mně. Vrhám za ní granát a slyším hrozný křik,“ vzpomíná legionář Josef Bezděkovský. V zákopu narazil na rakouského nepřítele, který byl sice se svými 60 muži zjevně v přesile, ale Bezděkovského výpadu s bodákem se ani nebránil. „Všichni zvedají ruce a hejtman se mě ptá, odkud jsem. Já odpovím, že z Prahy. Na to on, že z Plzně. Nabízí mi cigarety, šikovatel láhev rumu, ale my máme naspěch. Ukazuji mu dozadu, do Ruska.“ Průlom se vojákům čs. brigády povedl až po poledni. Druhý uherský prapor se statečně bránil, kruh se však uzavřel. Kolem 14. hodiny Mogila padla. Během šesti hodin bylo po všem. 

Průběh bitvy zachycují také válečné deníky jednotlivých rot. Například sedmé, které veleli František Alexandr Maxa a František Koudelka. Ti se v devět ráno staví do čela první vlny útoku, který vede úderná četa střelců. Pod vražednou palbou nepřátelského kulometu z levého křídla řada z nich padne, zbytek úderného oddílu se ale dostane do přední linie nepřátelských zákopů a vyřídí kulomet několika granáty. 

„Padlí leželi v zákopech i na nich. Jeden náš padlý, jak jsem jej v rychlosti spatřil, se mi zdál povědomým. Až po 14 dnech jsem si uvědomil, že to byl můj bratr František z druhé roty…“
Karel Kutlvašr

Oba mladí velitelé poté zaútočí v čele svých mužů na pravé křídlo, kde řádí další nepřátelský kulomet. I tady se jim podaří několika granáty kulometnou obsluhu zlikvidovat. Sedmá rota díky tomu dobude v druhé hodině bojů i novou linii nepřátelských zákopů a začne postupovat malou spojovací chodbou do linie třetí. Nepřátelští vojáci se vzdávají a jeden z nich ukáže českým legionářům cestu ještě dál. O tom už ale Kašpar s Maxou nevědí. Za to, že vyřadili kulomet bránícího druhou linii, zaplatili cenu nejvyšší. Nakonec stálo proražení čtyř linií nepřátelské obrany zhruba stopadesátičlennou sedmou rotu 17 padlých a 60 raněných. 

Recept na vítězství? Morálka a unikátní způsob boje 

Generál Karel Kutlvašr, tehdy ještě poručík, ztratil v bitvě u Zborova svého bratra Františka - Foto: archiv VHÚ Praha

Generál Karel Kutlvašr, tehdy ještě poručík, ztratil v bitvě u Zborova svého bratra FrantiškaFoto: archiv VHÚ Praha

Vojenský úspěch československé brigády byl tak pronikavý, že naprosto zaskočil celé ruské velení. To, co se nepovedlo mnohem větším oddílům, zvládla jednotka, která byla pro svou výstroj, výzbroj a výcvik považována za druhořadou. Zpočátku budil postup brigády až podezření, např. ruský pozorovatel upoutaný v balonu nad frontou se domníval, že jde o masovou dezerci, jinak si totiž rychlost pronikání českých vojáků mezi nepřátele nedokázal vysvětlit. Vladimír Klecanda, autor monografie Bitva u Zborova, vylíčil český útok velice plasticky: „Tento dravý proud se rozlil jako bystřina po všech prohlubeninách, řítil se úžlabinami a úvozy po svahu. Obránci opevněného kopce Mogila byli úplně desorientování. Takový útok nikdo z nich nečekal. Najednou nevěděli, zda postupují Rusové nebo ustupuje jejich vlastní vojsko.“ 

Český útok přinesl nejen úplný zmatek do řad posádky na opevněném kopci Mogila. Ani pozorovatelé rakouského dělostřelectva leckdy nevěděli, postupují-li Rusové nebo ustupuje-li vlastní vojsko. „Náhle se před nimi vynoří malý hlouček Čechoslováků, kteří se podle jejich úsudku ‚katzenartig‘ – jako kočky proplétají sítí zákopů, přeskakují je, podlézají překážky, jinde se objevují na povrchu pozic a náhle, jakoby se propadli do země, aby se za chvíli vynořili na místě, kde by jich nepřítel nejméně hledal.“ 

K úspěchu přispělo mnoho faktorů: především to byla morálka československé brigády a potom také její způsob boje. Vojáci totiž útočili tak, jak byli zvyklí jako průzkumníci – v malých hloučcích o několika mužích, což vedlo k lepšímu krytí před smrtelnou palbou kulometů. V podstatě jim pomohla právě nesecvičenost nově vytvořeného sboru, nesešněrovaného žádnou doktrínou, a také iniciativa nižších velitelů, kteří reagovali pružně na každý problém. Celkově se československým jednotkám podařilo prolomit rakouskou frontu v šíři 12 km a hloubce 5 km. Cena za odvážný útok ale nebyla malá: 167 mužů padlo přímo v boji, 17 raněných zemřelo v následujících dnech a 11 zůstalo nezvěstných. Počty raněných se odhadují na tisíc. 

„Volali na něho, ale on se nezastavil. Byl zabit. Ten, který po něm střelil, šel se na mrtvého podívat. Byl to jeho syn.“
Augustin Machala

V jistém smyslu Zborov představoval boj Čechů s Čechy. A byl doslova bratrovražedný. Československá brigáda útočila především na 19. pěší divizi, kterou tvořily dva pluky, kde měli Češi národnostní většinu. „Nikdy v životě nezapomenu na to, čeho jsem byl svědkem. Když jsme zajímali vojáky 75. jindřichohradeckého pěšího pluku, většinou Čechy, dal se jeden na útěk. Volali na něho, ale on se nezastavil. Byl zabit. Ten, který po něm střelil, šel se na mrtvého podívat. Byl to jeho syn,“ líčí legionář Augustin Machala v knize Zborov 1917-2007. 

Kulomety utichly, hledá se viník 

Brzy po bitvě podali němečtí poslanci obžalobu na chování českých vojáků. Ti se podle nich zachovali velezrádně. Češi na obou stranách fronty prý byli jasně domluveni. Na základě těchto obvinění započalo rozsáhlé vyšetřování divizí, které byly u Mogily poraženy a ve kterých se nacházeli vojáci původem z Čech. 

Výpovědi příslušníků 35. a 75. pluku vyzněly jednoznačně: „Vojáci našich pluků bojovali statečně proti přesile, nikdo nebyl zbabělý, nikdo se nesrozumíval s nepřítelem, nikdo se nechtěl vzdát,“ čteme v Bitvě u Zborova – česká legenda. Češi v rakousko-uherských jednotkách se dozvěděli o československé brigádě na straně protivníka až v průběhu útoku. Existují doklady, že se pak poznávali rodinní příslušníci, sousedi, krajané, ale obrana byla jako celek organizována rakousko-uherskými a německými důstojníky. 

Generál Ludvík Svoboda při zahájení Zborovských slavností v roce 1947 - Foto: archiv Český rozhlas

Generál Ludvík Svoboda při zahájení Zborovských slavností v roce 1947Foto: archiv Český rozhlas

Velitelé 75. pluku se pokusili ze „zrádců“, jak je líčili němečtí nacionalisté, naopak udělat hrdiny a vyzdvihnout jejich statečnost. Ze zápisů z vyšetřování je patrné, že se snažili připsat odpovědnost za prohru sousední 32. divizi, tvořené říšskoněmeckými jednotkami. Vojáků se zastal sám generál Josef Köppl, když potvrdil, že u pluku nikdo nevěděl o československé brigádě na druhé straně fronty. 

Bitva, která tvořila dějiny 

Bitva u ukrajinského městečka nepatří mezi klíčové strategické konflikty první světové války, pro naši novodobou historii má ale zásadní význam. „Zborov umožnil organizaci armády a armáda byla nezbytnou podmínkou naší samostatnosti. Bez naší zahraniční armády bychom samostatnosti sotva byli dosáhli. V době, kdy celý svět byl v poli, nemohli a nesměli jsme se omezit na reklamace a deklarace,“ zdůrazňuje T. G. M. v knize Masaryk a revoluční armáda. Podle prvního československého prezidenta započala bitvou vojenská akce, která položila základy legionářské tradice, zasloužila se o vznik československé zahraniční armády a v konečném důsledku přispěla k samostatnému československému státu. 

Autor:  Pavel Kobera

Nové články v rubrice

  • 22. června  2015     Fotogalerie  rubrika: Bitvy

    Bitva na Soče: Krvavá řeka poprvé

    Série mohutných bitev na řece Soče (Isonzo) mezi rakouskými a italskými vojsky v letech 1915 až 1917 si svým rozsahem nijak nezadala s mnohem známějšími střetnutími u Verdunu nebo na Sommě. Vysokohorské prostředí činilo...

     
  • 27. srpna  2016       rubrika: Bitvy

    Rumunsko jde do války aneb Velký risk, který vyšel

    Úspěch Brusilovovy ofenzivy na východní frontě v létě roku 1916 přiměl k vstupu do války balkánský stát, který stál dosud poněkud překvapivě stranou Velké války. Za poněkud unáhlené rozhodnutí zaplatilo Rumunsko více...

     
  • 16. srpna  2016     Audio  rubrika: Bitvy

    Bitva na Sommě: Největší hřbitov Velké války

    Spolu s Verdunem patří Somma k nejstrašnějších symbolům první světové války. V bitvě na Sommě padlo více než milion vojáků, do historie se ale zapsala také prvním použitím nové moderní zbraně – tanku.

     

1. světová válka den po dni

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace