Václav Špála: Ve velkém umírání národů k velkému spějeme hrobu

Václav Špála: Samaritáni - Foto:  Vojenský historický ústav

Václav Špála: SamaritániFoto:  Vojenský historický ústav

Vášnivý milovník barvy a jeden z neosobitějších českých moderních umělců Václav Špála býval některými svými kolegy poněkud podceňován. Zástupy obdivovatelů po celém světě schopných utratit za jeho obrazy milionové částky svědčí o tom, jak se Špálovi současníci mýlili. O jeho místě mezi našimi nejvýznačnějšími umělci není pochyb. Problémy ale nastávají, chceme-li podrobně sledovat, co tento nenápadný velikán prožíval během Velké války.

Václav Špála na kresbě publikované v revue Rozpravy Aventina (1926) - Foto: Alfréd Justitz, public domain

Václav Špála na kresbě publikované v revue Rozpravy Aventina (1926)Foto: Alfréd Justitz, public domain

Václav se narodil do početné rodiny cihlářského mistra Jana Špály ve Žlunicích nedaleko Nového Bydžova. Obec, která je bohužel občas i v odbornějších textech zaměňována za husity proslavené Žlutice v západních Čechách, se svým významným rodákem může právem chlubit. 

Edvard Munch na nudistické pláži ve Warnemünde v létě 1907 - Foto:  Munch Museum, Google Art Project, public domain

Edvard Munch na nudistické pláži ve Warnemünde v létě 1907Foto:  Munch Museum, Google Art Project, public domain

Začátky ale Václav Špála neměl jednoduché. Zjevné umělecké sklony, které sdílel i starší bratr František, mohl nejprve uplatnit pouze jako umělecký zámečník a jako soukromý žák v ateliéru malíře Engelmüllera. Táhlo ho to ale na umělecké školy do Prahy, kam se mu nakonec podařilo dostat. Stejně jako celou generaci jeho kolegů ho ale umělecké poměry na UMPRUM i na malířské akademii zklamaly. 

Malíř za dveřmi 

Právě debaty a setkávání s později neméně slavnými kolegy byly pro Špálu jakousi náhradní univerzitou, v níž hltal nové názory a především snil o umělecké svobodě a nalezení vlastní svébytné umělecké cesty. Společně s Emilem Fillou, Bohumilem Kubištou či Otakarem Kubínem ho nadchla přelomová pražská výstava Eduarda Muncha v roce 1905. Právě tři jmenovaní spolu s dalšími pěti umělci založili záhy známou uměleckou skupinu Osma. Bývá k ní počítán i Špála, byť ho prý při jejím zakládání vůdce sdružení Emil Filla poslal za dveře. Na antipatie bylo založeno a brzo převládly například i ve vztahu ke Kubištovi. 

Václav Špála se svou dcerou (1928) - Foto: Public domain

Václav Špála se svou dcerou (1928)Foto: Public domain

Léta učňovská, vandrovní i chorobná 

Naopak přátelství vázalo Špálu k Josefu Čapkovi či Vincenci Benešovi, kteří byli k Osmě také záhy počítáni. I když se postupně všichni profilovali svébytně a nezávisle, mají skoro všichni tehdejší malíři svá kubistická období. Špála se ale především stále učil. Nesmírně na něho zapůsobily cesty do Paříže v roce 1911 nebo do Německa a Itálie nedlouho poté. Právě ve Francii Špálu nadchlo dílo Paula Cézannea, Henri Matisse a Paula Gauguina.  

Metlou doby však byla tuberkulóza, kterou Špálovi diagnostikovali už v roce 1907. Ještě před válkou absolvoval ozdravné pobyty v Dalmácii, i tady ale pilně pracoval a v jeho tvorbě se to promítlo stejně jako kubismus nebo obliba přírody. Dalmácii si zamiloval a jezdil sem na zotavenou i později stejně jako třeba podobně postižení básníci Konstantin Biebl nebo Jiří Wolker. 

Uherská vojna 

Paradoxně právě na začátku první světové války prožíval Špála nejsvobodnější období svého života. Objevila se také láska k dívce. I přes stín těžkého onemocnění se kariéra talentovaného malíře utěšeně rozvíjela a také okolí vnímalo jeho nepřehlédnutelný talent. Vedle bratří Čapků navázal ještě před válkou přátelský vztah s básníkem a spisovatelem S. K. Neumannem, s nímž sdílel lásku k přírodě a spolupracoval při vzniku časopisu Červen.  

Václav Špála: Peřeje na Orlici (1928) - Foto: Wikimedia Commons, public domain

Pravděpodobně už na konci roku 1914 byl ale Václav Špála odveden na vojnu. A to do jihouherské Nagykaniszy. Až sem byl totiž rakouským velením patrně z bezpečnostních důvodů převelen téměř výhradně český Zeměbranecký pěší pluk č. 12, Špálův nový domov. 

Proti Brusilovovi? 

Následující období Špálova života je poněkud zahaleno mlhou. Je známo, že za pobytu na vojně stále pracoval, stále hůře sehnatelné barvy mu posílala z Čech milovaná Jana. Vznikla série akvarelů, často s motivem krajiny maďarské pusty, ale i několik kreseb tužkou, jimž dominují zajímavé autoportréty Špály ve vojenské uniformě. Zcela určitě si tehdy mladý malíř ulehčoval těžkou situaci portréty pro své spolubojovníky a důstojnictvo, jako to na vojně tehdy dělali i jiní malíři.  

Ve velkém kruhu, v přelomu doby
ve víru vášně národů zloby
ve velkém umírání národů
k velkému spějeme hrobu
my mladí...
Za hromobití, za rachotu roty
slýcháme utišeně
hledíme v zelená pole
v bílé stěny mrtvolné
výkřiky bolesti a žalu
výkřiky druhů padajících
výkřiky otců žalostné
v sinalém údivu a bolu.
Verše ze skicáře Václava Špály, 1916

Drobnější umělecká činnost hojně pokračovala i během pobytu ve 100 kilometrů vzdáleném Siófoku u Balatonu, kam Špálu poslali kvůli tuberkulóze. Zdravotní stav ho patrně během válečného období uchránil od odchodu na frontu, ačkoli to zcela jisté zatím není. Mohlo mu to tehdy skutečně zachránit život, protože Špálův pluk prožíval po příchodu na haličskou frontu těžké chvíle. Mimo jiné čelil i Brusilovově ofenzivě z června roku 1916. 

Výkřiky bolesti a žalu 

Obavy o Špálův válečný osud vyjádřil krátce po malířově narukování třeba Karel Čapek. S. K. Neumannovi tehdy napsal: „Největší starost máme o Špálu a Hofmana. Špála je tuberkulózní, toho by porazilo už samo cvičení.“  

Jak se ukázalo, Špála vydržel cvičení i dlouhé odloučení od svých blízkých, byť ho chmury jistě napadaly, o čemž svědčí básnické texty, které si tehdy poznamenal do svého skicáře. Těžké chvíle musel prožívat zvláště ve chvíli, kdy se v roce 1916 dozvěděl o smrti matky. 

A přece na zotavenou! 

Pobyt na vojně se ale nachýlil ke svému konci. Začátkem roku 1917 byl Špála propuštěn a ihned navázal na svou předchozí práci. Ještě v roce svého návratu do Prahy poprvé vystavoval v Rubešově galerii a na jaře 1918 se připojil do nové malířské skupiny Tvrdošíjných.  

První společná výstava Tvrdošíjných nesla provokativní název „A přece!“ a jako by předjímala optimismus nové Československé republiky, která vznikla až o několik měsíců později. Ideovým vůdcem skupiny byl Josef Čapek, kromě Špály do ní patřili také Jan Zrzavý nebo Rudolf Kremlička. Organizátorem byl S. K. Neumann.

Špálovi začalo vrcholné tvůrčí období, jehož plodem budou známé modré krajiny, nádherně barevné kytice ve vázách či už dřívější motiv koupání. Samozřejmě i ostré názorové střety. Ještě s koncem války je nová Špálova energie podpořena i štěstím v osobním životě, neboť se konečně mohl oženit s dlouholetou láskou Janou Rychlíkovou. Sám přirovnával nastávající čas k rekonvalescentovi, který „ještě za chladného jara vyjde ven a nechá se hřát sluncem a je rád, že ještě dýchá a žije“. 

Autor:  Václav Nájemník

Nové články v rubrice

1. světová válka den po dni

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace