Báječní muži v ocelových rakvích II

21. říjen 2014

Pokračování vyprávění o Češích, kteří se za 1. světové války vydávalili na dobrodružné výpravy pod mořskou hladinu. Ve stísněném a temném prostoru, kde teplota často úspěšně atakovala padesátistupňovou hranici, sledovali jediný cíl: zneškodnění nepřítele.

Kapitán zůstává poslední

Nefalšovanou „starou školu“ představoval svým jednáním kapitán Karel Strnad. Tento rodák z jihomoravských Pohořelic se stal v červnu roku 1915 velitelem ponorky U3 a již brzo se dostal do akce. Dne 10. srpna téhož roku dostal rozkaz operovat v nebezpečných vodách mezi Brindisi a Otrantským průlivem. Již o dva dny později se ponorka dostala do těžkého střetu s italským křižníkem doprovázeným torpédovkou. Kapitán Strnad se pokusil křižník torpédovat, ale v průzračné hladině byla dráha střely vidět, a loď se stačila vyhnout. Ponorka byla vzápětí tvrdě atakována torpédovkou a poškozena. Přesto se zatím podařilo Strnadovi uniknout. Jeho posádka celou noc usilovně pracovala na odstranění škod, ale za svítání byla ponorka spatřena a následně napadena dvěma italskými a jedním francouzským torpédoborcem.

Právě francouzský Bisson se nakonec stal osudným nejen U3, ale i jejímu kapitánovi. Těžce poškozená ponorka se musela vynořit, neboť na její palubě začaly unikat jedovaté plyny. Karel Strnad se však zachoval, jak mu velela námořnická čest. Svým námořníkům vydal rozkaz k opuštění lodi a sám se vrátil do plavidla a jako správný kapitán následoval osud své ponorky i mužů, kteří zemřeli během předchozího boje. Možná ale nešlo tolik o hrdinství jako o to, aby ponorka nepadla do nepřátelských rukou. Podle některých zdrojů totiž Strnad ještě stačil plavidlo navést na větší hloubku.

Z ponorkového rekordmana ředitelem Legiobanky

Úspěšným ponorkovým velitelem byl také Josef Holub. Nejprve sloužil bez větších akcí na malých ponorkách U21 a U22, jeho slavná mise je ale spojena s větší a dokonalejší ponorkou U27, na níž nastoupil v lednu roku 1918. Výčet úspěšných akcí tohoto vynikajícího kapitána a po Singulemu druhého nejúspěšnějšího Čecha v rakouském ponorkovém námořnictvu, by vydal na dlouhý seznam. Celkově potopil za většinou velmi dobrodružných okolností jeden torpédoborec, tři parníky a dvacet osm plachetnic. K obchodním lodím se ale choval stejně jako Singule rytířsky a šlo mu o to, aby uchránil lidské životy civilistů. Jeho asi nejslavnější kousek se ale váže k jeho poslední cestě na samém konci války. Tehdy totiž strávil na moři plných 97 dnů, což do té doby nedokázala žádná jiná ponorka a byl to jedinečný námořní rekord. Po válce pak zkušený a inteligentní Josef Holub, plynně hovořící čtyřmi jazyky, neměl nouzi o práci. V mladé Československé republice se uplatnil v armádních i obchodních kruzích a později dokonce jako jeden z ředitelů Legiobanky.

Francouzská loď Jean Bart

Kapitán a arcivévodkyně

Poslední kapitán našeho výčtu byl Čechem jen podle domovského práva, které měl v Praze. Jmenoval se Egon Lerch a jeho osud je ale natolik zajímavý, že za zmínku jistě stojí i on. Navíc významnou část posádky jeho ponorky U12 tvořili Češi. Egon Lerch mířil na začátku války jasně do společnosti nejlepších rakouských ponorkářů. Již 21. prosince 1914 se mu málem podařilo potopit jednu z nejmodernějších francouzských bitevních lodí Jean Bart. K Lerchově smůle a ke štěstí francouzské posádky tehdy jedno z torpéd minulo svůj cíl, a tak francouzský dreadnought vyvázl jen s poškozenou přídí. Lerch byl neohroženým velitelem, ale pravděpodobně ho pohánělo i něco jiného než jen touha po slávě a vyznamenáních (jedno – Rytířský kříž - si vysloužil vzápětí po právě vylíčené akci).

Rakousko-uherská ponorka U-12

Náš kapitán totiž již nějakou dobu prožíval milostný vztah s arcivévodkyní Alžbětou Marií zvanou „Erzsi,“ dcerou korunního prince Rudolfa. Poněkud výstřední mladá dáma zvaná později pro své sympatie k sociální demokracii „rudá arcivévodkyně“ se s Lerchem seznámila v Pule na Jadranu, kam jezdívala na dovolenou. Lerch se chtěl možná své významné milence předvést, ale mnohem spíše miloval riziko a asi ho hnala i touha po velkých činech. Možná proto se i na radu svého slavného kolegy kapitána von Trappa vydal na velmi ošidný podnik. Začátkem srpna roku 1915 nasměroval svou ponorku přímo do jámy lvové – do benátského přístavu, což bylo v rozporu s instrukcemi. Přístav byl chráněn hustým minovým polem, jemuž chtěl Lerch uniknout tak, že se ukryje v brázdě italského torpédoborce, který právě do přístavu vjížděl. Italové ale využili svého nižšího ponoru a navedli Lerchovo plavidlo přímo na minu. Záhy zazněla detonace a v jediném okamžiku zahynula celá posádka ponorky i s jejím neohroženým velitelem. Láska kapitána a rakouské arcivévodkyně tak dospěla k tragickému konci…

Alžběta Marie Rakouská, dcera korunního prince Rudolfa, s manželem knížetem Otou z Windisch-Graetze
autor: Václav Nájemník
Spustit audio