Josef Sudek: Světovým fotografem navzdory fatálnímu zranění

Josef Sudek, Bez názvu, 50. léta (foto z výstavy Josef Sudek: Věci) - Foto:  Galerie Josefa Sudka

Josef Sudek, Bez názvu, 50. léta (foto z výstavy Josef Sudek: Věci)Foto:  Galerie Josefa Sudka

Na málokterou osobnost české kultury měla první světová válka takový vliv jako na světoznámého fotografa Josefa Sudka. Je totiž otázkou, zda by se tento geniální umělec stal tak proslulým, kdyby mu jednoho květnového dne roku 1917 střepina neporanila ruku tak nešťastně, že mu musela být amputována.

Možná by se vrátil ke svému povolání knihovazače a fotografování by mu zůstalo jen jako příležitostný koníček. Zranění však každopádně mohlo být pro Sudka určitým impulsem, který v součinnosti s jeho neopakovatelným a nezdolným charakterem stvořil úžasnou individualitu. 

Z knihaře fotografem 

Josef Sudek: Ranní tramvaj (1924, Prašná brána) - Foto:  zdroj: Flickr, Creative Commons  licence 2.0 Generic (CC BY-SA 2.0),  uživatel: Jorgl pulg

Josef Sudek: Ranní tramvaj (1924, Prašná brána)Foto:  zdroj: Flickr, Creative Commons licence 2.0 Generic (CC BY-SA 2.0), uživatel: Jorgl pulg

Josef Sudek prožil dětství v Nových Dvorech u Kutné Hory. Otec mu brzy zemřel, takže vyrůstal jako poloviční sirotek. Malý Josef se nerad učil, a tak absolvoval dva roky na řemeslnické škole v Kutné Hoře a ve čtrnácti letech se začal v Praze učit na knihaře. Záhy ale objevil kouzlo fotografování. První snímky vyvolal už v roce 1911 a zájem stále rozvíjel. Zkoušel různé objekty, zachovány jsou třeba portréty, v nichž mu byla prvním modelem o rok mladší sestra Božena. V roce 1914 vyfotil zajímavý Autoportrét s dýkou, na němž se budoucí ikona světové fotografie snaží tvářit nebezpečně, k čemuž vhodně dopomáhají rekvizity v podobě cigarety v koutku úst a kšiltovka ležérně posunutá na stranu. 

Na Soču 

Před Vánoci roku 1915 byl Josef Sudek povolán z Nymburka, kde jako dělník pracoval, do Žatce, který byl za první světové války lazaretním a proviantním městem. Brzo byl ale převelen do Kadaně, kde sídlila posádka 74. pěšího pluku. U zařazení vojáka Josefa Sudka do rakouských vojenských jednotek však panují mezi badateli poměrně značné neshody. Jisté ale je, že byl nasazen na italské frontě v údolí řeky Soči, kam odešel na jaře roku 1916.  

Vojáci rakousko-uherské armády během pauzy v osadě Santa Lucia, nedaleko italského Caporette, dnes slovinského Kobaridu. Rok 1917 - Foto:  autor neznámý,  Bundesarchiv, Bild 183-R33718 / CC-BY-SA 3.0

Vojáci rakousko-uherské armády během pauzy v osadě Santa Lucia, nedaleko italského Caporette, dnes slovinského Kobaridu. Rok 1917Foto:  autor neznámý, Bundesarchiv, Bild 183-R33718 / CC-BY-SA 3.0

Krása uprostřed barbarství 

Josef Sudek strávil na italské frontě zhruba rok. Za tu dobu zažil na vlastní kůži pět z jedenácti velkých bitev na Soče. Hrůzy války mu ale nezabránily v realizaci jeho koníčku. Už s sebou na frontu vezl nový fotoaparát a ihned po příjezdu se začal ve vojsku shánět po jiných fotografických nadšencích. Pozdější Sudkův asistent a kolega Petr Helbich vzpomínal, že i z války si Sudek snažil vzít to hezké. Italská krajina ho zaujala a i noci, prožité v zákopech, byly prý krásné. Sám si tehdy při pohledu na krajinu zdevastovanou válčením říkal: „Sakra, já bych si to tak rád vyfotografoval, to by asi šlo.“ Ale prý ještě tehdy nevěděl jak. 

Přišlo to od vlastních 

V dalších letech ale na to ke štěstí českého fotografického umění přišel. Bohužel tomu musel předejít osudový okamžik. V květnu 1917 byla jindy malebná krajina v okolí italského Caporette, dnes slovinského Kobaridu, zcela zničena válkou. A byla také jedním z míst desáté bitvy na Soče. V útoku se v tu chvíli ocitl i tehdy jednadvacetiletý Josef Sudek. Na okamžik svého těžkého zranění později vzpomínal: „Dali nám rozkaz forverts, a tak jsme šli. Zezadu nás začalo ostřelovat vlastní dělostřelectvo. Já křičel na kluky: lehněte si! Ale oni mě neposlechli. Jak jsem ležel, cítil jsem, jako kdyby mne do pravého ramene uhodil kámen. Podíval jsem se kolem sebe, ale kluci, co před tím stáli, byli už mrtví. Lezl jsem zpátky do zákopu, a když jsem chtěl do kaverny, tak jsem uklouzl a v tom to začalo bolet a já omdlel…“ 

Obrázky z Invalidovny 

 

Josef Sudek mluví o umění

Vložit na svůj web

Těžce zraněný Josef Sudek, kterého zasáhla střepina z granátu vystřeleného vlastním dělostřelectvem, byl převezen do nemocnice ve Štýrském Hradci. Zde byl několikrát operován. Po jednom převazu začala rána silně krvácet, a tak mu byla provedena amputace pravé paže. Jako válečný invalida se Sudek na frontu už pochopitelně nevrátil. Prošel nemocnicemi v Kolíně, Kutné Hoře a především v Praze. V hlavním městě vystřídal invalidovny na Letenské pláni, na Pohořelci i v Karlíně. Z války se dochovala tři alba se sto padesáti čtyřmi drobnými fotkami z vojenského života. Na pobyt ve vojenských lazaretech pak upomíná Sudkův první významný cyklus Z Invalidovny, který vznikal v rozmezí let 1922-1927. 

Josef Sudek: Mušle - Foto:  zdroj: Muzeum umění Olomouc,  Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International

Josef Sudek: MušleFoto:  zdroj: Muzeum umění Olomouc, Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International

Na výsluní českého umění 

Josef Sudek pobýval v Invalidovně řadu let. Byla mu přiznána stoprocentní neschopnost, ale fotografie mu už zcela učarovala. Chtěl se znovu začlenit do normálního života. Bylo mu nabídnuto úřednické místo, které ale odmítl a začal se věnovat fotografování profesionálně. A velmi úspěšně. Vystudoval Státní grafickou školu u profesora Karla Nováka a po obdržení výučního listu si mohl otevřít živnost. Pomáhala mu v ní i sestra Božena. Sudek se záhy začlenil do českého kulturního života, z nějž se brzo dostal i do povědomí světového. Spřátelil se s kolegy fotografy, jako byl Jaromír Funke, malíři Emilem Fillou nebo Františkem Tichým i s literáty, jako byl třeba Jaroslav Seifert. Stal se sběratelem výtvarného umění. Miloval hudbu, především Leoše Janáčka. Zůstal originální osobností s významným místem v české i světové kultuře. Jakoby hendikep ani neměl. Patrně nenajdeme moc podobných příkladů síly lidského talentu a entuziasmu. 

Autor:  Václav Nájemník

Nové články v rubrice

  • 14. října  2016       rubrika: Slavní Češi

    Vojtěch Sapík. Tři verze smrti talentovaného sochaře

    Modeloval portréty českých velikánů – Antonína Dvořáka, Josefa Mánesa nebo Jaroslava Vrchlického. Znal se s pozdějším prezidentem Masarykem nebo cestovatelem Fričem. Vojtěch Sapík byl velkou nadějí českého sochařství...

     
  • 21. března  2016 v 13:00       rubrika: Slavní Češi

    Josef Šíma: Zapomenuté peklo světového malíře

    Malíř hlubokého významu pro české, francouzské i světové umění dvacátého století, Josef Šíma, mluvil o své zkušenosti z první světové války velmi málo a ve svém díle na ni skoro nijak neodkazoval. Jednou toto období...

     
  • S. K. Neumann: Rudý básník v sanitním voze

    Pražský rodák Stanislav Kostka Neumann představuje svým dílem jednu z významných literárních osobností konce devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Pro svůj levicový radikalismus byl zejména v době komunistické...

     

1. světová válka den po dni

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace