Zmizení buřiče, cynika a básníka "jedového květu"
Snad každý už někdy slyšel větu „Po nás ať přijde potopa“. Málokdo už ví, že jejím autorem je básník František Gellner. Tento zajímavý tvůrce, který sám sebe v jedné básni charakterizoval jako „smutného mládence“ a „rouhavého cynika,“ kterému „v rozpuku mládí zhořkl svět“, zmizel uprostřed bojů na haličské frontě právě před sto lety.
Básník před odvodní komisí
I na básníky však dolehla válka a stejně jako tisíce jiných, museli na frontu i mnozí z těch, které políbila múza. Již v rámci částečné mobilizace na sv. Annu 26. července 1914 narukoval v Mladé Boleslavi záložník František Gellner.
Se stádem sviní
Básníku, talentovanému karikaturistovi a spisovateli bylo v té době třicet tři let a byl povolán k 3. setnině 10. zeměbraneckého pluku, který měl zasáhnout do bojů na východní frontě mezi prvními. František Gellner ale nebyl vzorný typ vojáka. Již během základní vojenské služby se dostával do sporů s nadřízenými důstojníky a sám armádě neholdoval a vojenské prostředí se stávalo častým terčem jeho kritiky i zesměšňování ve formě karikatur.
Jeden jeho přítel popisuje umělcovo zacházení se zbraní takto: „Láduje-li Gellner, obrací pušku na všechny strany a prohlíží ji způsobem, jakým by asi podělaný člověk zkoumal své spodky.“ Sám Gellner popisuje situace, kdy se schválně choval nešikovně, aby naštval důstojníky a shodil je před nadřízenými: „Když náš instrukční důstojník dal povel napravo, obrátil jsem se nalevo a strhl jsem sebou půl setniny. Nadporučík i hejtman dostali pořádný nos, na mně si vylili zlost delší nesouvislou řečí, ve které mi vytýkali, že jim dělám ze setniny stádo sviní.“ O co rozhodnějším antimilitaristou Gellner byl, o to více byl však pracovitým tvůrcem a jeho kresbičky a fejetony, které psal pro Lidové noviny, se stávaly stále populárnějšími. Slibně se rozvíjející kariéra byla ale přervána příchodem povolávacího rozkazu.
Na frontu!
Do Mladé Boleslavi přijel Gellner koncem července. Mobilizace byla do značné míry chaos, vojáci u svých pluků nemívali zajištěno ubytování ani vybavení. Nejinak tomu bylo i v Gellnerově případě. Situaci navíc zhoršovalo básníkovo nepříliš dobré zdraví: trpěl revmatismem, ischiasem a patrně i syfilidou, o které jinak ve svých verších rád žertoval. Psychicky se ale patrně také necítil dobře, a ačkoli by se možná mohl pokusit o zproštění vojenské služby nebo alespoň o odklad, nevěřil, že by byl vyslyšen a zůstával lhostejný a nezúčastněný. Nevěřil, že by mu některý z vysmívaných důstojníků jakkoliv pomáhal a asi se mu i příčilo o pomoc žádat.
Tajemné zmizení
Poslední okamžiky života Františka Gellnera jsou velmi málo známé a několik zpráv, které se o nich zachovaly, zmatek nevyjasňují. Jisté je, že básník se svým plukem zasáhl do bojů u Lvova. Koncem srpna a začátkem září 1914 se tu odehrály dvě krvavé bitvy, po nichž musela silně zdecimovaná rakouská armáda ustoupit. Sám Gellnerův pluk utrpěl těžké ztráty během bitev u Tomaszowa a Komarowa 29. srpna a u Rawy-Ruské 6.-10. září a jeho početní stav se z původních asi 1 500 až 1 600 mužů ztenčil na 600 vojáků.
Dne 11. září byl nařízen ústup od Lvova až za řeku San a snad právě během ústupových bojů 12.-13. září Gellner zmizel. Básník byl prý k smrti unaven dlouhým pochodem a lehl si za prudké ruské dělostřelecké palby do příkopu a prohlásil, že dál už nemůže. Zabalil se do svého vojenského pláště a „očekával svůj osud“, jak později vyprávěli jeho přeživší spolubojovníci. O tom, co se s pohublým, nemocným a unaveným mužem dělo dále, nevíme. Mohl být zabit nebo upadnout do ruského zajetí, žádná ze zpráv ale nikdy nebyla potvrzena. Mnozí přátelé a rodina čekali a doufali, že snad přežil a že se objeví podobně jako třeba Jaroslav Hašek. Nic takového se však nestalo, básníkův hlas navždy umlkl a záhada konce jeho života stále trvá…