Sykes-Picotova dohoda: Plánování nového sudu prachu

26. květen 2016

Součástí velkých i malých válečných konfliktů bývají vedle vojenských střetů i různá diplomatická jednání a plány na to, co bude po válce. Tajné úmluvy a smlouvy z časů první světové války jsou dnes poněkud zastíněny pakty a výsledky konferencí z časů druhé světové války, které naše dny ovlivňovaly více. To ale neznamená, že by dohody z předchozího světového konfliktu neměly svůj velký dějinotvorný význam. O dohodě podepsané přesně před sto lety v květnu 1916 se v důsledku neustávajících blízkovýchodních dramat mluví i dnes.

Název dohody, o níž se s přestávkami jednalo od konce roku 1915 do jara 1916, je spjat se jmény britského politika, cestovatele a diplomata Marka Sykese a francouzského právníka a diplomata Francoise Georgese-Picota. Jejich dohoda se týkala Blízkého východu a na dlouhou dobu pomáhala předurčit politicko-geografické uspořádání tohoto dodnes neklidného regionu. Jedním z předpokladů pro zdar smlouvy však mělo být zhroucení Osmanské říše, která dotyčná území kontrolovala. „Nemocný muž“, jak se sultánovu impériu přezdívalo, totiž neměl válku přečkat v podobě, v jaké do ní vstupoval, i když právě uštědřil Velké Británii a Francii těžkou porážku při pokusu o vylodění na Gallipoli.

Dlouhý konec jedné říše

Dohodu sice vypracovali diplomaté Sykes a Picot, ale podepsali ji jejich nadřízení – britský ministr zahraničí Edward Grey a francouzský velvyslanec v Londýně Paul Cambon. Obrovské území Osmanské říše bylo předmětem úvah o svém rozdrobení již dávno před tím. Dokonce došlo už i k několika citelným ztrátám. Osudovým byl pro kdysi mocné impérium zejména rok 1878 resp. 1881, kdy sultán ztratil rozsáhlá území na Balkáně, a vliv v Egyptě se stal jen formálním. Když se v roce 1914 Turecko zapojilo do světové války po boku Německa a Rakouska-Uherska, byl to pro dohodové mocnosti signál k novým geopolitickým plánům, protože se všeobecně předpokládalo, že velká říše svá území neudrží.

Logo

Porcování Nemocného muže

Jednání tehdy zpovzdálí napjatě sledovalo Rusko, které bylo tradičním soupeřem Osmanské říše a nyní v čase války blízkým spojencem obou západních velmocí. A věc samozřejmě zajímala i dalšího spojence Dohody Itálii, která doufala v podíl na porcování slábnoucího protivníka. V rámci dohody šlo o rozdělení obrovského území části dnešního jižního Turecka, Sýrie, Izraele, Libanonu, Jordánska a Iráku, která patřila Osmanské říši a měla nyní připadnout Velké Británii a Francii. Mark Sykes prý tehdy v průběhu jednání na přinesenou mapu vyznačil čáru vedoucí od přístavního města Acre u středozemního moře po Kirkúk v dnešním Iráku. Vše, co leželo na sever od této linie, mělo připadnout Francii a vše jižním směrem Británii.

Logo

Kdo, kde a co

Hranice byla nakonec při jednání premiérů obou západních velmocí poněkud posunuta a vedla zhruba od přístavu Haifa k severoiráckému Mosulu. Britové tak měli dostat do své správy skoro celý dnešní Irák, Jordánsko a skoro celý Izrael, Francie měla kontrolovat Sýrii a Libanon. Tyto posuny byly ale dílem pozdějších úprav a mezinárodních dohod. V květnu 1916 měla být linie jižněji a sever Iráku měl být francouzský. Mezi oběma územími měl dokonce vzniknout jakýsi arabský stát, který by byl částečně samostatný, ale podléhal by správě obou velmocí. Rusko mělo získat Arménii, spojovací cesty mezi Černým a Středozemním mořem a posvátná pravoslavná místa v Palestině. Itálie pak část jižního Turecka.

Nejen Sykes a Picot

Protože je dnes region Blízkého východu místem bojů a nesmírně složitých vzájemných vztahů, do kterých zasahuje vlastně celý svět, je Sykes-Picotova dohoda stále předmětem mnoha úvah, politických vyjádření i propagandy. Nutno ale říci, že sama o sobě pouze předjímala budoucnost, která byla ještě trochu jiná. Bez spousty dalších úprav, které proběhly ještě za války, a bez dalších mezinárodních potvrzení, jako byla konference v San Remu v roce 1920 nebo potvrzení mandátu Francie a Británie nad vzpomínanými územími ze strany Společnosti národů, by neměla žádný význam.

Sliby chyby

Přes to Sykes-Picotova dohoda stále vyvolává vášně. Především byla zklamáním pro arabské národy. V nich totiž Britové prostřednictvím britského vysokého komisaře Henryho McMahona vyvolávali určitou naději na zřízení samostatného arabského státu. Jejich boj proti Turkům pak podporovali i nadále třeba prostřednictvím legendárního Thomase Edwarda Lawrence známého jako Lawrence z Arábie. Podobný slib jako Arabům věnovali Britové prostřednictvím Balfourovy deklarace z 2. listopadu 1917 i Židům, aniž by o tom dříve Sykes nebo Picot jakkoli uvažovali. Ani jeden ze slibů ovšem o zřízení nezávislého a zcela svobodného státu Arabů nebo Židů výslovně nemluvil. Vše bylo Brity jen naznačeno.

Lenin a Trockij se smějí

O tajné Sykes-Picotově dohodě by se svět jen těžko dozvěděl, kdyby v Rusku neproběhla bolševická revoluce. Její vůdcové Vladimír Iljič Lenin a Lev Davidovič Trockij totiž text dohody nechali kvůli svým vlastním politickým a propagandistickým cílům uveřejnit. Možné je, že zde šlo i o příznivé gesto vůči Německu, Rakousku-Uhersku a Turecku, kterým se rozdmýchání nedůvěry v táboře Dohody velice hodilo. Bolševici se totiž právě chystali na jednání o separátním míru s Centrálními mocnostmi, aby se mohli věnovat prosazení svých myšlenek v dosud nestabilním porevolučním Rusku. Nicméně Arabové, kteří od června 1916 povstali a bojovali proti Turkům s cílem získat nezávislost, se cítili podvedeni. Židé poznali, že k vlastnímu nezávislému státu vede ještě dlouhá cesta.

Logo
Sykes-Picotova dohoda 1916
autor: Václav Nájemník
Spustit audio