Ema má zprávu, Maffie má Emu. Operní pěvkyně ve službách odboje

Portrét Emy Destinnové kolem roku 1909 - Foto: A. Dupont, Library of Congress, public domain

Portrét Emy Destinnové kolem roku 1909Foto: A. Dupont, Library of Congress, public domain

Když se rozpoutala 1. světová válka, Ema Destinnová byla na vrcholu kariéry. Zvali ji do nejvěhlasnějších koncertních sálů v Evropě i Americe, vystupovala s operními hvězdami své doby, včetně té největší – Enrica Carusa. Silné vlastenecké cítění i možnost bez zásadního podezření cestovat z jednoho kontinentu na druhý, z ní ale zároveň udělaly ideální spojku domácího odboje.

Tajemná šifra na šatech božské Emy? 

Ema Destinnová jako Libuše - Foto: Library of Congress, public domain

Ema Destinnová jako LibušeFoto: Library of Congress, public domain

Rekonstruovat Eminu kurýrní činnost ale není jednoduché. Ze skromnosti o ní totiž ani zpětně téměř nemluvila: Každý pomáhal, každý bojoval – nemá význam o tom mluvit. Bylo to stejné, jako pomáhat matce, otci, dítěti – což je vlast něco jiného, menšího? 

Ovšem právě tím, že si Ema detaily své spolupráce s Maffií nechala až do smrti pro sebe, nesmírně rozjitřila fantazie jiných. Vypráví se, že zprávy psala neviditelným inkoustem na hedvábí šatů nebo že zašifrované vzkazy ukrývaly rostlinné ornamenty jejích kostýmů. Jako nejpravděpodobnější se ale zdá, že se je prostě naučila nazpaměť. Ostatně stejně jako řada jiných poslů. 

Kolik kurýrních cest Ema podnikla, není přesně známo. Bližší informace máme o dvou. 

Cesta do Ameriky: předávka v kupé 

Když se v říjnu 1915 Ema opětovně chystala do Ameriky, požádal ji šéf činohry Národního divadla Jaroslav Kvapil, zda by venku nepředala jisté informace. Velká vlastenka se dvakrát nerozmýšlela. Obsah zprávy, kterou měla předat v Haagu, jí Kvapil sdělil na poslední chvíli, v kupé vlaku, cestou z Prahy k hranicím. Vzkaz si Ema dobře zapamatovala, ale z neznámých důvodů jej na smluveném místě nepředala a vše vyřídila až z Ameriky. 

Ráno moudřejší večera 

Enrico Caruso, Ema Destinnová a Pasquale Amato v opeře Děvče ze západu (La fanciulla del West) od Giacoma Pucciniho - Foto: Wikimedia Commons, public domain

Enrico Caruso, Ema Destinnová a Pasquale Amato v opeře Děvče ze západu (La fanciulla del West) od Giacoma PuccinihoFoto: Wikimedia Commons, public domain

Další skvělou příležitostí k výměně informací mezi domácím odbojem a jeho spojenci v zahraničí, byl Emin návrat z Ameriky v květnu 1916. O průběhu této cesty existuje vícero verzí, jisté ale je, že pěvkyně tou dobou už byla v hledáčku policie. A že i tentokrát v příběhu figuroval představitel z Národního divadla, v tomto případě šéf opery Karel Kovařovič. Ten měl vytipovat vlastenecky naladěného a dostatečně odvážného pohraničníka, informovat jej o plánovaném příjezdu pěvkyně a o tom, že by bylo více než záhodné, aby její prohlídka proběhla hladce a bez obtíží. 

Za čtrnáct dní pak Ema skutečně přijíždí, ale oproti běžné praxi volí raději už dopolední vlak namísto večerního. Jak bylo domluveno, prohlídka proběhne skluzně a v sedm hodin večer je už v Praze. Přesně v tu dobu začíná policie žhavit telegrafní dráty a přikazuje Destinovou na hranici zadržet a pro podezření ze špionáže podrobit té nejpřísnější prohlídce. Dohlédnout na průběh akce přijel do Děčína sám saský hejtman. Jaké bylo jeho rozčarování, když zjistil, že pěvkyně přicestovala v poledne a v době „zátahu“ už byla vesele v Praze. 

Od roku 1916 nemohla Destinnová vycestovat z Rakouska. Podnikala alespoň turné po českých a moravských městech a venkově - Foto:  E.F. Foley, N.Y., public domain

Od roku 1916 nemohla Destinnová vycestovat z Rakouska. Podnikala alespoň turné po českých a moravských městech a venkověFoto:  E.F. Foley, N.Y., public domain

Ze světla ramp na jihočeský venkov 

Ze špionáže se ji tedy obvinit nepodařilo (podle některých tvrzení i díky osobní intervenci císaře Karla, který měl Emu v oblibě), ale alespoň zůstávala pod trvalým dohledem a bylo jí zakázáno vycestovat za hranice Rakouska. Uchýlila se tedy do svého sídla ve Stráži nad Nežárkou. Přestože na zámku nebyla v domácím vězení, jak se někdy uvádí, o žádnou idylku také nešlo. Nemožnost koncertovat venku se Emy citlivě dotkla, a to i po finanční stránce. Udržet chod sídla se stávalo stále náročnějším. Rozptýlení nacházela, kromě mladého milence, hlavně při rybaření, ale i v nových tvůrčích činnostech: psaní básní, komponování písní i malování. A i když pod drobnohledem policie zůstala až do konce války, vlastenecké angažovanosti se nevzdala. S repertoárem domácích skladatelů a stuhou v národních barvách na hrudi jezdila po vlastech českých a moravských. Její dobročinné koncerty budily nadšení. V květnu 1917 připojila svůj podpis k Manifestu spisovatelů a v návaznosti na to sama sepsala a zorganizovala provolání České obce umělecké. Na podzim se pak vrátila na prkna Národního divadla. V rozjitřené náladě posledního válečného roku se pak s velkým úspěchem setkalo hlavně její ztvárnění Libuše. 

Autor:  Iva-Hedvika Zýková

Nové články v rubrice

1. světová válka den po dni

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace