Fráňa Šrámek: Básník života moučným červem

Fráňa Šrámek - Foto: Josef Čapek, Public domain

Fráňa ŠrámekFoto: Josef Čapek, Public domain

To byla neděle a když počínala,
Naše četa zuby drkotala,
Půl sta moučných červů z písku lezlo,
z děr po čtyřech jsme lezli,
by nespatřil nás nepřítel

Těmito verši začíná jedna z mnoha válečných básní spisovatele, básníka, dramatika a milovníka života a přírody Fráni Šrámka. Verše nemají obvyklý název. Místo titulu jsou čtyři drsné sloky nadepsány pouze datem: 30. srpen 1914. Toho dne okusil tehdy sedmatřicetiletý tvůrce poprvé ve svém životě strašlivou realitu vojenského střetnutí. Zážitek byl pro básníka natolik silný, že mu nevěnoval pouze jednu báseň, ale též rozsáhlou povídku jménem První akt. A jelikož Šrámek strávil v ohni válečného běsnění s krátkými přestávkami plné čtyři roky, je jasné, že se mu toto období zapsalo do tvorby skutečně důkladně. 

Z vojny k Raportu 

Friestadt na pohlednici z roku 1900 - Foto:  autor neznámý, Public domain

Friestadt na pohlednici z roku 1900Foto:  autor neznámý, Public domain

Tematika vojny a vojenského života se u Šrámka objevuje už krátce po návratu ze základní vojenské služby, během níž sloužil v letech 1899-1901 u 28. pěšího pluku. Sídlo útvaru tehdy sice bylo v Českých Budějovicích, ale Šrámek se ocitl v rakouském Freistadtu, domově 3. praporu. Už zde začíná básníkův dlouhý odpor k vojenskému prostředí. Šrámek se tehdy pokoušel o studium práv, ale brzo ho zcela zlákala literatura. Básně a povídky mu vycházejí v českobudějovické Stráži lidu, časopise Omladina i samostatně. V Praze se Šrámek později po návratu z vojny seznamuje se svou celoživotní láskou Miloslavou Hrdličkovou a vedle toho i s tehdejším anarchismem a svým známým souputníkem S. K. Neumannem. V roce 1905 pak toto období završilo vydání jedné ze Šrámkových nejznámějších a zároveň nejpůsobivějších protiválečných básní pojmenované Raport

Rebelem z povolání 

Další osobní zkušenosti s vojenským prostředím se Šrámkovi dostalo v červnu roku 1905, kdy obdržel pozvání na čtyřtýdenní cvičení. Sobotecký rodák už v té době začínal být, především díky svému halasnému odporu k militarismu, známou osobou. Básně sice svému tvůrci vynesly značnou popularitu, ale na druhé straně také několik týdnů vězení. Původně úředně zastavená sbírka Modrý a rudý se tehdy stala dokonce námětem interpelace sedmnácti poslanců v říšském sněmu a mladý buřič se stal idolem rebelující mládeže. Básně jako Píšou mi psaní, V garnizónním vězení nebo Zas mne držíš kolem krku, vojno moje milá se tehdy staly evergreenem. 

A den byl dlouhý. Večer mnozí z nás chyběli… 

Boje na italské frontě - Foto: R. A. Höger

Boje na italské frontěFoto: R. A. Höger

Zatímco dosud byl Šrámkův bojovný odpor k armádě možná občas dílem stylizace a vycházel z teoretických ideálů, povolávací rozkaz měl všechno změnit. Buřič si měl nyní projít krutou realitou. V úvodu zmíněné první setkání s válečnou vřavou absolvoval Šrámek na haličské frontě v okolí Annopole a Krasniku. Už víme, že se z této zkušenosti musel vypsat básněmi i povídkami. Sám k tomu prý později poznamenal, že onen hrozný srpnový den jeho fantazii dokonce předčil. Na chvíli jej však „zachránily“ zdravotní obtíže, konkrétně akutní revmatismus, v důsledku kterého mohl svou jednotku začátkem září 1914 opustit a odebrat se na zdravotní dovolenou. Zdržoval se většinou v Praze a u rodičů v Havlíčkově Brodě a pilně psal. Začátkem srpna se ale znovu musí vydat na frontu. A tentokrát směrem na jih. 

Soumarem a ranhojičem 

Rakousko-uherská zásobovací četa v horském průsmyku Vršič - Foto:  Bundesarchiv,  CC-BY-SA-3.0

Rakousko-uherská zásobovací četa v horském průsmyku VršičFoto:  Bundesarchiv, CC-BY-SA-3.0

Na italské frontě už Fráňa Šrámek ke svému štěstí nemusel sloužit v první linii, i když ani služba u technických praporů a na obvazišti v lazaretu nebyla bez nebezpečí. Jak svědčí jeho korespondence s družkou Milkou, představovalo pro Šrámka vojákování v okolí Soči nejprve především těžkou fyzickou dřinu. Pochodů, které začínaly o půlnoci a končívaly i po osmnácti hodinách, do strmých kopců a skal s těžkým nákladem munice tehdy básník vykonal celkem sedmnáct. O jeho pocitech nám mnohé napoví třeba povídky Cesta do hor, Rum nebo Rorejsova vojna. Převelení do lazaretu v Soči v září roku 1915 tak Šrámek přijal s úlevou, i když ani zde se nevyhnul problémům. Prý se příliš ohleduplně choval k ruským zajatcům, což mu vyneslo hněv důstojníků a trest v podobě odeslání do první bojové linie. Lékař si ho ale po dvou dnech vyžádal zpět, a tak mohla v červnu roku 1916 vzniknout například jedna z půvabných básní inspirovaných italským pobytem – Cesta z Rombonu. 

Prach cest a zmoudření 

Druhou polovinu roku 1916 i následující válečná léta strávil Fráňa Šrámek více méně na přesunech a pochodech. Putoval tehdy od švýcarského Seebachu přes Korutany a Maďarsko až po Rumunsko, kde se mu dokonce poštěstilo „osladit si život“ broskvemi a hrozny vína, což bylo ve všeobecném válečném nedostatku jistě nevšedním potěšením. V různých částech Rumunska pobýval Šrámek až do října 1917 a pak byl znovu až do července 1918 v Itálii. Závěr války prožil, podobně jako třeba E. E. Kisch, ve Vídni ve válečné tiskové službě. Možná až příliš důkladné seznámení s válkou představovalo nakonec pro Fráňu Šrámka přece jen určitou změnu v životním směřování. Velké ideje a anarchistická bojovnost je vystřídána intimním příklonem k člověku, přírodě a zdánlivě jednoduchým malým radostem. 

Autor:  Václav Nájemník

Nové články v rubrice

1. světová válka den po dni

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas