Josef Šíma: Zapomenuté peklo světového malíře

21. březen 2016

Malíř hlubokého významu pro české, francouzské i světové umění dvacátého století, Josef Šíma, mluvil o své zkušenosti z první světové války velmi málo a ve svém díle na ni skoro nijak neodkazoval. Jednou toto období nazval nejhroznější dobou svého života.

Přítel a kolega mnoha českých a evropských kulturních osobností bývá dnes řazen k fenoménům moderního umění. Tato příslušnost ale vůbec nemusela existovat, protože válečný oheň měl sílu Šímovy schopnosti utlumit nebo i zcela zničit. Mladý malíř se totiž právě nacházel v citlivém období studia a hledání životní cesty. A řešení nakonec pomohla nalézt i krutá válečná zkušenost.

Děd na barikádách, otec za katedrou

Josef Šíma pocházel z Jaroměře a na malebné okolí města vždy rád vzpomínal. Zajímavý byl ale i jeho původ. Legendární postavou byl již Šímův děd, který byl kameníkem a prý bojoval na pražských barikádách během revoluce 1848. Otec Josef vystudoval architekturu, byl žákem Františka Ženíška a později učil kreslení, krasopis a malířství na několika známých českých školách. K jeho žákům postupně patřilo několik významných českých umělců a pozdějších kolegů Šímy mladšího. Šlo třeba o Františka Kupku, Otakara Španiela, Bohumila Kubištu, Vincence Beneše nebo Jana Zrzavého. Svého syna ale spíše než k malbě směřoval profesor Šíma k technickým dovednostem.

Janáček, Preisler, Voskovec a ti druzí

Učitelské povolání znamenalo pro Šímova otce poměrně častou změnu působiště. Snad nejvíce, i díky své lásce k folkloru a národopisu, zakořenil v jihomoravské metropoli Brně. Josef Šíma mladší se tím pádem dostal do blízkosti takových osobností, jako byli Leoš Janáček, Dušan Jurkovič, Joža Úprka nebo Jiří Mahen. Posledně jmenovaný básník a dramatik byl dokonce jedním z prvních sběratelů Šímova malířského díla. Mladý umělec začal kreslit již na reálce a zdokonaloval se na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde na něj významně zapůsobil Jan Preisler. Po roce přestoupil na Akademii výtvarných umění, ale na otcovo přání začal v roce 1913 studovat navíc i České vysoké učení technické. Svým malířským stylem ještě vycházel z otcova vzoru a secese. Věnoval se ale také portrétům. Na jednom z nich zvěčnil i pozdější hvězdu českého divadla a filmu Jiřího Voskovce, svého celoživotního přítele.

Myslivec s kulometem

Josef Šíma ve svém pařížském ateliéru (1929)

Ačkoli byl Šíma odveden okamžitě po vypuknutí války, snažil se pokračovat ve studiu, jak dlouho to jen šlo. Pomohl mu odklad kvůli zánětu plic. Ve druhém roce války už ale vojenskému mundůru neunikl. Mladý malíř putoval po výcviku se strojní puškou (tj. kulometem) k 17. praporu polních myslivců, který měl v Brně svůj doplňovací obvod. V listopadu 1915 odcestoval Šíma jako kadet aspirant se svou jednotkou na haličskou frontu, kde rakouská vojska urputně bojovala proti ruské armádě. Pro Šímu začalo peklo, z něhož ho na čas vysvobodil průstřel levé nohy. Pobyt ve vojenské nemocnici však trval jen nezbytně dlouhou dobu a zanedlouho už čtyřiadvacetiletý mladý muž opět čelil kulkám a šrapnelům v zákopech. A nejen jim. V zimě 1915-1916 zažil i pravé ruské mrazy s teplotami kolem minus třiceti stupňů.

Z bláta do louže – z Haliče do Itálie

Na jaře 1916 sice bylo Šímovi dopřáno vyměnit ruský mráz za italské slunce, ale byla to jen změna kulis. Prapor byl převelen na italskou frontu do blízkosti Caporetta. Zde Šíma zažil plynové útoky a jen o málo menší mrazy než v Rusku, ve zdejším prostředí ale zostřené nesmírně obtížným terénem. Právě jeden z přesunů na úpatí příkrých hor měl pro Šímu za následek akutní zánět ledvin. Do lazaretu byl tehdy převezen až na poslední chvíli a v těžkém stavu „k nepoznání oteklý a na smrt vysílený,“ jak se o tom zmiňuje pozdější svědectví.

A znovu Halič!

Po zotavení, v rámci kterého se konečně opět dostal do Prahy, se již Josef Šíma na frontu nevrátil. Někdy v této době se v rámci zotavovací dovolené naposledy setkal se svým obdivovaným učitelem z akademie Janem Preislerem, kterého navštívil nedlouho před profesorovou smrtí. V armádě Šíma musel zůstat i po svém uzdravení. Absolvoval příslušné inženýrské kurzy, v nichž ostatně vhodně navázal na svá studia na ČVUT, a odjel se podílet na obnově zničené Haliče. Toto území se nyní stalo předmětem složité přetahované o případnou novou státní podobu Polska. Po říjnovém vyhlášení nového československého státu byl Šíma ještě naposled odveden. Tentokrát krátce na Slovensko, ale tato pasáž jeho života byla již jen kratičkou epizodou.

Nadějné vyhlídky chudého kadeta

O obtížném válečném období v životě malíře Josefa Šímy svědčí i to, že v této době velmi málo pracoval. Na svou vlastní práci mu nezbýval čas ani prostor, a také jej omezoval hmotný nedostatek. Zřejmě jen snaha přivydělat si přiměla budoucího slavného malíře za války k vytváření komerčních děl, jako byly reklamní prospekty nebo návrhy nábytku či knižních vazeb. Zajímavostí jsou návrhy kostýmů a scény pro operu Leoše Janáčka Její Pastorkyňa, která měla za války svou pražskou premiéru. Asi nejsilnějším impulzem onoho „nejhroznějšího období“ ale bylo, že si s konečnou platností ujasnil své životní cíle. A od dvacátých let mohlo být světové moderní malířství obohaceno o další výraznou osobnost.

autor: Václav Nájemník
Spustit audio