Československé legie ovládly jih Ruska a Sibiř. Přinutily Trockého vyjednávat

Českoslovenští aviatici 26. dubna 1918 v Omsku: zleva kapitán Melč, poručík Fiala, praporčík Skála, praporčík Hartman, poručík Placák. Na cestě do Francie byl jejich vlak v noci na 23. května napaden bolševiky jako první a odzbrojen. - Foto: Vojenský ústřední archiv  Praha

Českoslovenští aviatici 26. dubna 1918 v Omsku: zleva kapitán Melč, poručík Fiala, praporčík Skála, praporčík Hartman, poručík Placák. Na cestě do Francie byl jejich vlak v noci na 23. května napaden bolševiky jako první a odzbrojen.Foto: Vojenský ústřední archiv Praha

Bolševická vláda v Moskvě si koncem června 1918 doslova zoufala nad působením Čechoslováků v jižním Rusku a na Sibiři. Vzpouru československých legií vyvolala věrolomnost lidového komisaře Trockého. Slíbil, že až československé oddíly složí zbraně, umožní jim odcestovat na francouzskou frontu, aby tam pomohly porazit Rakousko s Německem. Msto toho ale poštval na bezbranné legionáře zbolševizované německé a maďarské zajatce. Těm zbraně naopak poskytl.

Teď bolševická vláda sklízí, co sama zasela. Němečtí a maďarští bolševici dostali od „brášků“ napráskáno a Češi se Slovákay se začali znovu ozbrojovat. Věrni záměru dostat se po sibiřské magistrále až do Vladivostoku a odcestovat odsud do Evropy, obsadili celou západní Sibiř a na jihu Ruska dobyli Stavropol. Pod kontrolu nakonec dostali i sám Vladivostok, včetně zde kotvících ruských lodí. 

O legionářích se píše i doma, rakouské cenzuře navzdory 

Pro Rakousko to samozřejmě byli zrádci a dezertéři, hodní nanejvýš šibenice – na ní se ostatně zhoupli legionáři, které zajali na italské frontě. Úspěchy brášků v Rusku byly ale tak fenomenální, že zprávy o nich prosakovaly i do českých a německých novin, podléhajících tvrdé rakouské cenzuře. 

Rovnost 26. června 1918:
Z Moskvy, 23. června – Následkem vzrůstajících protirevolučních piklů byl prohlášen v gubernii Novgorodské nad územím permským, jakož i nad gubernií Ufou válečný stav a nad Novgorodem stav obležení. V Omsku dle zprávy zdejšího tisku byl v sobotu potopen „Polní maršálek Suvorov“ českoslováckými oddíly mezi Rybinskem a Astrachanem. Dle zprávy petrohradské agentury byl Sysran Čechy a bílou gardou obsazen. České oddíly a kozáci postupují proti Kuzneku a Pemze. Trocký udává sílu Čechoslováků na 30 000 mužů. Kazaňský časopis Robočaja Volja sděluje, že při dobytí Samary byli Čechoslováci podporováni tamní rudou gardou a zvláště obyvatelstvem.

Sociálně demokratické listy o působení Čechoslováků v Rusku psaly spíše v záporném duchu. Vůči bolševikům se sice někdy kriticky vymezily, stály přesto na jejich straně a na straně jejich „dějinné mise“. Tento způsob psaní byl z hlediska rakouské cenzury přijatelný a takové zprávy pouštěla. Moskevská vláda byla pro Vídeň i Berlín důležitá. Dokud vládla, vyřazovala Rusko z bojů na straně Dohody a Rakousko s Německem tak nemusely tříštit své síly. 

Jenže i odmítavé psaní o Čechoslovácích v Rusku umožňovalo přinášet o nich dost podrobné informace. Jedno cenzuře v této souvislosti uniklo: zdejší čtenář, pokud byl alespoň maličko vlastencem, mohl se nad počiny „našich hochů“ na Sibiři dmout pýchou. 

Rovnost 28. čevna 1918:
Protirevoluční hydra zvedá sraženou hlavu. Ententa nemůže Leninovi zapomenouti, že osvobodil ruský národ od služeb Paříži a Londýnu. Ruští kapitalisté proklínají zase bolševiky pro jejich opravdový socialism. Společnou silou podnikají generální útok na sověty a litujeme, že tak zvané českoslovácké brigády staly se na mnohých místech nástrojem protirevolučních snah.

Čtenáři, kterého stránky sociálně demokratické Rovnosti proti vůli listu potěšily úspěchů československých oddílů v Rusku, se čas od času dostalo poučení, že není se nad čím radovat. Sympatie k bolševické revoluci byla pro brněnský deník věcí nelíčenou a upřímnou. Čechoslováci se podle ní stali nechtěným nástrojem pomsty Dohody, která „nemůže Leninovi zapomenouti, že osvobodil ruský národ od služeb Paříže a Londýnu“. Jaký to libý zpěv pro rakouskou cenzuru! Na tomto místě nepochybně nejen nehodlala bílit, ale kdyby mohla, tiskla by ta zlatá slova veletučným písmem. 

Vlastenecké listy citovaly ze zdrojů nedotknutelných i pro cenzuru 

Vlastenecké listy, které naopak nesdílejí sympatie k bolševické revoluci (například Národní politika), ve snaze přinést co nejvíce podrobných informací a tiše se čtenáři sdílet radost z legionářských úspěchů, uchylují se k citacím z listů a z agenturních zpráv, proti kterým si rakouská cenzura nedovolila zasáhnout. Jsou to buď listy a agentury neutrálních zemí, jako Švýcarsko nebo Švédsko, anebo listy německé. 

Národní politika, 28. června 1918:
Vítězství Čechoslováků dosaženo prý zradou červené gardy.
Z Berlína, 27. června (telegrafická zpráva) – Červená garda, ač početně byla silnější, přešla po celých praporech do nepřátelského tábora, zavraždivši své vůdce.
Trocký chce vyjednávati.
Z Curychu, 27. června (telegrafická zpráva) – Dle petrohradských zpráv se potvrzuje, že Trocký odejel na jih, aby přehlédl mobilizované vojsko, jež má býti vysláno na protirevolucionáře. Při té příležitosti se prý Trocký pokusí o vyjednávání s československými oddíly.

Národní politika 27. června 1918:
Pohnuté rokování v petrohradském sovětu o českoslováckém povstání.
Ze Stockholmu, 26. června – V petrohradském zasedání sovětu byla vzpoura Čechoslováků předmětem zevrubným porad. Zinověv podával zprávu o poměrech v západní Sibiři, jakož i na Urale, a ta vyzněla velmi pesimisticky. Může to vésti k povážlivým důsledkům, kdyby bylo utvořeno sloučení dvou imperialistických státních svazků na ruském území. Vojska, jichž možno dnes použít, nikterak nestačí k potlačení vzpour. Sociální revolucionář Seimann obviňoval vládu rady, že je povolna k německému imperialismu, poněvadž překážela odchodu Čechů přes Vladivostok na francouzskou frontu. Bolševik Laševič vytáhl revolver a křičel: „Utrpíme-li porážku, mám 14 nábojů pro vás a patnáctý pro sebe!“ Shromáždění se usneslo na tom, že vydá nové provolání k veřejnosti. Lenin a Trocký dosadili revolucionářskou radu pro boj proti Čechům.

Německá nadřazenost nad úředním Rakouskem se tak neprojevovala jen v oblasti vojenské, kdy Němci opakovaně museli napravovat selhání rakouského velení (zejména na počátku války v Haliči a v Bukovině), ale i v oblasti zpravodajské. České listy se tak mohly cenzuře bránit poukazem na to, že zprávu přinesl německý list, případně německá agentura. A pokud obsah zprávy nevadil cenzuře nejbližšího spojence, proč by měl vadit rakouským úřadům? 

Čechoslováci jako spojenci rudých? 

Čtenáře brněnské Rovnosti mohla zmást zpráva, podle které byli Čechoslováci při dobývání Samary podporováni tamější rudou gardou. Jak to? Vždyť rudogvardějci mají přece stát na straně bolševické vlády! 

Vysvětlení přináší Národní politika: zprávy z Curychu a z Berlína praví, že Čechoslovákům v jejich úspěších opravdu výrazně pomáhají samotné rudé gardy – ale až po tom, co odstřelily své velitele a po celých praporech přeběhly na druhou stranu. Týž zdroj informuje, že se Trocký pod tlakem posledních událostí, kdy rudé gardy jsou Čechoslováky bity jak na běžícím pásu, rozhodl s představiteli legií jednat přímo. 

Tasený revolver v petrohradském sovětu. Soudruzi se pohádali kvůli Čechoslovákům 

Národní politika, 25. června 1918:
Z Bernu se oznamuje: Záměr, aby Čechoslováci byli ze Sibiře před Kanadu dopraveni do Francie, nalézá v Paříži méně příznivé přijetí. René Lichon dokazuje podrobně v Revue des deux mondes, že Čechové mají v Sibiři důležitější úkoly. Musí pokračovati v boji proti bolševikům do té doby, než přijdou Američané a Japonci.
Der Neue Abend sděluje z Berlína, že profesor Masaryk za souhlasu bolševiků přijel přes Vladivostok k československému vojsku a žádá, aby Čechoslováci vyjednávali s vládou. Je prý v zájmu Dohody, aby byli šťastně dopraveni na západní frontu. Bolševická vláda neodpírá prý svolení k tomu, aby Čechoslováci byli propuštěni v plné zbroji.
Z Petrohradu došlé zprávy potvrzují, že československé legie v síle 40 000 mužů přibyly do Vladivostoku. Čechové a Slováci svrhli ihned sovětské vlády a úřady. Ve Vladivostoku vlají československé prapory.
Zprávy došlé do Moskvy hlásí, že československé oddíly také v jižním Rusku dobyly úspěchů nad bolševickou armádou a zmocnily se dvou ruských křižníků. Četné československé prapory vtrhly do Stavropole a obsadily město.

Vynucené působení československých oddílů v Rusku zasahovalo bolševický režim natolik, že ovlivnilo i jednání petrohradského sovětu. Lidový komisař Zinověv zde informoval o vzpouře Čechoslováků a o poměrech na západní Sibiři, vyvolaných důsledky této vzpoury. Po něm vystoupil sociální revolucionář Seimann. Prohlásil, že si vláda za problémy s Čechoslováky může sama. Kdyby nešla na ruku německému imperialismu, ten problém by možná ani nevznikl. Čechoslováci by již dávno byli na cestě na francouzskou frontu. Seimann svým vystoupením rozzlobil přítomné bolševiky, hlavně jistého Laševiče, který na opovážlivého sociálního revolucionáře tasil revolver. 

Hlasy z Francie: Ať legie zůstanou a dorazí bolševiky 

Některé francouzské politické kruhy povzbuzeny úspěchy legionářů v Rusku stále silněji upozorňovaly na jejich rostoucí význam tam, kde právě operují. Na Sibiři. Soudily, že role brášků na západní frontě až tak významná být nemusí. Českoslovenští vojáci mají sympatie civilistů, protože svou přítomností přináší do sibiřských měst pořádek a bezpečnost. Roste i ochotu protibolševických oddílů, dokonce mnohých rudých gard, se s Čechoslováky spojit. To by se mělo využít ke svržení moskevské vlády. 

Profesor Masaryk u československé brigády na Ukrajině v červenci 1917 - Foto: Vojenský ústřední archiv  Praha

Profesor Masaryk u československé brigády na Ukrajině v červenci 1917Foto: Vojenský ústřední archiv Praha

S touto představou rozhodně nesouhlasil profesor Masaryk. V druhé polovině června se nacházel mezi legionáři. Přijel dojednat s místními bolševickými úřady jejich volný odchod z Ruska, a to bez jakýchkoli předběžných podmínek. Po trpkých zkušenostech se sršatými Čechy už bolševici přestali trvat odzbrojení legií. 

Masaryk s nápadem zapojit brášky do občanské války v Rusku nesouhlasil hlavně proto, že to nebyla jejich válka. Cílem legií bylo na straně Dohody napomoci vítěznému míru a vzniku samostatného Československa. Účast na francouzské frontě byla proto nezbytná. Případná porážka bolševické vlády v Rusku tento cíl nenaplňovala. 

Navíc tu významnou roli hráli čeští a slovenští krajané ve Spojených státech. Byly to jejich peníze, které mezi sebou dali dohromady a za které byla nakoupena výstroj a výzbroj legií s cílem pomoci porazit Rakousko s Německem. 

Několik virtuálních smrtí ruského cara, než opravdu zahynul 

Působení legií mělo mít i nepřímý vliv na osud ruského cara. Když se československé jednotky blížily k Jekatěrinburku, kde ho bolševici drželi v zajetí a spolu s ním i celou rodinu, zrodila se trojice zvěstí o carově neblahém konci. 

Rovnost 28. června 1918:
Pověst o zavraždění bývalého cara.
Z Berlína, 26. června – Petrohradský Věk oznamuje z Moskvy, že blížení se Čechoslováků k Jekatěrinburku vyvolalo tam velké nepokoje, poněvadž vznikla domněnka, že Čechoslováci chtějí vysvobodit bývalého cara. Byla sice učiněna bezpečnostní opatření, avšak přesto jeden rudý gardista vnikl do bytu carova a zastřelil ranou z revolveru Mikuláše Romanova.

Zvěst první: Než bych cara vydal nepříteli, odpravím ho
Když se prý Čechoslováci blížili k městu, jistý uvědomělý bolševik vnikl do domu, kde cara drželi, a ranou z revolveru Mikuláše usmrtil s úmyslem zabránit jeho osvobození nepřítelem. 

Národní politika 28. června 1918:
Pověst o carově zavraždění potvrzena?
Z Hamburku, 27. června – Orgán Maxima Gorkého Novaja Žizň přináší zprávu o zavraždění carově jakožto o události naprosto skutečné. Vražda udála prý se dle všeho v železničním kupé, v němž bývalý car seděl s červenými gardisty. Stěžoval prý si nakvašeně na to, že je zase jinam odvážen, a přitom se dostal do hádky se svými průvodci. Jeho dcery prý seděly – střeženy jsouce – v sousedním kupé. O osudu carevnině a následníka trůnu není dosud ničeho známo.

Zvěst druhá: Hádka ve vlaku skončila střílením
Druhá zvěst vycházela z podobných okolností. Opět údajně hrozilo osvobození cara z rukou Čechoslováků. Eskorta rudoarmějců proto naložila cara a jeho rodinu do vlaku, se kterým měli z Jekatěrinburku vyrazit kamsi na neznámé místo. Car nespokojený, že zase převážejí jeho i celou rodinu z místa na m z místa na místo, se v kupé pohádal s vojáky z eskorty. Po chvíli vojáci s remcajícím carem ztratili trpělivost. Byl patrně až příliš únavný. Vyřešili to po ruském způsobu: zabili ho. 

Národní politika 27. června 1918:
Car Mikuláš zavražděn?
Z Vídně, 26. června – Stockholmský dopisovatel listu Corriere della Sera, který již několikráte přinesl nejsenzačnější zprávy z Ruska, jež však se brzo osvědčily jako smyšlenky, zaznamenává pověst, že ruský car Mikuláš byl zavražděn. Sověty daly prý rozkaz úřadům v Jekatěrinburku, aby car byl odstraněn. Rozkaz ten prý si nevykládali jinak, než že car ruský má býti odklizen.

Zvěst třetí: Car odstraněn „po bolševicku“
No a třetí zvěst se nejvíce blíží pravdě. Skutečnost ale předbíhá bezmála o celý měsíc. Car byl v Jekatěrinburku spolu s rodinou zavražděn až 17. července. Podle třetí zvěsti se opět k Jekatěrinburku blížili Čechoslováci. Místní bolševici dostali proto příkaz cara odstranit. Příkaz si vyložili „po bolševicku“. Tasili a cara zastřelili. 

Po pravdě byl na konci června 1918 car stále na živu. Zklidňující zprávu přinesla nakonec Národní politika 29. června. Podle nejmenovaného člena ruské vlády byl car zdráv a dobré mysli. Mimo jakékoli nebezpečí. Tentýž činitel uvedl, že sice kolovaly určité domněnky, že by ho vláda měla postavit před revoluční tribunál, ale i to byl jen čirý nesmysl. 

Činitel nelhal. Tribunál se nechystal a car byl živ. Do konce života mu zbývalo ještě celých 18 dní. Aby jeho a celou jeho rodinu bolševici rozstříleli, stačilo pár telegrafických slov z Moskvy. 

Autor:  Ivan Štern

Nové články v rubrice

1. světová válka den po dni

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas