„Kolem nás nekonečné spousty vod" aneb Čeští vojáci poznávají svět, i ten exotický
Tématem poznávání cizích krajů se zabýval už šestý díl cyklu Polní pošta. Zatímco tehdy jsme se věnovali reakcím českých vojáků na zvyky, hospodaření a kulturu ostatních národů, v sedmnácté části zaznívají především jejich postřehy zeměpisné.
Četař jedenáctého zdravotního oddílu Jaroslav Janda byl v polovině roku 1916 transportován ze zajateckého tábora na italském ostrově Asinara do Francie.
„Seina je u Rouenu asi 15 metrů hluboká, k městu, kde ještě nebylo mostů, bylo možno plout i s velikými mořskými paroloděmi. Jeden most je speciálně vysoký tak, aby ho mohly podplout lodě s vysokými stožáry. Po mostovce vedou koleje a po nich jezdí přes řeku z jednoho břehu na druhý nad vodou zavěšený a elektřinou poháněný prám, vejde se na něj několik vozů a hromada pěších. Podle řeky po obou stranách bylo zřízeno mnoho překladišť, z lodí se zboží překládalo rovnou na vagony. Město je průmyslové, nad továrnami se tyčí nemožné komíny. Jsou neuvěřitelně křivé a sešněrované obručemi, u nás by byl strach, že se zřítí."
Mladý vesnický učitel Karel Stuchl během války prošel dnešní Slovinsko, Chorvatsko, Maďarsko, Slovensko, Polsko, Bělorusko, Ukrajinu, Rusko evropské i asijské, Čínu a opět Rusko a pak lodí přes Tichý oceán a Středozemní moře se zastávkami ve velkých asijských přístavech dorazil přes Terst znovu do vlasti. Po celou dobu této anabáze si psal deník. Tento úryvek pochází z dubna 1920.
„Neděle. U nás jako ve vojenském táboře. U potoka podél kasáren tekoucího peru prádlo, které se na blízké keře rozvěšuje. V kasárnách mytí, holení, oblékání, ruch a šum, karty, dáma, šachy, knihy, gramofon (od strýce amerického). Loď ‚Amerika' má přijeti zítra… Byl jsem opět u moře a hleděl do mlhavých vln. Večer při návratu k domovu, kdy okolní kopce halí se v mlhavý závoj, chlad snáší se do tichého údolí, zlatá koule sklání se pod obzor, patřím v ty strany, kde na vzdálenost 10 000 verst jest naše touha – náš nezapomenutelný domov. Taneční zábava u amerického strýce v ‚Baru'. Gramofon hraje zádumčivě ‚Když jsem plela len'. Též hrají ‚Narodil se Kristus Pán', ačkoliv jest již po Velikonocích."
Legionář Viktor Rychetský, v civilu pekař z Černožic, se se spolu s dalšími bratry ve Vladivostoku nalodil na anglický nákladní parník Trucer mířící do Terstu až 6. června 1920.
„Kolem přístavu vladivostockého jsou samé skály a různá opevnění. Jen ty překrásné palmy, jak jsem se již zmínil. Máme stále krásné podnebí. Jedeme asi tři dny japonským územím, pomalu se kymácíme, a poněvadž jsme nebyli zvyklí tomu kymácení, nemůže udržet žádný rovnováhu. Postupně tomu kolísání začínáme přivykat. Anglický kapitán nás upozorňuje, abychom se nesoustředili vždy všichni na jednu stranu, když budem něco zajímavého vidět. Že prý se mu loď nahýbá, když taková masa lidu stojí při jedné straně."
Paměti Viktora Rychetského, popisující jeho anabázi Ruskem a plavbu parníkem přes půl světa zpátky domů, jsou zakončené krátkou básní.
Tam na západě je země česká, jest moje otčina,
V té zemi draze koupené žije má rodina
Nechť září slunko jasné jen do tvých perutí
A zazní zvony krásné, pak vše se rozletí
Od Krušných hor až k Tatrám, přes malebnou Šumavu
A zpět přes Krkonoše, Orlické hory
Zemi slezskou a matičku Moravu.