Češi obvinili Němce z rozvracení rakouského státu

Max Hussarek von Heinlein, předposlední předseda vlády předlitavské části Rakousko-Uherska (od 25. 7. do 25. 10. 1918) - Foto:  autor neznámý,  Rakouská národní knihovna, Wikimedia Commons, public domain

Max Hussarek von Heinlein, předposlední předseda vlády předlitavské části Rakousko-Uherska (od 25. 7. do 25. 10. 1918)Foto:  autor neznámý, Rakouská národní knihovna, Wikimedia Commons, public domain

Ministerský předseda Seidler neodolal soustředěnému tlaku Čechů, Poláků a Slovinců a počátkem července 1918 se poroučel. Ani jeho nástupce baron Hussarek se z trpkého Seidlerova osudu nepoučil. Vzdor tomu, co původně Čechům nasliboval, prvním krokem jeho vlády bylo vražení dalšího klínu mezi Čechy a české Němce. Karta se ale obrátila. Češi, doposud obviňovaní z podvracení Rakouska, pro změnu začali z téhož obviňovat Němce. Dokonalé zmatení pojmů. Velezrádní Češi byli rakouskými vlastenci, zatímco rádoby vlastenečtí Němci se proměnili v prachobyčejné vlastizrádce.

Hussarkova vláda v závěru července 1918 schválila zřízení krajského soudu v Trutnově. Zdánlivě nevinné rozhodnutí. Trutnov ve správním uspořádání rakouské monarchie vždy hrál důležitou roli. Byl vstupní branou do Krkonoš. Současně ležel ve středu průmyslového rozmachu Podkrkonoší. Zřídit ve městě krajský soud znamenalo nejen podtrhnout význam města, ale celého Trutnovska, v té době osídleného převážně německým živlem. 

Lidové noviny, 2. srpna 1918:
Češi se netlačí a nepotlačí k zelenému stolu ani nyní, ani při dalších oktrojích. Co by bylo před válkou pobouřilo celý národ a způsobilo divoký rozruch, přijímá nyní české poselstvo i veškerá česká veřejnost s pohrdavým úsměvem. Spíš než hněv možno pozorovat v české veřejnosti jakousi škodolibost a mezi nejradikálnějšími českými lidmi přímo uspokojení.

Byla tu ale jedna nepříjemná souvislost. Snaha českých Němců dosáhnout rozštěpení českého území na Deutschböhmen (České Německo) a na zbytek. Zřízení trutnovského soudu muselo nutně vyvolat na české straně pozdvižení. Představovalo další krok k utvrzení nového krajského zřízení, vycházejícího vstříc myšlence Deutschböhmen. Marně na to čeští politici upozorňovali ministerského předsedu Hussarka. 

Seidlerova vláda padla proto, že se nepokusila najít kompromis mezi Čechy, usilujícími o politickou samostatnost, a Němci, bránícími emancipačním snahám českým. Hussarek, od něhož Češi i tak neočekávali nic převratného, muziku jen přitvrdil. Vysloužil si u Čechů opovržení. 

Stát nevěrný svým občanům věrnost od nich očekávat nemůže 

Šéfredaktor vídeňského listu Arbeiter Zeitung Friedrich Austerlitz v souvislosti s prohlubujícím se sporem mezi Čechy a Němci se v úvodníku „Národní politika v Rakousku“ rozepsal o osudovém selhávání rakouské monarchie. Má za to, že národnostní stát musí být schopen vyjít vstříc svým národům, jejich touze po samostatnosti a sebeurčení. Pokud ne, musí se připravit na to, že ho stále větší masy obyvatel budou odmítat. Stane se státem, který není ani k životu, ani k umírání. 

„Velikost a význam nečiní národy skromné a nenáročné, činí je sebevědomé a vzdorné.“
Friedrich Austerlitz

Čtenář se dozví, že se Němci ve srovnání s ostatními národy Rakouska s nadšením zapojili do války. Zapomínají však, že si válku označili jako spor mezi Germánstvem a Slovanstvem. Tudíž sotva mohli očekávat od rakouských Slovanů nadšení podobné tomu jejich. 

Skutečnost, že nyní neněmecké národy v Rakousku označili za velezrádce, tyto národy nesklíčila. K označení „velezrádci“ se naopak hrdě přihlásili. Zejména považuje-li se za velezradu snaha proměnit Rakousko natolik, aby všem svým národům nabídlo rovné podmínky politické samostatnosti. Německé odmítání jejich úsilí naopak, a je to patrné na sporu mezi Čechy a českými Němci, označili „velezrádci“ za nerakouské, či spíše za protirakouské. Nahrává velkoněmeckému šovinismu. 

Arbeiter Zeitung, 2. srpna 1918:
Kryje-li se u Němců národní myšlenka s povinnostmi rakouského patriotismu, dostalo se s ním u Čechů, Srbů, Italů do silného rozporu. Zkušenost ukázala již před válkou dostatečně, že patriotismus, nesplývá-li právě s národním myšlením, je tmel velmi slabý. Němečtí nacionálové nadávají zrádců Italům v jižních Tyrolích a Srbům v Bosně: nemají pražádného smyslu pro tragický konflikt, do kterého byli válkou strženi mnozí národové v Rakousku a v Uhrách tím, že byli nuceni střílet na své bratry.

I když se čtenář Austerlitzovými větami musel doslova prokousávat, chtěl-li se dopracovat ke sdělením mezi řádky, jistě pochopil, že šéfredaktor vídeňského listu má určité porozumění i pro Čechy, bojující v legiích na straně Dohody. Rakouský stát je přesvědčil, že neumí být věrný. A není-li stát věrný ke svým lidem, nemůže ani on od svých lidí věrnost očekávat. Může se nanejvýš nadít toho, jak 3. srpna 1918 v úvodníku napsaly Lidové noviny, citujíce zmíněného Austerlitze, že „jedinou cestou k pořádku v střední Evropě je program československý a jihoslovanský“. 

Čtenář tu s překvapením mezi řádky čte, že pro rakouskou monarchii mnoho místa nezbývá. Možná žádné. 

Nejsou velezrádci spíš čeští Němci? 

Čeští politici a novináři si v reakci na první nepřátelské kroky Hussarkovy vlády, začali klást naléhavěji otázku: Nejsou to naopak Němci, kteří podrývají rakouskou státnost? 

Národní politika 4. srpna 1918:
Je to omyl osudný, domnívají-li se vídeňští činitelé, že německým kursem zkruší a donutí národ náš, aby honem se vzdal svých oprávněných požadavků a programu svého. Nezáleží-li vídeňským kruhům na zdravém rozvoji nefalšované myšlenky rakouské a existují-li pro ně pouze diktáty německé menšiny, je to jejich věcí, spláčou-li nakonec hořce nad výdělkem.

Dokonce tvrdili, že zkázu Rakouska nedokoná žádný zahraniční nepřítel. Jeho ničiteli se stali místní němečtí nacionálové. 

Tak nastal onen paradox: Češi se hrdě hlásili k označení „velezrádci“. Vykládali je jako výraz trvající snahy zachovat Rakousko v jeho mnohonárodnostní podobě. Netajili se ale odhodláním nenechat se zaskočit – pokud si Němci prosadí svou, byli připraveni spustit píseň o československé samostatnosti. To jim, stejně jako Němcům už teď, bude na osudu Rakouska pramálo záležet. 

Němci nestojí o demokracii, zato Češi jsou na ní závislí 

Friedrich Austerlitz (1862–1931), rakouský politik a novinář, rodák z Vysoké Libně u Mělníka - Foto:  autor neznámý, Wikimedia Commons, public domain

Friedrich Austerlitz (1862–1931), rakouský politik a novinář, rodák z Vysoké Libně u MělníkaFoto:  autor neznámý, Wikimedia Commons, public domain

V pokračování rozboru sporu mezi Čechy a Němci šéfredaktor vídeňského listu Arbeiter Zeitung Friedrich Austerlitz dospěl 3. srpna 1918 k překvapivému zjištění: 

Němci prosazovaný koncept uspořádání země je založený na nedohodě, na mocenském nátlaku a na výnosech vídeňské vlády, aniž se předtím dotázala parlamentu. Jde o uspořádání ne nepodobné tomu, jež na začátku války zavedl hrabě Stürgkh. Němci se netají, že chtějí v Rakousku hrát rozhodující roli a být pro to vybaveni výsadami. Státní správa je má chápat jako národ vůdčí. Bez zavedení autoritativního režimu a bez nadvlády nad druhými to ale zařídit nelze. 

Požadavek Čechů dosáhnout politické samostatnosti naopak vychází ze vzájemně rovnoprávného postavení rakouských národů. Požadovaný stav lze sotva vytvořit výnosem či úředním nařízením. Cesta k němu vede pouze skrz demokraticky zvolený parlament. Češi jsou proto ve svém politickém usilování zcela závislí na tom, zda se Rakousko stane demokratickým státem. 

Austerlitz v zásadě neuvádí nic nového, co by sociální demokraté netvrdili již před válkou. Národnostní otázku, pokud má být řešena na zásadě rovnoprávného postavení a soužití národů, jinak než cestou demokratickou řešit nelze. 

Arbeiter Zeitung 3. srpna 1918
Pro ostatní (míněni jsou Češi) trvání Rakouska není předem danou samozřejmostí, jež nijak nemusí být osvědčována a jež je každé pochybnosti naopak ušetřena. Uznávají trvání Rakouska jen tehdy, kdy Rakousko samo své trvání uzná v podobě existence svobodných a samostatných národů.

Austerlitz připouští často zmiňovanou argumentaci českých Němců. Bez jejich přítomnosti a úsilí by Čechy sotva dosáhly té průmyslové, vzdělanostní a kulturní úrovně, jakou se mohly v dané chvíli pyšnit. A klade si otázku, zda by Češi, pokud by byli v toku dějin odkázáni jen na sebe, dosáhli srovnatelné výše svého hospodářského a duchovního rozvoje. S jistou pochybností se netají. Přesto závěry, opírající se o uvedenou argumentaci, odmítá. 

V zásadě je dnes lhostejné, jak se Češi dopracovali až na úroveň, jíž se pyšní. Skutečnost, že dosáhli nynějšího kulturního a hospodářského postavení, je nezbytné jen vzít na vědomí. „Čím usilovněji na sobě pracují, čím vyšších hospodářských výsledků dosahují, čím výrazněji se projevují kulturně, tím silnější a neutuchající je jejich snaha tomuto vývoji dát i politický výraz: dosáhnout vlastní státní svrchovanosti. Velikost a význam nečiní národy skromné a nenáročné, činí je sebevědomé a vzdorné.“ 

Národní politika, 4. srpna 1918:
Národní politiku Čechů podmiňuje demokracie, naproti tomu národní politiku Němců podmiňují privilegia. Čechové mohou vítězit jen v demokracii, Němci se mohou udržet jen v privilegiích. Díky své falešné národnostní politice se němečtí občané ocitají v nesnesitelném konfliktu. Pokud chtějí být národnostní, musí jednat nedemokraticky, pokud přece jednají demokraticky, stávají antinárodními. Je to konflikt sám v sobě: Národ, který je nedemokratický, okrádá se o možnost vlastního rozvoje.

Němci podle Austerlitze mohou stokrát ukřivděně poukazovat na to: nebýt jich, nejsou Češi tam, kde se nyní nacházejí. Musí jednoduše vzít na vědomí a smířit se s tím, že vedle nich vyrostl další sebevědomý a vzdorný národ. Neučiní-li tak, spor mezi nimi a Čechy nebude mít řešení a oba národy začnou směřovat ke zcela protichůdným a vzájemně se vylučujícím politickým uspořádáním. Pak by ani sama úsilí, české a německé, o politickou emancipaci neměla šanci se jakkoli vzájemně potkat. 

Vedle rakouského sociálního demokrata a šéfredaktora Arbeiter Zeitung se ozvali i sociální demokraté čeští. V prohlášení, jež vydali 3. srpna 1918, v zásadě zopakovali, co v těch dnech psaly české noviny. Zformulovali je v duchu sebevědomém a vzdorném. Potvrdili předpoklad Friedricha Austerlitze, že se Češi stali národem, hýřícím sebevědomím a vzdorem. Uvedli totiž, že „tento nejnovější akt vídeňské vlády nedovede ničeho změnit na dosavadní dráze české politiky, leč nejvýš že utvrdí její dosavadní nesmiřitelný, a při tom klidný postup“. 

Agrárníci vládě nezůstali nic dlužni 

Karel Prášek, český agrárnický politik a statkář, v letech 1907–1908 český ministr-krajan v rakousko-uherské (předlitavské) vládě, po vzniku Československa ministr zemědělství - Foto:  autor neznámý, Wikimedia Commons,  public domain

Karel Prášek, český agrárnický politik a statkář, v letech 1907–1908 český ministr-krajan v rakousko-uherské (předlitavské) vládě, po vzniku Československa ministr zemědělstvíFoto:  autor neznámý, Wikimedia Commons, public domain

Bývalý říšský ministr Karel Prášek v Nymburce na schůzi agrární strany sice nemluvil dlouze, zato „řízně a od plic za nadšeného a hřímavého souhlasu svého voličstva“, jak se dozvídáme z pondělní Národní politiky. Podle listu jeho projev nebylo nutné doprovázet komentářem. „Působí sám, svou vlastní silou a mluví jistě z duše všemu českému národu, sjednocenému dnes od obyvatele paláce až k majiteli skromné chatky.“ 

Sporné ustavení trutnovského krajského soudu Prášek překvapivě uvítal. Usoudil, že i těm nejvíce oportunistickým politikům musely nyní spadnout klapky z očí a museli se proto „vzdáti víry v rakouskou ústavnost a zákonitost“. Do Vídně pak vzkázal, že o českém osudu nebudou rozhodovat páni Clamové, Seidlerové a Hussarkové.  

Ve snaze předejít omylu, případně cizí zlomyslné snaze mu podsunout velezrádné záměry, zdůraznil, že Češi nespoléhají na Dohodu. Spoléhají výlučně sami na sebe, na svoji jednotu v úsilí dosáhnout politické samostatnosti. Zmínil jen jednoho spojence: „Valí se jako lavina a rozdrtí každého, kdož jí postaví se na odpor, světová vlna demokracie.“ 

Národní politika 5. srpna 1918
S mužným klidem Hussarkův čin zaznamenáváme do černé knihy utrpení a křivd, jež nám za této války byly způsobeny, abychom knihu tuto v pravý čas otevřeli a zúčtovali. Nedáme se vyprovokovat k činům nezákonným, třebaže použijeme všech parlamentních i mimoparlamentních prostředků, abychom stávající systém znemožnili. Čin páně Hussarkův dokonce není důkazem síly vlády, síly státní správy nebo síly rakouského Němectva. Pravý opak je pravda. Rakouská vláda, která vyhýčkaným Němcům nemůže dáti hlavy českých mužův a která nemůže nám dáti ani dosti chleba, hýčká své německé nacionály politickými a hospodářskými koncesemi. Snad čekají naši vnitřní nepřátelé, že vzeprou se uražené city českého národa, aby vyvolána byla nová persekuce. Ale to se panstvu nepodaří. My nedáme si pány Němci vnucovati chvíli zúčtování, kdy by jim to bylo vhod.

Cenzurou vybílený projev Klofáčův 

Posluchač, který navštívil Nymburk, aby si poslechl vystoupení poslance Práška, a vzápětí o několik dnů později, přesně v neděli 11. srpna, se vydal na Kladno vyslechnout si slova poslance Klofáče, mohl odcházet s pocitem, že jeden pán od druhého pána opisuje. Mohl také usoudit, že nejde o opisování v pravém slova smyslu, ale o vzácnou shodu v politickém uvažování a postojích. Vzdor tomu, že první se hlásí ke straně agrární a druhý je socialista. 

Z rázně zcenzurovaného přepisu Klofáčova vystoupení, uveřejněného v Národní politice 12. srpna, se čtenář přesto dočetl, že počínání Hussarkovy vlády muselo přesvědčit i toho největšího pochybovače a oportunistu o správnosti české politiky. Vláda dosahuje přesně toho, co si patrně nepřeje. Posiluje jednotu českého národa a svým počínáním ho už zdaleka nezneklidňuje. „Den naší svobody přijde a proto, jen proto jsme klidni, když vláda na český národ doráží novými útoky,“ volal Klofáč do nadšeného potlesku Kladenských. 

Post scriptum: Žalář národů 

Friedrich Austerlitz ve zmíněné úvaze o národnostní politice v Rakousku, uveřejněné 2. a 3. srpna 1918 v Arbeiter Zeitung jako vůbec první označil Rakousko za „žalář národů“. Píše, že národnostní stát, který není schopen nabídnout svým národům rovnoprávné postavení v kulturním, hlavně však v politickém slova smyslu, a upřednostňuje jen jednu z národností, lhostejno, zda promyšleně anebo bezděky, vynuceně vnějšími okolnostmi, nemůže oním „žalářem národů“ příslovečným jednoduše nebýt. 

Autor:  Ivan Štern

Nové články v rubrice

1. světová válka den po dni

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas