Fake news 1918: Pět lží o smrti cara a jeho rodiny. Zavinili to prý Čechoslováci

Carská idyla na Krymu v roce 1913. Zleva velkokněžny Olga a Marie, car Mikuláš II., carevna Alexandra Fjodorovna, velkokněžna Anastázie, carevič Alexej a velkokněžna Taťána - Foto:  Boasson and Eggler, Wikimedia Commons,  public domain

Carská idyla na Krymu v roce 1913. Zleva velkokněžny Olga a Marie, car Mikuláš II., carevna Alexandra Fjodorovna, velkokněžna Anastázie, carevič Alexej a velkokněžna TaťánaFoto:  Boasson and Eggler, Wikimedia Commons, public domain

Ruský car Mikuláš II. a jeho rodina byli surově povražděni na Urale, v Jekatěrinburgu, ve vile Ipatěv. Pod záminkou, že se chystá jejich přesun, je věznitelé 17. července 1918 soustředili do jedné místnosti. Dovnitř pak vtrhla banda ozbrojených mužů. Hlava nehlava stříleli po všem, co jevilo jakékoli známky života. Mrtvoly naházeli do opuštěné důlní šachty. Zprávy, které tehdy o události vydávala moskevská úřední místa, nebylo možné označit jinak než jako „upřesňované lži“.

Z Moskvy a z Berlína přišly 20. července 1918 neověřené zprávy, že byl car na základě rozsudku vydaného jekatěburinským sovětem zastřelen už 16. července. 

Národní politika 21. července 1918:
Car Mikuláš II. byl z rozkazu bolševické vlády zastřelen. Moskva, 20. července (telegrafní tisková kancelář) – Bývalý car byl 16. tohoto měsíce zastřelen. Dekret ze dne 10. tohoto měsíce prohlašuje veškerý majetek bývalého cara, jakož i bývalých careven Alexandry a Marie a veškerých členů bývalého carského domu za majetek ruské republiky.

Místní list Bědněta zprávu přinesl pod bombastickým titulkem: „Vůlí revolučního národa zesnul krvavý car nejšťastněji v Jekatěrinburgu. Nechť žije rudý teror!“ A nechyběla ani informace, že veškerý carský majetek stal se tím okamžikem majetkem ruského lidu. 

Zprávu přetiskuje řada německých i českých liberálních a konzervativních listů. Sociálně demokratické noviny naopak událost pomíjejí mlčením. Mezi sociálními demokraty stále ještě převládá přesvědčení o ušlechtilosti bolševické revoluce a vražda cara se jim do obrazu jaksi nehodila. 

Pravda uprostřed lží: Strach z Čechoslováků měl mít velké oči 

Ze zpráv přicházejících z Berlína je zřejmé, že car zůstával naživu jen proto, že měl v Moskvě významného přímluvce. Byl jím německý vyslanec, hrabě Mirbach. Pan vyslanec se opakovaně moskevské vlády dotazoval po osudu cara a jeho rodiny. Zjišťoval, jaké má bolševická vláda s Romanovci záměry. Pokud si vláda v Moskvě nechce znepřátelit vládu berlínskou, varoval před použitím jakýchkoli krajních prostředků. Na mysli měl popravu, v té době nástroj každodenního vládnutí bolševiků. 

K carově smůle byl na hraběte Mirbacha 6. července 1918 v Moskvě úspěšně spáchán atentát. Car a jeho rodina ztratili tak jediného a posledního přímluvce, kterého v rudém Rusku ještě měli a na kterého Leninova vláda dala. 

Národní politika, 21. července 1918:
Zastřelení bezbranného cara bylo zlotřilým skutkem. V Německu a u jeho spojenců bude se právě tak o tom souditi, jak v zemích dohody a u neutrálů. Byť i se bylo několika českoslovanským tlupám – a jen o jednotlivé tlupy může jíti – podařilo, že se dostaly poblíž Jekatěrinburgu, nebylo zajisté tamější vládě sovětů nemožno, aby vězně jinam dopravila. Místo toho dala přednost tomu, že muže, který si přál již jen jako soukromník žíti pro svou rodinu, dala zastřelit. Jest však významno, že ještě dnes na ruském vyslanectví v Berlíně na všecky dotazy se odpovídá, že pověst o zastřelení cara nepochybně zase nebude pravdivá.

V sobotu 20. července vydala moskevská vláda prohlášení, že obdržela z Uralu od tamějšího sovětu telegram, že car měl být tři dny předtím, tedy 17. července zastřelen. Podnětem k zastřelení údajně byly úspěchy československých jednotek. Nebezpečně se blížily k Jekatěrinburgu s cílem cara osvobodit a postavit do čela ozbrojeného odporu. 

Moskevská vláda carovu smrt oficiálně nepotvrdila. Jen ji v prohlášení připustila jako jistou možnost. Rozhodně odmítla, že by k úhoně měli přijít carevič, carevna a další členové rodiny. Všichni jsou úředně na živu, zdrávi a v bezpečí. Místo jejich pobytu úřady nesdělují. 

Souběžně přicházející zprávy z Berlína pochybovaly, že důvodem k zavraždění cara měli být blížící se Čechoslováci. Německé listy se o nich zmiňovaly jako o izolovaných a zdivočelých tlupách. Neměly podle nich představovat žádnou významnější hrozbu. Pokud by některá z těchto tlup přece jen pronikla do Jekatěrinburgu, zněl hlas z Berlína, pak by si s ní místní úřady byly snadno poradily. 

Berlín byl přesvědčen o možnosti přesunout cara jinam. O Mikulášově tragickém osudu vyslovil pochybnost sám ruský vyslanec v Berlíně. Takže: kde je pravda?! 

Upřesnění lži první: Car byl ještě naživu, když mordovali careviče 

V úterý 22. července došla z Curychu zpráva, že už počátkem července 1918 byl zavražděn ruský následník trůnu. Zpráva vycházela z tvrzení, uveřejněném v petrohradské Pravdě. Podle dosavadních dostupných zpráv byl car zastřelen 16., resp. 17. července. Careviče proto nutně museli mordovat ještě za carova života. 

Národní politika, 23. července 1918:
Cholera v Petrohradě. Z Vídně, 22. července (telegrafická zpráva) – Finská hranice proti Rusku byla uzavřena kvůli choleře. Denně vyskytuje se v Petrohradě na 220 případů. Řeka Něva je zamořena cholerou a tyfem.

Možná za celé to „upřesnění“ nesla odpovědnost epidemie cholery a tyfu, v ty dny řádící v Petrohradě a kosící Petrohraďany nastojato. Smočit se v Něvě znamenalo si říct o jednu z těchto dvou nemocí, případně dostat obě najednou. Sotva pak překvapí různá blouznění a vidiny, pro obě nemoci tak příznačné. 

Upřesnění lži druhé: Zastřelení Mikuláše zavinili prý Čechoslováci 

Lidé prchající z uralské oblasti před běsy rozpoutané občanské války byli přesvědčeni, že za smrt cara jsou částečně odpovědni Čechoslováci. Jejich agenti prý pronikli do Jekatěrinburgu a přesvědčili představitele místního sovětu, že táhnou na město jen proto, aby osvobodili cara a postavili ho do čela ozbrojené vzpoury. 

Národní politika, 24. července 1918:
Z Moskvy, 23. července (Telegrafická tisková kancelář) – Jak vypravují uprchlíci z Uralu, jsou Čechoslováci částečně zodpovědni za zastřelení cara. Jejich agenti oznámili, že car má býti osvobozen, aby se mohl postaviti v čelo hnutí proti bolševikům v Sibiři. Jekatěrinburský sovět dal se vlákati do této pasti a usnesl se na zastřelení cara. Dohoda si nemusí lámati hlavu, co si má počíti s osobou panovníka dříve s ní spojeného, jehož existence však mohla pouze rušiti její nynější plány v Rusku.

A tak nejistá a nepřehledná situace na frontě spolu se zvěstmi, které šířili agenti Dohody, zneklidnily místní sovět natolik, že nakonec sáhl k prostředku nejkrajnějšímu. 

Zvláštní na zmíněné zprávě, jež má původ v Moskvě, byla douška, podle níž si tak Dohoda nemusí dělat vrásky, jak naložit s osobou ruského cara. Zejména ve chvíli, kdy její současné plány s ním nepočítají. Dalo by se s mírnou cynickou nadsázkou říci, že se carova smrt Dohodě hodila. V případě porážky bolševické vlády by se stal pro Dohodu jaksi přebytečným. Stejně jako byl přebytečný v roce 1917 pro vládu Kerenského, která byla navíc pořád ve hře v souvislosti s intervencí v Murmansku a na Sibiři. 

Upřesnění lži třetí: Cara museli opřít o popravčí kůl 

Švýcarské listy z 24. července už přinášejí líčení posledních carových chvil. Jen se poněkud liší datací smrti cara. Jestliže oficiální moskevská místa nakonec připustila, že car byl zastřelen 17. července, pak se švýcarský čtenář dozvídá, že se to stalo o dva týdny dříve, přesně 1. července. 

Dělnické listy, Vídeň, 25. července 1918:
Dne 1. července o 5. hodině ráno se dostavila k carovi vojenská hlídka, náležející z poddůstojníka a šesti mužů. Uloženo mu, aby se oblékl, načež odveden do sálu, kde mu sdělen ortel smrti. Dostal lhůtu 3 hodiny, aby se mohl rozloučiti a poslední pořízení učiniti. Poprava ustanovena na 9. hodinu dopoledne. Car požádal, aby mu byl poslán duchovní. Byl tak sláb, že cestou na popraviště dvakrát klesnul a při popravě byl opřen o sloup. Chtěl ještě něco říci, zvedl ruce, ale v tu chvíli třeskla salva a car klesl mrtev.

Švýcarské zvěsti datují smrt cara do dne, kdy měl být podle jiných zpráv mordován právě carův následník. O něm se ale neobjevila ani douška.  

Dělnické listy, které líčení carovy popravy přinesly 25. července 1918, poznamenaly, že o okolnostech i o času smrti cara kolují rozporuplné informace. 

Wiener Bilder, 28. července 1918:
Kdysi všemocný car Mikuláš II., syn Alexandra III, za jehož vlády samoděržaví v Rusku dosáhlo svého vrcholu, který chtěl Rusko podobně jako v dobách cara Mikuláše I. proměnit ve smírčího soudce Evropy, byl popraven. Mikuláš II. se nestal obětí spiknutí jako někteří jeho předchůdci. Nebyl ani obětí palácového převratu jako Petr III. a Pavel I. Život mu neuloupil atentát nihilistů jako jeho dědovi Alexandrovi II. Trůnu zbavený, bezmocný vládce byl přiveden na popraviště proto, že se uralská vláda obávala jeho osvobození Čecho-Slováky, kteří se blížili k místu carova vyhnanství, k Jekatěrinburgu. Ve vzdáleném Tobolsku tak zůstala osamělá, nemocná a hrdá žena. Byla carevnou Ruska, a je německou princeznou. Stejně jako na Mikuláše II. i na ni tragicky dopadla ruka osudu.

Z Moskvy přišla zpráva, že v reakci na carovu smrt byla vládou zřízena vyšetřovací komise. Měla se neprodleně vypravit do Jekatěrinburgu, vyšetřit, jak se zvraždění cara sběhlo, a stanovit, jak by měli být případní viníci potrestáni. 

Podobně jako Dělnické listy vylíčil konec carův vídeňský obrázkový list Wiener Bilder. Od předchozí verze se liší jen drobnostmi. Na cestě k popravišti cara nevedli vojáci, ale opíral se o duchovního. Ten od něho odstoupil teprve až ve chvíli, kdy se zesláblého cara podařilo opřít o popravčí kůl. List zjevně carovy smrti litoval. Zdůraznil, že car nebyl nepřítelem ani Německa, ani Rakouska. Jeho překlady Goetheho Fausta a Bismarckových vzpomínek měly toho být korunním důkazem. Vinu za jeho smrt přičítal na Urale řádícím československým bandám. 

Upřesnění lži čtvrté: Žádný řádný konec, lynč to byl! 

Národní politika, 25. července 1918:
V časných jitřních hodinách vniklo 300 ruských gardistů do domu, vyvlekli jej na ulici a zastřelili bez jakéhokoli oznámení rozsudku smrti. Proslýchá se, že uralská vláda nalezla prý u cara celou řadu kompromitujících dokumentů, jež dokazovaly, že připravovaná protirevoluce byla už na vypuknutí.

Z Maďarska do Prahy dorazila další verze původně Moskvou do světa vypuštěné lži o tom, jak byl car nuceně popraven vinou Čechoslováků, dotírajících na Jekatěrinburg. Podle maďarské verze byl car sice zavražděn v ranních hodinách, ale bez jakýchkoli náležitostí a formalit. 

Upřesnění lži páté a poslední: carův vrah hledá vraha carova 

Podle zpráv z Berlína z 25. července vyšetřující komise, ustavená v Moskvě, dorazila už do Jekatěrinburgu. Má na místě zjistit, kdo stojí za carovou smrtí. Kdo ji způsobil. Kdo nese za spáchaný zločin odpovědnost. Viníky má na místě potrestat, případně vydat k potrestání. 

Podle posledních zpráv se měla carova rodina po tom, co car zahynul, nacházet v Tobolsku. Nikoho podobného následníkovi trůnu nebo carevně ale československé jednotky po dobytí Tobolska ve městě nenašly. Ruská vláda nemeškala a přišla s prohlášením, že carova rodina do rukou legionářů opravdu padnout nemohla. V Tobolsku jednoduše nebyla. Na dotaz, kde se tedy nachází, dávala jen vyhýbavé odpovědi. 

Nejspíš čekala na výsledky vyšetřování jí ustavené vyšetřovací komise. 

Národní politika, 31. července 1918:
Pověsti o smrti careviče a carevny. Z Vídně, 30. července (telegrafická zpráva) – Neue Zeit Nachrichten oznamují ze Stockholmu, že dle petrohradské zprávy lze předpokládati, že smrt carevičova se potvrzuje. Dle sdělení Pravdy byl prý počátkem července odstraněn. Jiné pověsti pak zaznamenávají, že také carevna byla zavražděna.

Petrohradská Pravda mezitím zopakovala svá dřívější tvrzení, že již počátkem byl července zabit i carevič. A aby zmatků nebylo zas tak málo a aby se v tom opravdu čert vyznal, přihodila zvěst, že byla nejspíš zavražděna i carevna. Zda spolu s carevičem, anebo odděleně, o tom i její zvěsti zatvrzele mlčely. 

Stejně zatvrzele mlčely i o osudu carových dcer. Nejspíš i ony čekaly, až vyšetřovací komise cosi vypátrá. Respektive až vrah zjistí, že je on sám tím vrahem. 

Autor:  Ivan Štern

Nové články v rubrice

1. světová válka den po dni

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas