Válečný deník: „K půlnoci jsme vyjeli, směr cesty neznám“

Obrněný vlak s vojáky (ilustrační foto) - Foto: zdroj: Imperial War Museum,  součást German First World War official exchange collection

Obrněný vlak s vojáky (ilustrační foto)Foto: zdroj: Imperial War Museum, součást German First World War official exchange collection

Cesta Josefa Steinera pokračuje. Zahojila se mu poraněná noha a čeká ho transport do zajateckého pracovního tábora. Po Volze se plaví až do Kazaně, odkud putuje vlakem do Charkova. A tam začíná „nová éra“. Pracuje v železářské továrně, pak vozí uhlí. Ale také ho sužuje revmatismus, bolestmi sotva chodí. A nakonec se dostane do vězení. Proč?

1. října plavba na Volze příjemná, krásný den, ale smutno v srdci… 

2. října plujeme stále. Dostali jsme 25 kop na den, první zajatecký žold, za který si musíme koupit stravu na celý den. Cestou minuli jsme několik větších ruských přístavů, kde jest dost čilý život. 

4. října k polednímu vystoupili jsme v přístavním městě v Kazani. Asi k půlnoci šli jsme na nádraží, kde jsme spali na zemi v čekárně. Ráno musili jsme čekati na další rozkaz. 

5. října čekali jsme do odpoledne u nádraží, večer nás potom naložili do vozů - to se ví, že do obyčejných transportních vozů nákladních. Jeli jsme asi jednu a půl hodiny, když vystoupili jsme ve stanici neznámého jména, načež jsme šli asi dvě hodiny pěšky, zkrátka přišli jsme již za tmy na místo, kde byl tábor zajatců. Spali jsme ve zděných domkách na holé zemi. 

6. října v táboře je prý asi 2000 rakouských zajatců. Pestrá směs národů. Odpoledne chtěl jsem si lehnout u domku do trávy a prohlédnouti oděv za známým účelem. Tu najednou přilítl ruský voják a dal mi citelnou ránu kolbou do ruky. Milá upomínka! Též je zde mnoho našich důstojníků. Celkem však dlouhý čas a zima. Strava velice bídná a nedostatečná. Ráno čistou teplou vodu, v poledne polévku tzv. z masa a kaši z masa a pšenice! Černý chléb, ve kterém mimo mouky bylo vše, co do chleba nepatří! 

7. října obvyklý zajatecký život. Stanice, kde jsme, se zve Paratské závody. K polednímu přišel jeden dobrý muž a zapisoval zajatce do roboty. Všechny řemeslníky a nádeníky. Zapsal mě i několik soudruhů ze zajetí. Celkem 110. Kam máme jít pracovat, nám neřekli. 

8. října ještě v táboře. Strava stále špatná. 

9. října odpoledne nás kontrolovali dle seznamu do práce zapsaných a večer odvedli na dráhu. K půlnoci jsme vyjeli, směr cesty neznám. 

10. října ve vlaku dostali jsme 25 kop. 

11. října jedem dnem i nocí. Tuze pomalá jízda. 

14. října přijeli jsme do Charkova. Vedli nás na komandu, odkud nás poslali za město do cihelny, kdež jsme přespali v jedné stáji skorem jeden na druhém. 

15. října odpoledne šli jsme do města na komanda. Nevědí, kam nás mají poslat. Musíme čekat, bez jídla! Až večer dostali jsme polévku a chléb. Spali jsme v jedné kobce, kde bylo hodně zima. 

16. října stále stejná situace. 

17. října ráno přišli z továrny pro nás na robotu. V poledne šli jsme na dráhu. Předtím dostali jsme 90 kop. Večer byli jsme na místě. 

18. října začíná nám nová éra. Přijeli jsme do Kramatorské stanice. Museli jsme pracovat v jedné velké továrně železářské. Zpočátku robotil jsem na dvorovém oddělení, co robotčí v koksu. Pak jsem byl „správcem“ železnic, i všelijaké jiné „lepší“ nádenické práce jsem dělati mohl. Za to dostal jsem 4 ruble za měsíc. To dělal jsem asi dva měsíce. Po té době mně „lepšili“ robotu. Byl jsem voziti uhlí. Velice plochá robota. Zde silně jsem bolným na nohy čtyři neděle. Silný rehmatizmus mě trápil. Celkem vozil jsem uhel šest neděl. V tom utrpení a bolesti byl jsem as osmkráte v „bolnici“ a vždy byl jsem co zdravý a „možno robotat“, ačkoliv jsem bolestmi sotva chodil. Žádal a prosil jsem by vypsali mě na komando (tábora zajatců), ale marně. Chtěli mě dáti raději do „basy“. Místo toho předali mě na lehčí robotu. Robotám nyní na hospodářském oddělení. Dělám různé lehčí práce. Vozím seno, prkna, cihly, cement, nábytek, též „mašinistu“ u motoru, který „kačá“ vodu. Předtím jsme pumpovali vodu z jedné jámy. Celkem robota „charašó“ a hlavní věc – velice jsem se poupravil na zdraví. Jsem rád, že většinou děláme mimo továrnu. Plat 7-8 rublů měsíčně. Jak dlouho tu budu robotat, nevím. 

1. července 1916 jsem prvý krát okusil vězení. Dne 3. července dali mě opět zavřít, protože měl jsem jíti na takovou práci, která se neslučovala s mým svědomím. Druhý ráz jsem byl zavřen as 25 hodin. Ale na tu práci mě přeci nedostali. Od té doby robotám v lesním skladě. Dne 6. (19.) srpna opustil nás na věčnost náš dobrý a milý přítel Dědek Karel, učitel z Moravy. Budiž mu země lehká. 

Autor:  Iva-Hedvika Zýková

Nové články v rubrice

1. světová válka den po dni

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas