Rejdy Dohody mají Rusko vtáhnout zpět do války

Bolševický obrněný vlak (pozdější slavný Orlík), který ukořistil 1. československý pluk při obsazování povolžského města Simbirsk 22. července 1918 - Foto: Vojenský ústřední archiv  Praha

Bolševický obrněný vlak (pozdější slavný Orlík), který ukořistil 1. československý pluk při obsazování povolžského města Simbirsk 22. července 1918Foto: Vojenský ústřední archiv Praha

Počátkem července 1918 měla mít podle všeho vláda bolševiků v Rusku namále. Stačilo prý jen trošku drcnout a byla by se poroučela. Shodit ji měla vražda německého vyslance. Hraběte Mirbacha sice atentátníci prostříleli jak řešeto, přesto to nějak nevyšlo. Vláda nepadla, rudí se dál drží v sedle. Jen na Čechoslováky na Sibiři jsou jaksi krátcí. Údajně čekali, že jim proti legionářům pomohou samotní Němci.

Vojenský postup československých legionářů na Urale i na Sibiři vykládaly německé informační zdroje jako úspěchy nahodilé. V Berlíně přece nemohli připustit, aby se téměř bezbranní bývalí rakouští vojáci sami od sebe dokázali zorganizovat, zpět dobyli odevzdané zbraně a s jejich pomocí obsadili rozsáhlá ruská území. 

Jiný názor na věc měly ruské zdroje. V úspěších Čechoslováků viděly promyšlené rejdy Dohody. Není přece náhoda, jak systematicky Čechoslováci obsazují území na západ i na východ od Uralu. V tom jim musel někdo radit. 

Národní politika, 12. července 1918
Z Pešti, 11. července – „Secolo“ oznamuje ze Stockholmu, že německá vláda vyzvala opětně ruskou vládu, by československé brigády odzbrojila a vydala rakousko-uherskému vojenskému velení.

Kromě snahy Dohody zvrátit úspěšnou bolševickou revoluci přičítala ruská média vzepětí legií také urputnému tlaku Němců, aby sověty Čechy a Slováky odzbrojily a vydaly rakouským úřadům. Jaký by je pak čekal osud, lze usuzovat na příbězích legionářů, kteří padli do rakouského zajetí na italské frontě. Jejich příběhy tu končily buď na šibenici anebo u popravčího kůlu. 

Nechat Čechy válčit s bolševiky? Možná lepší, než přesunout je do Francie 

Jestliže rakouská vláda hodlala vzpurné Čechy a Slováky potrestat za to, že se postavili na stranu Dohody, pak německé vládě šlo o to, aby se dobře organizovaní legionáři hlavně nedostali na francouzskou frontu. Byli by zde nepochybně velkou posilou. 

Podezření ruských zdrojů, že události kolem československých legií jsou dílem promyšleného plánu Dohody, jak potlačit vládu sovětů v Rusku, podtrhla i snaha některých francouzských kruhů. Spíše než přesun Čechoslováků na západní frontu by se jim totiž hodila jejich účast na bojích proti bolševické vládě. 

Národní politika, 12. července 1918
Proti zprávám berlínsko-vídeňsko-pešťským o akcích Čechoslováků na Rusi sdělují se nyní informace ruského tisku. Dle informací „Večerních Novostí“ není povstání Čechoslováků a obsazení různých míst v území uralském a v Sibiři nahodilé, ale bylo provedeno dle plánu vypracovaného agenty Dohody. Československé povstání jest jen částí tohoto plánu. Čechoslovákům, jak se má za to, uloženy byly tyto úkoly: obsadit západní část sibiřské dráhy od Omska až po Syzranu, dále zabezpečiti strategicky důležité mosty přes Volhu u Syzranu, připraviti základnu v západní Sibiři pro dohodová vojska, která mají operovati v evropském Rusku. Čechoslováky řídí dohodový štáb sídlící v čínském Charbinu.

Nasvědčovala tomu ochota francouzské vlády podílet se na financování výstroje a výzbroje legií už v Rusku. Po tom, co Češi a Slováci v Americe, Velké Británii a v Rusku dohromady mezi sebou vybrali na 20 miliónů rublů, byli Francouzi ochotni jejich peníze přijmout jako zástavu proti půjčce, kterou poskytli na československé vojsko v Rusku. 

To, co se jeví jako předem promyšlený plán, jak vytvořit odpovídají předpolí pro chystanou intervenci Dohody v Rusku, o čemž jsou přesvědčeny ruské zdroje, může být ve skutečnosti jen výsledkem dobře promyšlených obranných kroků československých jednotek. Přitom sledujících naprosto jiný cíl: Dostat se co nejrychleji na pobřeží Pacifiku. Odsud odcestovat na francouzskou frontu. 

Národní politika, 12. července 1918
Kyjevský „Przeglad Polski“ líčí situaci bolševiků jako velmi neutěšenou. Utvoření červené armády se nezdařilo. Ti, kteří se k ní přihlásili, začínají dezertovati domů. Červená armáda a červená garda nepodporují sovět. Spíše se jich sovět bojí. V Moskvě vůbec nejsou, a byly jim přitom platy zvýšeny. Vláda posílá je na venkov buď na rekvisice po vsích, anebo proti protirevolucinářům a Čechům. O kázni nelze ani mluviti. Nadšení pro „ideu“ mezi nimi není. Láká je dobrý plat a ještě více vyhlídka na pozdější výdělek po poražení protirevolucinářů. Pluky v Moskvě stojící jsou lotyšské a finské. Dle zpráv „Děla Naroda“ zabrali Češi Kazaň. Domácí válka se v Rusku šíří. „Gazeta Poranna“ cituje známý výrok Sablina, jenž upřímně očekává jedinou pomoc od Němců na záchranu bolševické vlády.

Zkušenost s věrolomností bolševických vůdců, zejména pak s Trockým, který cosi slíbí, a pak učiní pravý opak, donutila Čechoslováky vytvářet účinnou kruhovou obranu kolem sibiřské magistrály – jediné cesty nakonec vedoucí do Francie. Přirozeně na účet nedůvěryhodných místních sovětských úřadů. 

Vláda v Moskvě se ocitla v kleštích 

Na bolševiky tačí na jedné straně Německo. V listopadu 1917 mu jejich převrat dobře posloužil. Současně mu ale dluží za nezanedbatelnou finanční vzpruhu. Díky ní se stále drží u vesla. 

Na druhé straně čelí československému nebezpečí, které bolševici sami vyprovokovali ve snaze německému „spojenci“ vyjít všemožně vstříc. 

Najednou jako by nenacházeli východisko. Počiny Čechoslováků, jejich odhodlání a pevná organizace, založená na uvědomělé kázni, měly navíc na rudé gardy demoralizující vliv. 

Hrabě Wilhelm von Mirbach-Harff, německý velvyslanec v Moskvě, zabitý při atentátu 6. července 1918 (Bundesarchiv Bild 183-2007-0327-504) - Foto:  autor neznámý,  Bundesarchiv, Wikimedia Commons,  CC-BY-SA 3.0

Hrabě Wilhelm von Mirbach-Harff, německý velvyslanec v Moskvě, zabitý při atentátu 6. července 1918 (Bundesarchiv Bild 183-2007-0327-504)Foto:  autor neznámý, Bundesarchiv, Wikimedia Commons, CC-BY-SA 3.0

Atentát měl být signálem k povstání 

Vražda německého vyslance v Moskvě, hraběte Mirbacha měla potvrdit slova bolševického ministra Sablinova, jak je citovala polská, v Kyjevě vycházející Gazeta Poranna: Jediná spása sovětské vlády kyne z rukou Němců. Atentát měl být signálem ke všeobecnému protibolševickému povstání. Jeho vedlejším účinkem pak i vojenský zásah Němců v Rusku, samozřejmě ve prospěch Leninovy vlády. Všeobecné povstání by Rusko paralyzovalo. Němce by nové ruské angažmá pro změnu oslabilo na západní frontě. 

Národní politika, 8. července 1918
Vůdci sociálních revolucionářů levice Kankov, Karlin a Spiridonová nedostavili se dosud do Velkého divadla, kdež jsou shromážděni všichni členové kongresu sovětů. Je téměř jisto, že tato vražda měla býti signálem ke vzbouření proti panství bolševiků. Na tomto protirevolučním hnutí jest, jak se zdá, zúčastněna část sociálních revolucionářů pospolu se sociálním revolucionářem pravice Savinkovem a jeho dohodovými agenty. Savinkov je vůdcem snad Dohody v Moskvě a má spojení s Čechoslováky a s menševiky. Byl dříve ministrem vojenství pod Kerenským a zatčení značného počtu jeho přívrženců a agentů, k němuž došlo asi před 4 nedělemi v Moskvě, patrně ještě dostatečně neoslabilo jeho organizace. Savinkov se toho času skrývá, jakož i ti, kdo mu dali peníze.

Jednoduše – ďábelský plán! 

Tak zněl úřední výklad spáchaného zločinu. Plánovaného a provedeného prý ve spolupráci s Dohodou. Hlavní roli tu obsadili ruští sociální revolucionáři (eseři), rozhodní odpůrci bolševiků. Dokladem jejich podílu na vraždě měla být absence některých vůdců strany na následném jednání sjezdu sovětů. A že vrazi vyslance se měli skrýt v domě kontrolovaném a vojensky hájeném esery. 

Rychle a důkladně: revolvery a granát 

Na německé vyslanectví v Moskvě se v sobotu 6. července 1918 dostavili dva neznámi muži. Chtěli pana vyslance vyslechnout ve věci probíhajícího procesu s jistým uherským šlechticem, jeho vzdáleným příbuzným. Prokázali se akty toho procesu a, jak se později ukázalo, falešnými průkazy zmocněnců ruské tajné policie. V pracovně vyslance se dlouho nezdrželi. Jakmile na stole rozložili připravená akta, vyňali revolvery a vystříleli do přítomných celé zásobníky. Spolu s vyslancem Mirbachem přišli o život další dva přítomní, legační rada Riezler a poručík Müller. 

Jakov Blumkin, levý eser a čekista. 6. července 1918 spolu s Nikolajem Andrejevem spáchali atentát na německého vyslance v Moskvě Wilhelma von Mirbacha. Blumkin se po několika měsících skrývání bolševikům vzdal a Dzeržinskij ho znovu přijal do čeky. - Foto: Wikimedia Commons, public domain

Jakov Blumkin, levý eser a čekista. 6. července 1918 spolu s Nikolajem Andrejevem spáchali atentát na německého vyslance v Moskvě Wilhelma von Mirbacha. Blumkin se po několika měsících skrývání bolševikům vzdal a Dzeržinskij ho znovu přijal do čeky.Foto: Wikimedia Commons, public domain

Pracovna vyslancova se nacházela v přízemí. Vrazi unikli oknem přes zahradu vyslanectví. Ještě než se dali na útěk přes zahradu, vhodili otevřeným oknem dovnitř do místnosti ruční granát. Zkázu a zmar uvnitř zcela dokonali. 

Vrazi údajně prchli do sídla jisté skupiny sociálních revolucionářů. Budovu obklíčili vojáci, eseři na ně spustili palbu ze strojních pušek. Podle úřadů to byl signál k rozpoutání povstání. To ale nevypuklo, vzplanuly jen drobné šarvátky v Moskvě. Všichni eseři na sjezdu sovětů ve Velkém divadle byli zatčeni a uvězněni. 

Atentát na vyslance je sice útokem na Německo, ale 

Pokud měla vražda vyslance Mirbacha vyprovokovat Němce, aby oslabili své postavení na západní frontě a vytáhnout znovu vojensky proti Rusku, pak záměr nevyšel. 

List blízký německému kancléřskému úřadu sice uvedl, že útok na vyslance státu je podle mezinárodního práva vždy útokem na stát samotný a že by tomu měla odpovídat i reakce státu takto postiženého, avšak v případě Ruska německá vláda se zbraní v ruce rozhodně postupovat nebude. 

Národní politika, 8. července 1918
Lenin a Sverdlov se dostavili do vyslanectví a vyslovili politování nad zločinem, jenž nebyl namířen tak proti Německu jako proti bolševikům, a ujistili, že bude učiněno vše, co je člověku jen možno, aby zločinci byli potrestáni.

Řečeno sportovním slangem, německá vláda přečetla záměr útočníků a nehodlá mu naběhnout na vidle. Od ruské vlády naopak očekává, že vraždu vyšetří. A že se hlavně s konečnou platností odstřihne od Dohody a začne si důsledně plnit své povinnosti, plynoucí z pomoci, jíž se jí dostává ze strany císařského Německa. 

Národní politika, 8. července 1918:
Z Berlína, 8. července – Norddeutsche Allgemeine Zeitung., kancléřský list píše, že vyslanec ztělesňuje stát. Stát vyslancem zastupovaný má vůči státu nárok na potrestání viníka a na zadostiučinění. Na ruské vládě nebude třeba vynucovati zadostiučinění se zbraní v ruce; zajisté však použije německá vláda této příležitosti, aby proti rejdům agentů dohody žádala nejostřejší zákaz ruské vlády a aby ruskou vládu v těchto snahách podporovala.

Kdo na vraždě ambasadora vydělal 

Nestáli nakonec za celou aférou spojenou s Mirbachovou vraždou sami bolševici? Nebyla až nápadně politicky naivní úvaha, že vražda vyslance vyvolá novou válku mezi Německem a Ruskem? Jak se ukázalo, Němci nemohli riskovat tak osudové oslabení svých pozic na západní frontě. 

Sociální revolucionáři si navíc doslova v předstihu řekli o to, aby byli z vraždy vyslance obviněni. Dva dny před atentátem proti němu bojovně vystoupili na právě probíhajícím sjezdu sovětů v Moskvě. Označili ho za vůdce německých imperialistů. Podle eserů bylo zjevné, že vláda bolševiků skáče, jak v Berlíně pískají. Německý ambasador byl v jejich očích jakýmsi zdejším místodržícím. Volali proto „Pryč s Mirbachem!“ 

Národní politika, 12. července 1918
Z Berlína, 11. července – Vossische Zeitung oznamuje ze Stockholmu, že byl zveřejněn telegram o schůzi moskevského sjezdu sovětů dva dny před zavražděním hraběte Mirbacha. Nálada byla již tehdy tak vzrušená, že mohlo se očekávati nejhorší. K bouřlivým výjevům došlo, když sociální revolucionáři žádali okamžité odstranění trestu smrti. Když řečníci bolševičtí proti tomu vystoupili, volali na ně sociální revolucionáři: „Kati! Mirbachovi lokajové!“

Ať bylo zákulisí vraždy jakékoli, vláda lidových komisařů získala skvělou záminku, jak se se svými politickými konkurenty nemilosrdně vypořádat. Současně tak potvrdila loajalitu k německým „spojencům“. Jak se nakonec ukázalo, na vraždě Mirbachově vydělali právě ti, jež měla údajně poškodit – bolševici. Esery buď rovnou fyzicky zlikvidovali, anebo pozavírali do vězení. S vyhlídkami více než chmurnými. 

Jen československý problém zůstal nadále obnažen, přestože ruský vyslanec v Bernu už začátkem července optimisticky prohlašoval, že „české nebezpečí lze považovat za odstraněné“. K realite měla blíž slova bolševického ministra Sablina, že Moskva české nebezpečí bez pomoci německé vlády sotva odstraní. A Němci se ani po zavraždění vyslance Mirbacha se do pomoci nijak nehrnuli. Hlavně aby československé pluky neodpluly do Evropy… 

Autor:  Ivan Štern

Nové články v rubrice

1. světová válka den po dni

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas