Odboj17. května  2017  

„Povězte státu i světu, co Váš národ chce!“ 222 českých spisovatelů podepsalo odvážnou petici

Jaroslav Kvapil – český básník, překladatel, libretista, dramatik a divadelní režisér - Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Jaroslav Kvapil – český básník, překladatel, libretista, dramatik a divadelní režisérFoto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Přesně před sto lety, 17. května 1917 vyšel Manifest českých spisovatelů. Petice šéfa činohry Národního divadla Jaroslava Kvapila se stala významným krokem k národnímu vzepětí. Od této chvíle už Češi nechtějí být v Rakousku-Uhersku těmi vzadu.

Pro pochopení Manifestu se musíme vrátit o půl roku zpět. Po téměř 68 letech vlády zemřel v listopadu 1916 císař František Josef I. a na trůn nastoupil mladý arcivévoda Karel. Přislíbil, že se nechá korunovat také českým králem a začal s modernizací zastaralého dualistického systému Rakouska-Uherska. Ministrem zahraničí jmenoval sice Otakara Černína z českého hraběcího rodu, ten ale vystupoval centralisticky a spíše proněmecky. Naproti tomu nová císařská politika byla mnohem otevřenější, a to i vůči neněmeckým národům v rakousko-uherské monarchii. Karel přislíbil znovu svolat Říšskou radu, která se nesešla od roku 1914. 

Národ český jen pod žezlem habsburským 

Otakar hrabě Černín, rakousko-uherský ministr zahraničí - Foto: Richard Burton Haldane,  Project Gutenberg

Otakar hrabě Černín, rakousko-uherský ministr zahraničíFoto: Richard Burton Haldane, Project Gutenberg

První světová válka trvala už dva roky a Ústřední mocnosti (Německo a Rakousko-Uhersko) přišly s nabídkou na dlouhotrvající pevný mír. Čtyřdohoda (Velká Británie, Francie, Rusko a Itálie) ji ale odmítla a v lednu 1917 sama vyhlásila své válečné cíle. Mimo jiné i „osvobození Italů, Slovanů, Rumunů a Čechoslováků z cizí nadvlády“. 

České poslance vídeňské Říšské rady sdružoval Český svaz. Doposud byli věrní rakouské vládě a teď vycítili, že musí něco udělat. Předsednictvo v čele s Vlastimilem Tusarem a Františkem Staňkem sestylizovalo prohlášení proti spojenecké nótě. 

Dopis zaslaný 24. ledna 1917 hraběti Černínovi a premiérovi předlitavské vlády hraběti Clam-Martinicovi byl velmi loajální: „Nikdy se nestalo v národě českém, co by mohlo cizinu opravňovati k pochybnostem a nezlomnému odhodlání národa českého k splnění svých požadavků pracovati jinak, než na půdě velmocné říše…“ Nesměly vzniknout žádné pochybnosti o sympatiích Čechů k Dohodě. 

Ministr Černín ale s textem nebyl spokojen a předsednictvu Českého svazu předložil přepracované prohlášení adresované sobě samotnému. V něm čeští poslanci vyjádřili svůj nesouhlas s odpovědí Čtyřdohody prezidentu USA Wilsonovi ohledně válečných cílů na osvobození Čechů z cizího panství. „…presidium Českého svazu odmítá tuto insinuaci, která spočívá na předpokladech úplně nesprávných, a rozhodně prohlašuje, že národ český, jako vždy v minulosti, tak také v přítomnosti a v době příští, jen pod žezlem habsburským vidí svou budoucnost a podmínky svého vývoje…“ 

Pekařův projekt federalizace 

Jeden z největších českých historiků Josef Pekař - Foto: Wikimedia Commons, autor neznámý, Public Domain

Jeden z největších českých historiků Josef PekařFoto: Wikimedia Commons, autor neznámý, Public Domain

Pokorný postoj českých poslanců se doma nesetkal s velkým pochopením. Praha stále uvažovala o federalizaci v rámci habsburské monarchie. Pamětní spis k otázce federalizace vypracoval historik Josef Pekař, který měl v úmyslu pro svůj projekt získat univerzitní obec. Jedním z jeho požadavků byla pražská korunovace císaře Karla I. za českého krále. Tímto gestem měl dát Karel najevo, že staví Čechy na stejnou úroveň jako Maďary a Němce. Posledním panovníkem, který přijal svatováclavskou korunu, byl v roce 1836 Ferdinand V. Dobrotivý. 

Pekařovu akci ale zastavil domácí odboj, úzce spolupracující s odbojem zahraničním, který v čele s T. G. Masarykem prosazoval samostatný český/československý stát. Profesor Pekař však ve svém úsilí neustal a v květnu 1917, na žádost předsedy agrární strany Antonína Švehly, zformuloval nové vyjádření – tentokrát už s přímou výzvou panovníkovi, aby navrátil přiměřené zákonodárné kompetence českému sněmu a v rámci monarchie samostatnost českým zemím. Přijetí české královské koruny se považovalo za samozřejmost. 

Ústa národa 

Výraznější místo v historii vzal Pekařově dokumentu mnohem radikálnější Manifest českých spisovatelů, který vydal šéf činohry Národního divadla Jaroslav Kvapil.  

Portrét Aloise Jiráska od Jana Vilímka - Foto: Wikimedia, public domain

Portrét Aloise Jiráska od Jana VilímkaFoto: Wikimedia, public domain

Pro zveřejnění svých požadavků si nemohl vybrat lepší dobu. Na konec května 1917 byla po dlouhé době svolána Říšská rada. Kvapil věděl, že pokud manifest zveřejní před jejím zasedáním, bude úspěch zaručen. Nebyl ale naivní. Musel počítat s tím, že se svým prohlášením vstupuje na horkou politickou půdu a musel předpokládat, že se dostane do střetu s politickými matadory.  

Jenže nemohl jinak. Při rozhovorech s historikem Janem Heidlerem dospěl k názoru, že loajální politika Českého svazu by mohla poškodit celý český národ. Člen Cukerní ústředny ve Vídni a českého odbojového hnutí Maffia Gustav Heidler ho přivedl k myšlence, aby se k politickému dění vyjádřily osobnosti českého uměleckého života. Kvapil chtěl, aby manifest vyzněl jasně, snažil se proto zajistit významné signatáře. V jeho době to byli především spisovatelé. Literáti se přirovnávali k ústům národa. 

Konec přehnané loajality 

Podepsat prohlášení znamenalo kus občanské odvahy. Že signatáři budou trestně stíháni a skončí ve vězení, rovnalo se skoro jistotě. Kvapil se uklidňoval tím, že nemohou zavřít celou literaturu. A měl pravdu. Manifest podepsalo 222 spisovatelů – renomovaných i zcela neznámých. Kromě Jiráska třeba bratři Čapkové, Kamil Krofta, Jindřich Šimon Baar, Jakub Deml, Viktor Dyk, Eliška Krásnohorská, Růžena Jesenská, Marie Majerová nebo Zdeněk Nejedlý.  

Svatý Václav vyjíždí v čele blanických rytířů z hory – ilustrace ke Starým pověstem českým Aloise Jiráska (1898) - Foto: Věnceslav Černý

Svatý Václav vyjíždí v čele blanických rytířů z hory – ilustrace ke Starým pověstem českým Aloise Jiráska (1898)Foto: Věnceslav Černý

Jaroslav Kvapil pro svůj manifest potřeboval především zasloužilé autory, kteří by jeho pokusu dodali patřičnou váhu. Jeho trumfy byly spíše spisovatelé století devatenáctého než dvacátého – Ignát Herman a Karel Václav Rais. Za mluvčího českého národa v té době se však považoval Alois Jirásek. Oslovil tedy nejprve jeho.  

Prohlášení mezi řádky hovořilo o věcech, které Čechy tehdy nejvíc tížily. Požadovalo se zrušení cenzury, obnova shromažďovacího práva i amnestie pro politické vězně. Zmiňoval se i československý národ, a z textu vyplývalo, že požaduje úplně jiné zemské uspořádání než v rámci Rakousko-Uherské monarchie.  

„Co nejdříve sejde se říšská rada a politickému zastupitelstvu českého národa naskytne se poprvé za války příležitost, aby z její tribuny projevilo všechno, co se dosud projeviti nemohlo ani tiskem, ani jiným veřejným způsobem…. Nuže, pánové, aspoň tam buďte pravdivými mluvčími svého národa, aspoň tam povězte státu i světu, co Váš národ chce a na čem trvá! Aspoň tam splňte svou svatosvatou povinnost a zastaňte se českých práv a českých požadavků v této nejosudovější době světových dějin způsobem nejrozhodnějším a nejobětavějším, neboť nyní rozhoduje se o českém osudu na celá staletí!“
Agrární list Večer, 17. května 1917

Úspěch byl okamžitý. Text Manifestu a reakce na něj uveřejňovaly i listy ostatních politických stran. Proti se postavilo především sociálnědemokratické Právo, které obvinilo Kvapila z naivity a lehkovážnosti. Právo podpořilo „úsilí“ českých poslanců ve Vídni, kteří se podle něj drobnými krůčky snažili dosáhnout maxima možného a pár pisálků takto zničí jejich práci. S negativní reakcí se dokument setkal např. u historiků Jaroslava Golla a Josefa Pekaře, petici považovali za příliš radikální. Národní listy dokonce text nevytiskly vůbec.  

Manifest byl však pouze první vlaštovkou. 30. května 1917 přišli čeští politici na Říšskou radu s požadavkem připojit Slovensko k českým zemím. Vyslali tak jasný vzkaz Vídni, že bezmezná loajalita končí. 

Tento dokument položil základy petiční tradice nové doby. Vzpomínka na něj vedla k dalším pokusům zopakovat podobný úspěch. Často se však zapomínalo, že takovéto kolektivní řešení je vhodné jen pro obtížnou dobu, jaká byla právě v roce 1917. Snaha českých poslanců reformovat dosavadní dualistické uspořádání Rakouska-Uherska se setkávala s odmítnutím jak ze strany Němců, tak i Maďarů. Rozčarování sílilo a stále hlasitěji se ozývalo volání po samostatném státě. 

Autor:  Pavel Kobera

Nové články v rubrice

  • 4. března  2016 v 07:00       rubrika: Odboj

    Odboj sílí: Vznik Národní rady československé

    Originální koncepce vzniku nového českého státu, který by existoval společně se slovenskými částmi Uher, se s probíhající válkou začínala prosazovat stále silněji. Úsilí Tomáše Garrigua Masaryka a několika jeho spolupracovníků...

     
  • 28. prosince  2015 v 18:01       rubrika: Odboj

    Sokol proti monarchii: Tělocvičná jednota a její starosta v odboji

    Tělovýchovná jednota Sokol byla nejmasovější českou organizací už dlouho před první světovou válkou. Důrazem na češství, svou orientací na jižní Slovany a Rusko a blízkými styky s Francií či krajany v Americe byli sokolové...

     
  • 23. listopadu  2015       rubrika: Odboj

    Emil Filla: Karikaturami i špionáží proti nepříteli

    Malíř, sochař, grafik, teoretik umění. Ale i umělecká a morální autorita. Emil Filla totiž nikdy nežil mimo společenské dění uzavřen někde v ateliéru. Blízké styky měl s Georgesem Braquem, Pablem Picassem, S. K. Neumannem,...

     

1. světová válka den po dni

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace