Emil Filla: Karikaturami i špionáží proti nepříteli

23. listopad 2015

Malíř, sochař, grafik, teoretik umění. Ale i umělecká a morální autorita. Emil Filla totiž nikdy nežil mimo společenské dění uzavřen někde v ateliéru. Blízké styky měl s Georgesem Braquem, Pablem Picassem, S. K. Neumannem, Otto Gutfreundem nebo Josefem Sudkem.

Pracoval ale také v diplomatických službách československého státu a jako jeho přední kulturní osobnost s republikou sdílel i smutná dějinná období. Byl vězněn v koncentračním táboře Buchenwald a jeho dílo bylo zakazováno komunisty. První veřejné angažmá se však váže k první světové válce.

Špatný žák objevuje Muncha

Mládí Emila Filly je spojeno s Moravou. V Brně se nudil na Obchodní škole a jeho negativní vztah ke škole pokračoval i po přestupu na gymnázium, odkud byl vyloučen za konflikt s učitelem náboženství. Stal se úředníkem v pojišťovně, ale jeho životním snem bylo malování. A tak se vydal do Prahy. Ani zdejší Akademii výtvarných umění však nedostudoval a po třech letech odešel kvůli příliš konzervativnímu přístupu k umění, který na Akademii panoval. Co jej ale naopak uchvátilo, byl expresionismus. Hlavně pak dílo norského malíře Eduarda Muncha, jehož výstavu Filla viděl jako třiadvacetiletý v roce 1905.

Pod vlivem expresionismu Filla vytvořil svá první velká díla: Čtenáře Dostojevského nebo Červené eso. Stal se členem slavné skupiny Osma a vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes. Při studiu na AVU se Filla seznámil s dcerou filozofa Františka Krejčího Hanou, která se mu stala životní partnerkou. Umělecky se už v roce 1913 Filla přikláněl ke kubismu a pracoval také v redakci významného časopisu Umělecký měsíčník, který tehdy vycházel v Německu i ve Francii.

Emil Filla: Čtenář Dostojevského (1907), olej / plátno, 98,5 x 80 cm

Pařížský redaktor na sokolském sletu

Pro chod časopisu byla velmi důležitá pařížská redakce, kde se měl Filla každého půl roku střídat se sochařem Otto Gutfreundem. Chvíle výměny měla připadnout na léto 1914. Emil Filla byl tehdy právě na sokolském sletu v Brně, když se dozvěděl o atentátu na následníka rakouského trůnu v Sarajevu. Fillovi došlo, že už nemá na co čekat a musí odjet. Do Paříže se se ženou vydal 2. července. Oba ale záhy poznali, že zde za nastalých okolností nejsou zrovna vítáni…

Sladké město nad Seinou?

Francouzské hlavní město doslova vřelo překotnými událostmi posledních dnů. Ve vzduchu byl cítit konflikt s tradičním nepřítelem a všechno německé stejně jako rakouské bylo značně podezřelé. A bylo pod rozlišovací úroveň Pařížanů, že zrovna v případě manželů Fillových šlo o Čechy. Nepomohlo ani umělecké vzdělání obou manželů, ani značná kritičnost k rakouské vlasti. A tak se Fillovi chystali spěšně znovu na cestu.

Štvancem i v Bruselu

Mobilizovaní pařížané před Gare de l'Est,  2. srpen 1914

Přirozeným cílem mělo být Švýcarsko, ale tam byla cesta uzavřená. Proto se Fillovi rozhodli jet do neutrální Belgie - do Bruselu. Ani zde ale klid nevládl. Dne 4. srpna Německo porušilo neutralitu Belgie a vpadlo do země. Belgičané byli právem rozhořčeni a zprávami o německých krutostech na civilním obyvatelstvu se jejich hněv ještě zvětšoval a zaměřil se na všechny, kdo Němce jen připomínali. Manželé Fillovi se opět stali nechtěnými a brzo i pronásledovanými cizinci.

Lehká smrt olovem

Emil Filla a jeho žena byli několikrát předvedeni k výslechu a každou minutu jim od rozvášněného davu hrozil lynč. Těsně před jednou šťárou Filla dokonce z obav před belgickou policií zničil mnoho náčrtků svých kubistických děl, protože se obával, že by mohly být někým neznalým považovány za tajné plány. Ocitli se opět na útěku. Vlak směřoval k Antverpám, odkud Fillovi chtěli do Holandska. Ale Antverpy byly pevnostním městem a podle válečného nařízení měl být každý Němec nebo Rakušan chycený v blízkosti opevnění okamžitě zastřelen. Fillovi byli skutečně zatčeni a převáženi od výslechu k výslechu. V jednu chvíli je dokonce jakýsi belgický voják utěšoval slovy: „Smrt olovem, ta není těžká! Ta je lehká! A konečně, vždyť ve válce padá mnoho lidí…“

Po sérii výslechů byl Emil Filla a jeho žena Hana naložen do vlaku, který směřoval k hranicím. Přes holandské město Roosendaal mohli pokračovat na Rotterdam. Ve zdejším hostinci v ulici Schiedamsedijk, která byla plná námořnických brlohů, přečkal Filla se ženou několik následujících měsíců. Smutné byly zejména Vánoce, kdy „zápach fekálií pronikal do všech koutů domu,“ jak později vzpomínal.

Od Rembrandta k Masarykovi

Tomáš Garrigue Masaryk

Teprve koncem léta 1915 se Fillovi z Rotterdamu přesunuli do Amsterdamu. Bydleli blízko známého chrámu Westerkerk, pod kterým je umístěn hrob Rembrandta van Rijn. Tato symbolika stejně jako Fillův obdiv k holandskému malířství i naturelu velmi zapůsobily. Manželé se postupně naučili jazyk, ale neztratili zájem o svou zemi. Ten byl ještě více nabuzen poté, co si na podzim 1915 v amsterdamském Telegrafu Filla přečetl Masarykův manifest proti Rakousku. Rozhodl se tehdy Masaryka kontaktovat a nabídnout se do služeb českého odboje.

Masaryk tehdy k Fillovým poslal Edvarda Beneše. Filla pozdějšího ministra zahraničí a československého prezidenta popsal jako „malého, tmavě oděného, vyhublého mužíka s kozí bradkou“. V dlouhém rozhovoru byl položen základ spolupráce, která trvala až do samého konce války a nakonec i dále. Přítomna byla i Hana Fillová, protože se i ona do odbojové činnosti aktivně zapojila. V mnoha směrech byla osobností klíčovou, když se stala kurýrem pro převoz důležitých informací. Zprávy se vždy musela naučit nazpaměť a po jejich osvojení všechny kompromitující písemnosti spálit.

Filla se pustil i do různých protirakouských a zejména protiněmeckých aktivit. Proslulá se stala série karikatur, které dodával vždy po dvou kusech pro časopis Michel im Sumpf (Michl v bahně). Plátek Filla vydával společně s uprchlým německým záložním důstojníkem Hugo Delmesem. Cílovým publikem byli především němečtí váleční dezertéři, naopak oběťmi karikatur byl německý militarismus a často i konkrétní generálové jako třeba Paul von Hindenburg, a v neposlední řadě i císař Vilém. Časopis vycházel od října 1917 do března 1918 a oba hlavní redaktoři se během této doby dostali do hledáčku německých i rakouských agentů. Delmes proto dokonce chodil s jakousi improvizovanou ochrankou.

Mezi špiony

Mata Hari v den svého zadržení (13. 2. 1917)

Československý odboj fungoval na bázi dobrovolnosti a zásadou bylo nikoho k činnosti nepřemlouvat, nic neslibovat a nedávat žádné záruky. I tak dosáhl Filla s Delmesem pozoruhodných výsledků, jejichž skutečná historie je však dnes již těžko prokazatelná. Podle svých vzpomínek Filla a jeho německý druh tíhnoucí k socialismu zjistili plány německých pevností v blízkosti přístavu Zeebrugge, odhalili některé způsoby německé signalizace i síť německých špionů působících ve Francii. Prý dokonce získali jméno jakéhosi německého důstojníka, který se dopouštěl válečných zločinů, a přinesli seznam německého majetku ve Francii, který dosud nebyl Francouzi zabaven. Finance jim prý poskytoval ruský vojenský atašé v Holandsku Simon Spěšněv, kterého Filla nazýval králem agentů v Holandsku. Ruský zástupce však nebyl jedinou proslulou osobností, pohybující se mezi holandskými špiony, s níž se Filla setkal. Jednoho dne jej prý osobně vyslýchal i generál Boucabeille, který se podílel na odhalení slavné Mata Hari.

Diplomatická epizoda a návrat do starých kolejí

Filla ale vedle práce pro československý odboj nezapomínal i tvořit. Vedle malířských děl vzniklo tehdy i mnoho teoretických textů. Odbojová činnost Fillovi skončila se vznikem republiky, ale v diplomatických službách ještě na Masarykovu žádost nějaký čas vydržel. Spolupracoval při organizování československého velvyslanectví v Haagu, ale práce v diplomatických službách ho nebavila. Brzo se tedy navrátil k malířskému stojanu a do umělecké společnosti, kde se cítil nejpřirozeněji.

autor: Václav Nájemník
Spustit audio