Vojtěch Sapík. Tři verze smrti talentovaného sochaře

Sochař Vojtěch Sapík (8. 4. 1888 – 5. 7. 1916) - Foto:  ČTK

Sochař Vojtěch Sapík (8. 4. 1888 – 5. 7. 1916)Foto:  ČTK

Modeloval portréty českých velikánů – Antonína Dvořáka, Josefa Mánesa nebo Jaroslava Vrchlického. Znal se s pozdějším prezidentem Masarykem nebo cestovatelem Fričem. Vojtěch Sapík byl velkou nadějí českého sochařství počátku století i hrdým valašským patriotem. Jeho životní cestu ale v létě 1916 přervala smrt na bojišti. Smrt, o níž v pramenech najdeme tři různá podání.

Pocházel z početné a chudé rodiny, která žila v obtížných podmínkách někdejší hornické kolonie Kamenec ve Slezské Ostravě. V útlém dětství mu zemřela maminka a tři sourozenci. Ve čtrnácti se začal učit štukatérem ve firmě Ladislava Jirotky.  

U tohoto známého slezskoostravského podnikatele, který byl otcem spisovatele Zdeňka Jirotky a nadšeným ochotníkem, našel mladičký Vojtěch Sapík příznivé prostředí. Už tehdy vznikly první reliéfní podobizny Jana Husa, Petra Velikého, Johannese Gutenberga nebo Františka Ladislava Riegra. 

Pražské začátky 

Sapíkův talent byl nepřehlédnutelný, a tak se po krátkém období u sochaře Hladíka v Olomouci objevil v Praze. Společně s bratry začal pracovat u známé pražské štukatérské firmy Štrunc a Mára. A vedle toho studovat na Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru Josefa Drahoňovského. 

Když školu, kde byl jeho spolužákem třeba Otto Gutfreund, v roce 1909 opouštěl, stal se záhy poměrně známou osobností. A to nejen kvůli veřejné kritice, kterou škole adresoval, ale také pro své organizační schopnosti při pořádání výstav a vítězství v několika uměleckých soutěžích. 

Byl činný ve studentských spolcích a od roku 1911 v Umělecké besedě. Nezapomínal ani na své valašské kořeny a ještě před válkou se stal jednou z vůdčích osobností spolku Koliba. 

Paříž a Capri, Masaryk a Gorkij 

Díky svému nadání obdržel Vojtěch Sapík několik stipendií, která mu umožnila cestovat. Po vítězství v soutěži na sportovní cenu Národních listů navštívil v roce 1911 Paříž, kde stejně jako i další čeští sochaři navázal kontakt se známým tvůrcem Antoinem Bourdellem. 

Tomáš Garrigue Masaryk a spisovatel Maxim Gorkij na Capri v roce 1912 - Foto:  ČTK

Tomáš Garrigue Masaryk a spisovatel Maxim Gorkij na Capri v roce 1912Foto:  ČTK

Jiná cena a stipendium mu zaplatily cestu na proslulý italský ostrov Capri, kde vznikl jeden z nejznámějších Sapíkových sochařských portrétů – Maxim Gorkij. Vedle ruského spisovatele a dramatika zde Sapík poznal i Tomáše Garrigua Masaryka a jeho dceru Alici. Sochař byl prý tehdy svědkem ostrých slovních půtek mezi pražským profesorem filozofie, který se měl za pár let stát vůdcem národa, a radikálním bolševickým literátem, který se zase později stal osobním chráněncem J. V. Stalina. 

Pomníky vojevůdců a válečný zmar 

Svou poslední zahraniční cestu Sapík absolvoval v předvečer vypuknutí první světové války. Do bulharského Slivna ho pozvali ke zhotovení pomníku místního národního hrdiny z bojů proti Turkům Hadžiho Dimitara. Sapík měl v té době za sebou úspěch v soutěži o návrh pomníku Jana Žižky, který vytvořil spolu se svým přítelem a kolegou Čeňkem Vořechem. Právě ve Slivně se Sapík dozvěděl o vypovězení války bulharskému sousedovi Srbsku. 

Po spěšném návratu do Prahy Sapík s obavami sledoval, jak jeho přátelé odcházejí do pole. V jednom dopise příteli Vořechovi vypočítával, kdo už byl zraněn a kteří umělci kde v Evropě uvízli. A bylo ještě hůř. Zraněn a nemocen tyfem byl Sapíkův bratr a v internaci v Barceloně zemřel přítel ze studií malíř Daniel Mayer-Zajíc. 

Do Haliče z dalmatského hnízda 

V Kinského zahradě v Praze stojí pomník houslisty Ferdinanda Lauba, který Sapík vytvořil rok před narukováním - Foto:  AVIosad, Wikimedia Commons CC-BY-3.0

V Kinského zahradě v Praze stojí pomník houslisty Ferdinanda Lauba, který Sapík vytvořil rok před narukovánímFoto:  AVIosad, Wikimedia Commons CC-BY-3.0

Na Vojtěcha Sapíka došlo v lednu 1915. Odveden byl k 31. zeměbraneckému pluku z Uničova, ačkoli první týdny strávil v chorvatském Šibeniku, „pekelném to hnízdě dalmatském“, jak město nazval v jednom dopise. Výcvik v starobylém moravském Uničově absolvoval Sapík mezi únorem a červencem 1915. 

Pracoval v té době na návrhu pomníku padlým v Těšíně a snažil se u vídeňského ministerstva války získat místo ve zvláštním oddělení pro umělce, aby nemusel na frontu. Tuto výsadu měli ale jen vybraní němečtí umělci, a tak se Sapík v létě roku 1915 ocitl ve vlaku směřujícím na haličskou frontu. Podle některých zpráv se tehdy dokonce stal obětí udání a obvinění z protekce. 

„Věřím, že nezahynete…“ 

Cesta do místa bojů trvala sedm dní. Jeden z přátel teoretik umění František Tučný tehdy Sapíkovi napsal: „Věřím pevně, že nezahynete. Já se těším na tu Vaši myšlenku. Je to něco, pro co musíme svůj život vynaložit – nejen ty sochy dělat.“ V dalším dopise, snad jakoby měl nějakou předtuchu, pak dodával: „Myslel jsem si, že nebudete tak exponován. Opatrujte sebe, musíte zůstati, víte, co máme před sebou…“ 

Bohužel se jeho přání nevyplnilo. Ještě na jaře 1916 Sapík svého přítele uklidňoval, že to není tak špatné. Konec se ale blížil. 

Císařpán pro důstojnickou jídelnu 

Sapík se na frontě snažil přežívat, jak to jen šlo. V době tenčících se zásob, neustálého ohrožení života v boji či v důsledku onemocnění využíval své nadání k práci pro důstojníky. Mohl se díky tomu dostat k lepší stravě a také se mu nějaký čas dařilo zůstávat v zázemí improvizovaného ateliéru, kde měl pracovat na bustě císaře Františka Josefa I. pro důstojnickou jídelnu. 

„Vojtěch Sapík bydlel přímo u nás v domě. Jednou přišel, nehledal žádné výmluvy a řekl rovnou, že se jde ohřát. Neměl ani na uhlí, ani co jíst. O tom, že bych mu poslal Čerwuiše s putnou briket, nechtěl ani slyšet. Našel jsem tedy jinou formu, jak bych mu vypomohl a neranil přitom jeho hrdost. Požádal jsem ho, jestli by mi neudělal portrét… Podle toho, jak mě v něm zidealizoval, jsem vycítil, že mně za trošku tepla oné zimy byl velmi vděčný.“
Alberto Vojtěch Frič

Bydlel tehdy v malém srubu stranou fronty spolu s kamarádem ve zbrani učitelem hudby Jaroslavem Bartoníkem, který měl pro důstojníky zase složit pochodové písně. Oba se snažili natahovat své dílo co možno nejdéle, služba v první linii totiž stále intenzivně hrozila. 

Kulka do čela či dávka z kulometu? 

Zdržovací taktika se oběma kamarádům nemohla vyplácet do nekonečna. Vypukla Brusilovova ofenziva a oba byli nasazeni na jedno z obranných stanovišť. Podle Bartoníkových vzpomínek si Sapík jednoho horkého červencového dne, kdy stále hrozila nepřátelská palba, opakovaně stěžoval na žízeň. I přes kamarádovo varování to v jednom zdánlivě klidném okamžiku nevydržel a pokusil se odběhnout si pro vodu. 

Tento moment se stal mladému umělci osudným. Byl prý zasažen přímo do čela a na místě mrtev. Tady ovšem nastávají nesrovnalosti. Podle oficiální zprávy vydané ministerstvem války i podle sochařova bratra Antonína byl Sapík 4. července 1916 zasažen dávkou „strojní pušky“ neboli kulometu do břicha, přenesen do polního lazaretu, kde druhý den zemřel. 

Číše vína a hrdost 

Všechno navíc komplikuje ještě jedna vzpomínka. Další Sapíkův známý, filmový scénárista a legionář Otakar Hanuš, zase píše, že Sapík sloužil u dělostřelectva a byl zabit střepinami po výbuchu granátu. Ať tak či tak, úmrtí na počátku července v době Brusilovovy ofenzivy u obce Boratimi pod Dubnem potvrzují všechny prameny a jak k němu přesně došlo, není asi tak důležité. 

Přátelé, jakými byli vedle Tučného třeba Bohumil Mathesius nebo cestovatel Alberto Vojtěch Frič, později vzpomínali na něco jiného. Mathesius ve svých smutných verších „popíjel na jeho paměť vína číši“ a Friče zase při vzpomínce na vznik vlastního portrétu dojímala Sapíkova hrdost, když kdysi v kruté zimě odmítal jen tak se ohřát. Byl přece schopen platit svým umem. 

Autor:  Václav Nájemník

Nové články v rubrice

  • 21. března  2016 v 13:00       rubrika: Slavní Češi

    Josef Šíma: Zapomenuté peklo světového malíře

    Malíř hlubokého významu pro české, francouzské i světové umění dvacátého století, Josef Šíma, mluvil o své zkušenosti z první světové války velmi málo a ve svém díle na ni skoro nijak neodkazoval. Jednou toto období...

     
  • S. K. Neumann: Rudý básník v sanitním voze

    Pražský rodák Stanislav Kostka Neumann představuje svým dílem jednu z významných literárních osobností konce devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Pro svůj levicový radikalismus byl zejména v době komunistické...

     
  • Jan Weiss: Tyfové horečky jako inspirace

    Vedle Karla Čapka nejznámější průkopník české sci-fi. Autor románů, povídek i divadelních her. A také válečný invalida a muž, který v zajateckých táborech první světové války přežil svou smrt. I tak by se dal charakterizovat...

     

1. světová válka den po dni

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace