„Češi chtějí vyhladovět Němce!“ Ve vídeňském parlamentu málem padaly facky

První velkou nedůstojnou rvačku ve vídeňské sněmovně vyvolalo šest desítek českých poslanců pod vedením 73letého doyena Eduarda Grégra už 8. června 1900 - Foto:  autor neznámý,  Das Interessante Blatt,  Rakouská národní knihovna, public domain

První velkou nedůstojnou rvačku ve vídeňské sněmovně vyvolalo šest desítek českých poslanců pod vedením 73letého doyena Eduarda Grégra už 8. června 1900Foto:  autor neznámý, Das Interessante Blatt, Rakouská národní knihovna, public domain

Ve středu 13. března 1918 došlo ve sněmovně Říšské rady ve Vídni k nebývalému střetu. To, že si páni poslanci vyměňují názory za použití silných slov, není nic mimořádného, ani překvapivého. Tentokrát si ale vjeli do vlasů, a to doslova.

Úterní jednání ještě ničemu podobnému nenapovídalo. Sněmovna projednávala návrh zákona, který předkládal ministr spravedlnosti, doktor Schauer. Šlo v něm o nápravu a odškodnění justičních přehmatů z prvních let války. Tehdy byli mnozí protiprávně odsouzeni, někteří dokonce svévolně oběšeni. 

Odškodnění za justiční vraždy 

Nespravedlností se často dopouštěly vojenské osoby, které o osudu vojáků i civilistů rozhodovaly neoprávněně, anebo rozsudky vynášely, aniž je řádně podložily důkazy. Nebylo výjimkou, že o životě a smrti haličského rolníka nebo obchodníka rozhodoval pouhý kaprál. Předloha sice nemluví o justičních vraždách, ale nabízí postiženým možnost finančního odškodnění. 

Parlamentní zpravodaj zdůraznil, že je povinností státu poskytnout náhradu, „byl-li z rozkazu četnictva nebo příslušníka ozbrojené moci někdo protiprávně usmrcen nebo těžce raněn, dále bylo-li nařízeno neodůvodněné internování neb obmezení pobytu nebo bylo-li neprávem příliš prodlouženo“ (Národní politika, 13. března 1918). 

JUDr. Karel Baxa (1862-1938), portrét z Alba representantů veřejného života Česko-Slovenského z roku 1927 - Foto:  autor neznámý, public domain

JUDr. Karel Baxa (1862-1938), portrét z Alba representantů veřejného života Česko-Slovenského z roku 1927Foto:  autor neznámý, public domain

Odstrašující příklad odsouzení Václava Klofáče 

K předloze vystoupil český poslanec Karel Baxa, známý pražský advokát, synovec Karla Havlíčka Borovského a iniciátor postavení pomníku Jana Husa na pražském Staroměstském náměstí (pomník byl v tichosti odhalen v noci z 5. na 6. července 1915). 

Baxa předlohu označil za pokrok. Připomněl, že k řadě přehmatů, zejména pokud šlo o osoby českého původu, docházelo díky chabé znalosti soudů českého jazyka. Neznalost češtiny, tohoto rovnoprávného zemského jazyka, způsobovala zbytečné prodlužování soudního řízení a pobytu vyšetřovaného ve vazbě. Tím i jeho utrpení. Jako odstrašující příklad uvedl případ poslance Václava Klofáče, předsedy strany národně sociální. Klofáč byl vyšetřován celé dlouhé tři roky. Když byl konečně jeho případ spolu se žalobou předán do Vídně, opět důvody jazykové způsobily další průtahy. 

Sedmatřicetiletý advokát Karel Baxa se v roce 1899 ujal obžaloby v případu, který vešel do českých dějin jako hilsneriáda. K obvinění židovského mladíka Leopolda Hilsnera z vraždy 19leté Anežky Hrůzové sice chyběly důkazy, ale doprovázela ho štvavá antisemitská kampaň v tisku. Baxa na rituální vraždu nevěřil, ale jako právní zástupce rodiny Hrůzových se před soudem střetl s profesorem Masarykem. Ten zase nebojoval ani tak za osvobození Hlisnera, který mu byl protivný, ale proti živení nejprimitivnějších pověr s cílem využívat jich pro účely politického boje. Vítězem v soudní síni byl nakonec Baxa: Hilsnera dvakrát odsoudili k trestu smrti za podíl na vraždě, který mu nebyl dokázán. Život mu zachránila milost císaře Františka Josefa I. Díky další milosti císaře Karla I. se po 18 letech žaláře dostal na svobodu – bylo to 24. března 1918.

Návrh zákona, který připouštěl, že se rakouská vojenská správa v prvních letech války dopouštěla soudní svévole, dokonce justičních vražd, a který umožňoval oběti úředního násilí odškodnit, poslanecká sněmovna ještě ten den přijala. 

Horko ve sněmovně nastalo až ve středu 

Předloha zákona, který měl vylepšit příjmy duchovních, nijak nenasvědčovala, že se stane příčinou pozdější šarvátky. Na vině tomu bylo nešťastné vystoupení arcibiskupa, hraběte Huyna v pražské posádkové nemocnici, kde prohlásil: „Válka jest trestem božím pro lidstvo, které trestáno tímto strašlivým neštěstím za svůj hříšný a nemravný život. Mír nenastane dříve, dokud lidstvo nevrátí se k mravnému životu.“ 

František Soukup (1871-1940) - Foto: autor neznámý, vlada.cz, public domain

František Soukup (1871-1940)Foto: autor neznámý, vlada.cz, public domain

Když se ujal slova poslanec František Soukup, z frakce českých sociálních demokratů, nejprve myšlenky pana arcibiskupa odcitoval a následně „protestoval proti takovémuto zneužívání náboženství, a položil otázky, proč tento trest stíhá miliony nevinných lidí, žen, dětí, kojenců a starců, kteří jsou odsouzeni k smrti, k smrti vyhladověním“ (Rovnost, 14. března 1918). 

Soukup dál uvedl, že výrok pana arcibiskupa dal jeho straně o důvod víc, proč se zákonem nebudou souhlasit, a naopak dál prosazovat odluku církve od státu. 

Rozzlobilo ho mravní pokrytectví v arcibiskupově výkladu: „Boží trest se projevuje tím, že během války bída zasahuje stále širší vrstvy lidu, a svědectví o sobě vydává tak, že se lidé živí tím, co jindy žrala zvířata.“ Znechucený Soukup tento výrok komentoval slovy: „Takto se prosím vyjadřuje církevní kníže. Mohu jen prohlásit, že ona slova, která tento týden vyšla z arcibiskupových úst, nejsou nic jiného než pohrdání pražským obyvatelstvem. Já se proto cítím zavázán, abych v této souvislosti na to jménem svého lidu reagoval.“ 

„Češi chtějí vyhladovět Němce!“ 

Soukup se pustil do líčení poměrů v Praze, které z postavení pražského zastupitele velmi důvěrně znal: „Ženy a děti čekají celé noci před obchody, nežli dostanou bochník chleba. V Praze se vedou skutečné boje o jediný pecen chleba. Kdo přijde pozdě, nedostane vůbec nic. Je nebezpečí, že lidové kuchyně budou do dvou neděl zavřeny, protože nemají z čeho vařit. Ještě před časem jsme si pochvalovali úrodu brambor. Nyní však, vážení pánové, nenajdete v Praze jedinou bramboru.“ 

Německý liberál, poslanec Wolf, který ve chvíli Soukupova řečnění stál u zapisovatele, zvolal k řečništi: „V Praze se vede vám dobře, mnohem lépe nežli nám tady. Sám jsem se o tom přesvědčil. Sám jsem se v Praze ohlédl, jak tam hospodaříte. Vám se vede proti Vídni a proti německým okresům výtečně. Vyhladovujete německé Čechy, a jste spolčeni s Angličany!“ 

„Tento výkřik Wolfův způsobil velikou nevoli u českých poslanců. Poslanec Stejskal hodil po něm několika kostkami cukru. Wolf, přeskočiv estrádu, hnal se po českých poslancích, ale byl odražen poslanci Měchurou, Mašatou a Rýdlem, klopýtl přes schody, narazil hlavou a zůstal ležeti. Poslanec Wedra, který se postavil k ochraně před poslance Wolfa společně s doktorem Michlem, obrátil se nyní napřed proti Čechům, potom Wolfa zdvihli a vyvedli. Místopředseda Simienovič udělil výtku poslanci Mašatovi a Wolfovi. Tento křičel: „Proč mě voláte k pořádku?“ Simienovič mu odpověděl: „Protože jste skočil dolů.“ “
Národní listy, 14. března 1918

Po Wolfově zvolání se v důstojných prostorách Říšské rady strhla mela. Když utichla a rumunský místopředseda sněmovny Simienovič rozdal příslušná napomenutí, mohl František Soukup na řečništi pokračovat v líčení poměrů v Praze: „V Praze náš lid nemůže již déle žíti. V Praze je hlad, zoufalství a smrt. Nepřijde-li odpomoc co nejdříve, dojde v Praze ke katastrofě. My odmítáme nadále zodpovědnost a odmítáme takovou frivolitu, jako je tvrzení o nějakém trestu božím. Odmítáme zodpovědnost, ať padne na hlavy těch, kdož tuto válku vyhlásili a způsobili.“ 

Tak podle Rovnosti skončila parlamentní „idyla o upravení kněžské kongruy“. Zákon, který zvýšil příjmy církevním hodnostářům, proti hlasům sociálních demokratů sněmovna nakonec přijala. 

Rodí se projekt Deutschböhmen, Německé Česko 

Mýtus o snaze Čechů vyhladovět rakouské Němce a umořit je tím, že zadržovali na svém území potraviny, šířili němečtí politici, kde se jen dalo. Hladu tak dodali národnostní nátěr. 

Liberecký starosta dr. Bayer na shromáždění obecních a okresních hospodářských rad 2. března 1918 tvrdil, že všechny národy Rakouska sedí u plných hrnců a cpou se, zatímco severočeští Němci nuzují a trpí hladem. Německý hlad měl být výsledkem potměšilosti Čechů. Potraviny pro severní Čechy zadržují ve vnitrozemí. Přítomný vyživovací inspektor, nadporučík domobrany Vlach namítl, že čísla mluví jinak. České okresy hladoví stejně jako okresy německé. Pokud nějaké okresy pro sebe zadržují potraviny a neplní stanovené dodávky, pak jde o dva okresy německé a pouze o jeden okres český. 

Čtěte také: Hladové morytáty aneb kterak se ve vídeňské tržnici lidé málem ušlapali

Inspektor Vlach severočeské krajany nepřesvědčil. Diskriminace německých okresů ze strany okresů českých byla pro přítomné věcí hotovou. Východiskem, jak navrhoval ředitel libereckého magistrátu, doktor Ringlhaan, měl být zrod nezávislé sudetoněmecké autonomní oblasti „Deutschböhmen“ (Německé Česko). Osamostatněním od Čechů se podle Ringlhaana měli Němci vymanit z anarchie, vyvolávané ve svévolně řízených českých okresech, nerespektujících dokonce ani pokyny pražského místodržitele. V provincii Deutschböhmen s vlastní veřejnou správou Němci přestanou být bezmocnými rukojmími nepřejících Čechů. 

Německé provincie v Rakousku-Uhersku - Foto:  AjaxSmack, Wikimedia Commons, public domain

Podobný postoj jako v Liberci o den později sdílelo tisícihlavé shromáždění pokrokových Němců v Ústí nad Labem. I oni se přesvědčovali, že Češi mají všeho hojnost a že jen jejich zlá vůle brání, aby se s hladovějícími českými Němci podělili. Usnesli se proto, že „všemi silami budou bojovat za osvobození Deutschböhmen z nadvlády českých násilníků. Čechové chtějí vyhladověti Deutschböhmen, vláda musí nalézti energii, aby tyto státu nepřátelské snahy potřela a v hodině dvanácté zachránila Deutschböhmen od hladu. Neboť v Čechách je všeho dost…“ (Národní listy 4. března 1918) 

Ernst Seidler von Feuchtenegg, předseda vlády předlitavské části Rakouska-Uherska v letech 1917-1918 - Foto:  Rakouská národní knihovna, public domain

Ernst Seidler von Feuchtenegg, předseda vlády předlitavské části Rakouska-Uherska v letech 1917-1918Foto:  Rakouská národní knihovna, public domain

Laskavý čtenář si pak nemůže v této souvislosti nevšimnout do očí bijící naivity ministerského předsedy, doktora Seidlera. Když po přijetí rozpočtového provizoria ve čtvrtek 7. března poslancům předestřel vládní představu nového zemského uspořádání, byla jeho součástí i Němci navrhovaná samostatná provincie Deutschböhmen: „Poměrně jednoduché v tomto směru jsou poměry v Čechách, kde už byla vykonána řada předběžných prací. Právě tam mohlo by blahodárně dojíti k novým útvarům za šetření zásady sporných národních stran. Odstranění nebo aspoň zmenšení třecích ploch mezi oběma národními kmeny, obývajícími zem, může při vzájemné úctě k právům vésti k trvalému dorozumění, k oné klidné stálosti poměrů, které potřebují všechny rakouské národní kmeny.“ 

Panu ministerskému předsedovi se dostalo hlučné pochvaly. Jen ale ze strany poslanců německých. Ocenili, že projekt Deutschböhmen má podporu vlády. 

O několik dnů později se však ve stejné sněmovně mohl přesvědčit na malicherné hádce mezi českými a německými poslanci o to, kdo více hladoví, a kdo se naopak cpe u plných hrnců (jakoby v té době něco takového existovalo), jakou asi vzájemnou úctu k sobě obě strany pociťují a k jakému asi vzájemnému dorozumění by asi docházelo. Spíš než cokoli jiného nakonec by došlo i na ty facky. 

Autor:  Ivan Štern

Nové články v rubrice

1. světová válka den po dni

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas