Jan Štursa: Geniální sochař důstojnickým pucflekem

10. červen 2015

Jedna z nejvýraznějších osobností českého sochařství, žák Josefa Václava Myslbeka a autor válečných památníků, půvabných ženských postav a dokonalých portrétů. Takovým umělcem byl rodák z Nového města na Moravě Jan Štursa. Právě jeho slavná socha Raněný se stala jedním z nejpůsobivějších děl upomínajících na první světovou válku a nakonec i univerzální připomínkou jakýchkoli válkou zmařených životů. Jak se Štursa k námětu dostal? Jaké byly vůbec jeho osudy za Velké války a využil svých frontových zážitků i k jiným dílům?

Místo Paříže haličská fronta

V létě roku 1914 měl Jan Štursa, v tu dobu již všeobecně uznávaný český sochař, velké plány. Chystal se právě odjet do pařížského ateliéru francouzského sochaře Émila Antoina Bourdella, aby získal další zkušenosti. Všechny tvůrčí záměry mu však přervala válka a Štursa se musel hlásit u svého pluku v Jihlavě. Těžko říci, proč nevyužil své možnosti stát se jednoročním dobrovolníkem, snad doufal v brzké zproštění vojenské služby. Než k němu došlo, prošel si předválečný asistent mistra Myslbeka více jak dvouletým martyriem v roli písaře, sluhy či hrobníka s hmatatelnou zkušeností z válečných krutostí haličské fronty.

Dřina, smrt, nemoc a hlad

Jan Štursa nastoupil jako prostý vojín k 81. pěšímu pluku v Jihlavě, avšak kvůli svému zdravotnímu hendikepu nebyl zařazen k bojovému útvaru, ale do pracovního oddílu. V dětství totiž přišel v pivovaře na zátkovacím stroji o poslední článek na ukazováčku pravé ruky. V umělecké práci mu úraz nepřekážel, zbraň by ale ovládal obtížně. Stal se tedy písařem a důstojnickým sluhou s povinností vytírat podlahu, nosit jídlo a také pohřbívat mrtvé. Podle vlastních dopisů neměl dlouho ani vlastní postel a spal na holé zemi, z čehož brzo onemocněl plicním katarem. V průběhu prvního válečného roku v Haliči navíc postupně docházejí zásoby a i vojín Štursa poznává, stejně jako mnoho jiných rakouských vojáků, co je to hlad.

Múzy nemlčí

Sousoší Pohřeb v Karpatech od Jana Štursy, Nové Město na Moravě

Útěchou byla Janu Štursovi i uprostřed válečného chaosu tvorba. Vedle sochařiny byl Štursa i nadaným kreslířem a náčrtky si do svých skicářů dělal už během cesty k posádce počátkem srpna 1914. Jedním z prvních výtvorů byla třeba plačící žena na nádraží v Německém Brodě. Celou sérii kreseb ale věnoval jinému tématu. Během podzimu prvního válečného roku se pohyboval blízko fronty, nějaký čas strávil mezi pacienty v krakovské nemocnici ve společnosti umírajících a raněných. Tehdy se také stal svědkem smrti mladého rakouského vojáka, kterého v zákopu zasáhla nepřátelská střela do hlavy. Všechny smutné motivy se objevují v sochařově skicáři, daleko nejčastější jsou ale kresby zasaženého mladíka, jehož bezvládné tělo se kácí k zemi. Zde vznikají první plány na Štursovo nejslavnější sochařské dílo.

Pohřeb jako inspirace

K námětu mrtvého vojáka se Štursa neustále vrací, ale inspirují ho i jiné válečné výjevy. V jednom časopise ho například zaujme fotka, na níž čtyři ruští vojáci ukládají do hrobu svého mrtvého druha zabaleného do bílého plátna. Tato momentka se stane námětem pro další Štursovo slavné sousoší: Pohřeb v Karpatech. Skulptura s vojáky, které Štursa oblékl do legionářských stejnokrojů, bude později sloužit jako univerzální zpodobnění vojenského pomníku. Najdeme jej dnes v Místku, Předměřicích nad Jizerou a nakonec i ve Štursově rodném Novém Městě na Moravě.

Sochař ve špinavé kůlně

Jisté vysvobození z ponižujícího postavení představuje pro Štursu okamžik, kdy si ho všimne velící důstojník a umělec dostane k užívání i jakousi starou kůlnu coby ateliér. Štursa jej ale musí sdílet s dalšími „umělci ve zbrani“, s nimiž společně pracuje na dílech pro armádu podle estetického cítění zadavatelů, většinou nepříliš umělecky vzdělaných důstojníků, kteří ovšem nepostrádají pocit nadřazenosti a vlastní výjimečnosti. Pod Štursovýma rukama tu vzniká řada různých portrétů, mezi nimiž najdeme třeba sochu německého náčelníka generálního štábu Ericha von Falkenhayna nebo zajímavý portrét polního pilota Mottla.

Hudeček nám píše

Štursovo živoření a fyzická i duševní vyčerpanost neunikla pozornosti jeho přátel i bývalých představených na univerzitě, kteří se ho snaží z vojny dostat. Josef Václav Myslbek se přes rektora AVU snaží o Štursův návrat na uprázdněné asistentské místo. Architekt Jan Kotěra dokonce intervenuje ve Vídni. V roce 1915 se sochař konečně znovu objevuje v Jihlavě a dokonce přebývá i u Kotěry v Praze. Na vojenské velitelství ale přijde anonymní udání (podepsané zlomyslně jménem Štursova blízkého přítele) a Štursa musí znovu na frontu. Zlepšení situace přichází se Štursovým povýšením na poddůstojníka, které si vysloužil za svá díla pro armádu.

Raněný - Štursovo vrcholné dílo

S boxerem na piedestal

Konec Štursovu válečnému angažmá přináší až prosinec roku 1916, kdy v Praze náhle umírá Stanislav Sucharda. Štursa je narychlo a k nelíčenému překvapení dosavadních Štursových nadřízených důstojníků jmenován řádným profesorem a nastupuje na Suchardovo místo na medailérské škole Akademie výtvarných umění. Konečně se zase může naplno pustit do práce. Jako přesvědčený stoupenec nového československého státu se ihned dává do služeb nové republiky. Vytváří pozoruhodné předlohy nových mincí, portréty významných osobností české historie a také prezidenta Masaryka. V letech 1920 až 1921 pak Štursa konečně vytvoří - dílem podle svých starých válečných náčrtků, dílem podle vinohradského boxera Williho Hofreitera, který mu stál víc jak rok modelem - svou slavnou sochu Raněného.

autor: Václav Nájemník
Spustit audio