Dopisy z fronty: „Nikdo nechce dělat a přitom by se chtěl mít dobře“

Pohlednice Prahy, pohled z Karlova mostu na malostranské Mostecké věže - Foto: Rodinný archiv Venduly Prokůpkové

Pohlednice Prahy, pohled z Karlova mostu na malostranské Mostecké věžeFoto: Rodinný archiv Venduly Prokůpkové

Josef Kožíšek je už od konce roku 1918 v Československu, jeho vojenská anabáze ale zdaleka nekončí. Je převelen ke slovensko-maďarským hranicím, o které se stále bojuje. Sice zpovzdálí, ale bedlivě sleduje i politický vývoj. Co si myslí o poměrech v nové republice? A co prozradí o zajetí - teď, když už může?

17. ledna 1919, Slovensko 

Korespondence Josefa Kožíška - Foto: zdroj: rodinný archiv Venduly Prokůpkové

Korespondence Josefa KožíškaFoto: zdroj: rodinný archiv Venduly Prokůpkové

Drazí,
jsem v naší republice již od 26. prosince minulého roku, ale doposud jsem od Vás žádných zpráv neobdržel… Jaké jsou u nás poměry – to už dávno vím. Že nikdo nechce dělat a přitom by se chtěl míti dobře, že se tam moc a moc mluví, ale žádné činy, jak to vypadá s tou slavnou milicí atd. atd. O tom všem víme… vše vyprávějí navrátivší se dovolenci. Každý jen skřípe zuby a zatíná pěsti. Však jestli to bude potřeba, budeme ještě umět pokořit ty pány, kteří za rakouského systému táhli do posledního dechu poslušně jako mezci a nyní by chtěli kaziti klidný vývoj naší tiché, zato však tím více účinné, revoluce. Zem byla zanechána Rakouskem v nejubožejším stavu a každý by najednou chtěl, aby se dály zázraky. 

31. ledna 1919, Rožnava 

Drazí,
stěhovali jsme se do Rožnavy... Poměry jako všude, lid neuvědomělý a přestrašený. Ještě i teď se najdou Slováci rození, kteří se za Slováky nehlásí ze strachu, že snad přijdou Maďaroni nazpět. Ale v tom se moc a moc mýlí! 

5. února 1919, Rožnava 

…Slyšel jsem tu, že nyní si lidé vaří pivo sami doma a že prý jest dobré. Nepostavil si snad tatínek také takový pivovar? 

8. února 1919, Rožnava 

Korespondence Josefa Kožíška - Foto: zdroj: rodinný archiv Venduly Prokůpkové

Korespondence Josefa KožíškaFoto: zdroj: rodinný archiv Venduly Prokůpkové

Drazí,
…Myslil jsem, že jste již věděli z mé pošty dříve, že jsem byl „zase na vojně.“… Korespondenci jsem hodně přetrhával, když jsem žádné pošty nedostával. Pak, abychom mohli vůbec psáti, musili jsme používati zajateckých lístků a zajatecké adresy. Konečně myslím, že bylo v zájmu všech, aby v Rakousku nevěděli, co jest se mnou. Proto jsem psával i často věci vymyšlené, jen abych o sobě dával známky života. V zajateckém táboře měli jsme se slušně, až na tu uzavřenost. 

Hned po zborovské bitvě, tj. v době, kdy jsem přišel do zajetí, začalo se u nás hojně agitovat. Sbíraly se příspěvky na Národní Radu a byly sváděny v táboře kruté politické boje. Takový tábor Terminský byl malý stát, měli jsme tam všelijaké funkce, jako správce menáže, sluhů, pošty a telegramů atd. O tyto byly vedeny boje volební s velkou urputností. Nejprve měli „austriaci“ převahu, však brzy byli poraženi. Nejnebezpečnější živly musely být vyhozeny do německo-maďarských táborů. Od bitvy u Laporetta začali se Italové na naše hnutí přátelštěji dívati a tu asi z 8 zrostl počet dobrovolníků na 50. 

25. dubna měli jsme odvody a odjel jsem hned nato k mému praporu do Spella…Tam byli jsme vyzbrojeni a zformováni. Na to stáli jsme asi 14 dní u Loniga. Za rakouské červnové ofensivy měli jsme býti nasazeni, ale na protest Národní Rady jeli jsme na horskou frontu. Bojů zúčastnily se jen některé jednotky. Na Allisimu začal pro nás idylický život pod stany, pak jsme byli také nějaký čas v linii. Tenkráte dříve klidný útok stal se neklidným… Pak stěhovali jsme se za Piavu a viděli neslavný pád rakouské armády… 

Autor:  Iva-Hedvika Zýková

Nové články v rubrice

1. světová válka den po dni

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas