Dopisy z fronty

Josef Kožíšek - Foto: zdroj: rodinný archiv Venduly Prokůpkové

Josef KožíšekFoto: zdroj: rodinný archiv Venduly Prokůpkové

O čem sní voják v zákopech? Jaké noční můry ho sužují v táboře? Jak plyne čas v zajetí? A jak se plaší bolševici? Dozvíte se ze 100 let starých dopisů. Co 14 dní najdete na webu nový díl unikátního seriálu úryvků polní pošty tehdy dvacetilého Josefa Kožíška.

Mezi více než milionem českých mužů, kteří odešli na frontu, byl i Josef Kožíšek. A byl také mezi těmi šťastnějšími, kteří se z války vrátili. Bojoval nejprve na Haliči, pak v Itálii. Padl do zajetí a přidal se k legiím. Po skončení války byl převelen na Slovensko, kde bojoval proti Maďarské republice rad. V půli roku 1919 byl těžce raněn. Do civilního života se vrátil až v roce 1920. Ze všech míst, kterými prošel, psal své rodině. Jeho polní pošta se zachovala dodnes. 

Před válkou 

Pohlednice Městského divadla v Mladé Boleslavi (1915) - Foto: Rodinný archiv Venduly Prokůpkové

Pohlednice Městského divadla v Mladé Boleslavi (1915)Foto: Rodinný archiv Venduly Prokůpkové

Josef Kožíšek se narodil na venkovském statku v Kosicích na Královehradecku. Měl tři sourozence: sestry Miladu (Milku) a Aminku a mladšího bratra Františka, který zemřel v 16 letech na zápal plic. Předpokládalo se, že coby nejstarší syn podědí rodinný statek. Studijní talent ho ale nasměroval jinam a správa statku později připadla jeho sestře Amince. Milka, která si s Josefem vyměňovala dopisy po celou dobu války, se vyučila kuchařkou a později s manželem provozovala v Hradci hotel. 

Milá Milko! Píši mnoho lístků doufaje, že snad nějaký tam do vesničky nad Bystřicí zavítá ... Prosím pošlete mi brzo něco k jídlu a prádlo ... Muňky jsem dosud neucítil. Pište mi hodně! Smutné časy nastávají. Pepa 

Z rakouské armády přes italské legie na horkou slovenskou půdu 

Hned po maturitě na Obchodní akademii Josef Kožíšek povinně narukoval do armády. Od roku 1915 do roku 1916 se pohyboval na haličské frontě, odkud se přesunul do Itálie, kde v červnu roku 1917 padl do zajetí.  

Drazí! Dlouho jsem už nepsal, nebylo času. Jsem zdráv. Prožil jsem jednu strastiplnou bitvu, zabit jsem mohl být nečíselněkrát, šrapnely a granáty mně praskaly nad hlavou, mina mne zasypala kamením, vorůvkoval jsem v nejhorším ohni. Zkoušel jsem krutou žízeň. Člověk naprosto zlhostejněl, pro trochu špinavé vody dával život všanc. 

Korespondence Josefa Kožíška - Foto: zdroj: rodinný archiv Venduly Prokůpkové

Do Čech se vrátil na sv. Štěpána roku 1918. Téměř vzápětí se ale přesunul na Slovensko, kde byl v červnu 1919 těžce raněn. Hrozila mu dokonce amputace nohy. Od ní ho uchránila unikátní operace, během které mu byl nahrazen kus poškozené tepny platinovou trubičkou. Zranění se zahojilo tak dobře, že o několik let později už mohl hrát i tenis. 

Dobojováno? 

Po válce získal Josef Kožíšek díky svému vzdělání a jazykové vybavenosti (měl maturitu, uměl francouzsky, italsky, německy, anglicky) místo vysokého úředníka v Národní bance. Tou dobou se také seznámil s Jarmilou Rabochovou. Měli spolu tři děti: dvojčata Jarmilu a Ivu, které dodnes žijí v Praze a syna Aleše. 

Josef Kožíšek s kolegy z Národní banky - Foto: zdroj: rodinný archiv Venduly Prokůpkové

V době protektorátu byl již v důchodu, nicméně mezi koncem 2. světové války a nástupem komunistů k moci se do Národní banky nakrátko vrátil. Po roce 1948 odmítl vstoupit do strany a o místo v bance přišel. Stejně tak i o byt v Praze. S rodinou se pak odstěhoval do Mnichovic, odkud pocházela jeho žena. 

V příštím díle zprávy z Terezína, Jaroslavi a z Lubačova. 

Za poskytnuté archivní materiály děkujeme Vendule Prokůpkové. 

Autor:  Iva-Hedvika Zýková

Nové články v rubrice

1. světová válka den po dni

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas