„Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“ Buřič Dyk ve službách odboje

19. říjen 2015

Právník profesí, buřič naturelem, výborný šachista z plezíru. Novinář, spisovatel, dramatik. A za 1. světové války výrazná postava domácího odboje, kterou nezastavilo ani vězení. Naopak. Právě v něm napsal svou nejznámější burcující báseň Země mluví.

Politika a veřejné dění lákaly Dyka už od mládí. Na gymnáziu se přidal k pokrokovému hnutí. Nebyl zastáncem kompromisu, ani opatrných řešení. A právě odtud pramenil jeho povětšinou kritický postoj k realistické straně a k T. G. Masarykovi. Budoucímu prezidentu neupíral odvahu, s jakou se často stavěl proti většinovému názoru, na druhou stranu měl silné výhrady k jeho ideji humanity. Vnímal ji jako přespříliš abstraktní a v důsledku jako zdroj pasivity. Masarykovi dál vytýkal nadměrný pacifismus a odpor k revoluční nebo odbojové činnosti trvající de facto až do vypuknutí války.

Když válka sbližuje

„Nic tak nesbližuje jako společní odpůrci“, nechal se po letech slyšet Dyk. Společný nepřítel – Rakousko - byl sice stále stejný, ale rozpoutaná válka změnila mnohé. I Masarykův umírněný postoj. Akci už pokládal za nezbytnou. Ostří nevraživosti mezi Dykem a Masarykem se ale začalo výrazně otupovat již o něco dříve. Na podzim 1911 požádal Dyk budoucího prezidenta, aby vystoupil na schůzi vinohradské organizace státoprávní strany. Masaryk, hlavní představitel strany realistické, přijal. Dyk našel po letech společné slovo i s Macharem, do kterého se do té doby ve svých kritikách hned po Masarykovi strefoval nejčastěji.

V září 1914 byl dokonce Dyk pozván na audienci k Masarykovi domů. Z takřka přátelského rozhovoru obou mužů vyplynulo, že jejich názory se nadějně sblížily a otevírá se před nimi možnost spolupráce. Na schůzku tak navázaly další. Dyk byl u toho, když si Masaryk tříbil strategii pro výzvědnou cestu do Holandska v říjnu 1914, i když v prosinci oznamoval svůj záměr odejít do Itálie. To si ještě nebyl jistý, jak moc se cesta protáhne. Další vývoj nakonec způsobil, že Masaryk zůstal v emigraci čtyři roky.

Dobrý novinář cennější průměrného politika

Logo

Jistou chvíli to vypadalo, že se za hranice vypraví i Dyk. Třebaže se mu příliš nechtělo. Z jara 1915 ho k tomu vyzval právě Masaryk. Mít v zahraničí k ruce schopného žurnalistu pokládal za velmi užitečné. Nevalné nadšení na Dykově straně nebylo dáno nedostatkem odvahy nebo ochoty, ale hlavně malou důvěrou ve své jazykové dovednosti. Navrhl vhodnější kandidáty: Antonína Hajnu a Antonína Kalinu. Dočkal se ale reakce, že „dobrý novinář znamená pro odboj více než průměrný politik“. A tak si dal říct. Začal s přípravami na cestu: Benešovi předal fotografii na falešný pas a na oplátku přijal tisícikorunu a s ní závazek „na kterékoliv vyzvání odjet“.

Sbohem a šáteček

A jaký byl plán? V létě spolu s Benešem a Lvem Borským zamýšleli přejít přes Sedmihradsko do tehdy neutrálního Rumunska, a z amerického velvyslanectví v Bukurešti pokračovat na západ. Plán vzal za své v momentě, kdy bylo Sedmihradsko prohlášeno za válečné pásmo. Nakonec stihl jen tak tak prchnout pouze Beneš. Dyk mu alespoň věnoval báseň Pozdrav na cestu.

Za mřížemi

Když se nedostal za hranice, ujal se alespoň svědomitě své role v domácím odboji. Do Rakouska v básních šířených jak tiskem, tak prostou „šeptandou“ tepal tak vehementně, že bylo jen otázkou času, kdy protistrana zakročí. Stalo se tak 20. listopadu 1916, když byl Dyk zatčen v souvislosti s tzv. Štěpánkovou aférou. Z Prahy ho převezli do Vídně, kde ve vězení strávil téměř půl roku. Po celou dobu psal: dopisy, články i poezii. Během pobytu za mřížemi vznikla i jeho snad nejznámější báseň Země mluví vybízející české poslance k aktivitě a zodpovědnosti za národ. Podepsal také Manifest spisovatelů.

Z vězení se dostal díky amnestii císaře Karla v červenci 1917 (František Josef I. zemřel pouhý den po Dykově zatčení). V odbojové činnosti pochopitelně pokračoval. Psal do nově vzniklého Národa, do České demokracie, vstoupil do redakce Národních listů. Byl mezi prvními členy České státoprávní demokracie (od roku 1919 Československé národní demokracie), kterou v únoru 1918 založil Karel Kramář.

Vyhrát nestačí

K novým zítřkům, které přinesl konec války a zrod Československa, nevzhlížel ve slepé euforii a s bezbřehým optimismem, ale s vědomím křehkosti získaného vítězství: „Ne na svůj zájem, ale na budoucnost hleď v moři krve prolité. A nebude-li v srdci čistá vroucnost, jak uhájíme dobyté?“ To je sloka z básně datované k 29. říjnu 1918.

Logo

Záhy po vzniku nové republiky se ukázalo, že sblížení s Masarykem bylo dočasného rázu. Zatímco Masaryk si kolem sebe vytvořil tzv. hradní křídlo, Dyk byl nadále jednou z ústředních postav Československé národní demokracie. Obě skupiny se rozcházely zejména v národní politice: v otázce, zda má být Československo státem národním nebo národnostním a v hodnocení domácího a zahraničního odboje. Názorové neshody trvaly po celá dvacátá léta, k opětovnému sblížení už nedošlo. V květnu 1931 Dyk tragicky zemřel v Chorvatsku při koupání v Jaderském moři.

autor: Iva-Hedvika Zýková
Spustit audio