Zázemí15. listopadu  2018  

Československo republikou, Masaryk prezidentem a Renner plive do polévky

Před sněmovnou 14. listopadu 1918. Uvnitř poslanci právě volí první československou vládu a prezidenta - Foto: Fotobanka Profimedia

Před sněmovnou 14. listopadu 1918. Uvnitř poslanci právě volí první československou vládu a prezidentaFoto: Fotobanka Profimedia

Ve čtvrtek 14. listopadu 1918, čtvrtý den míru, zasedaly dva parlamenty. Jeden v Praze, ve Sněmovní ulici na Malé Straně a druhý ve Vídni, na Ringstrasse nedaleko vídeňské radnice. Oba potvrdily vznik svých republik. Oba se zapřísáhly demokracií, občanskými svobodami a sebeurčením svobodných národů. Jenže ve Vídni hned začali parcelovat sousední Československo.

Parlament na Malé Straně dal důvěru Kramářově vládě a zvolil profesora Masaryka prvním československým prezidentem. Parlament ve Vídni už měl potvrzení rakouské republikánské vlády za sebou, do jejíh čela postavil sociálního demokrata Karla Rennera. Toho čtvrtka se ale zabýval vymezením německého Rakouska (Deutschösterreich), jak nazýval svoji republiku. Vymezení to nebylo ledasjaké. Zasahovalo titiž i na česká území. 

Za ranního sychravého šera v pátek 15. listopadu se po Brně mohli kameloti rozeběhnout, volajíce na všechny strany hlavní titulky pátečních Lidových noviny: Československá republika skutkem! Masaryk prezidentem! Zrodila se první československá vláda! 

Den předtím zasedlo Revoluční národní shromáždění. Pilně na republice zapracovalo. Přijalo ústavní zákon o vzniku Československa. Odhlasovalo důvěru vládě Karla Kramáře. Zvolilo si za předsedu poslance Tomáška a profesora Masaryka prvním československým prezidentem. A ještě mělo dostatek síly na to, aby si vyslechlo vystoupení Karla Kramáře. Svěřil se s myšlenkou, že „hrdinou dnešního dne je celý československý národ, jenž se nedal zastrašit“. 

Kameloti německy psaného listu Brüner Zeitung volali totéž, jen v jazyce německém. Nešetřili ani citací z projevu nově zvoleného předsedy parlamentu Tomáška: „Sláva auf die Demokratie und die freie čechoslowakische Republik.“ Brněnskými ulicemi přesto nejvíce znělo: „Profesor Masaryk zum Präsidenten der Republik!“ 

Ve Vídni se parceluje Československo 

Portrét sociálního demokrata Karla Rennera z roku 1905. Kancléřem rakouské republiky se stal až o 13 let později. - Foto: autor neznámý, Wikimedia Commons,  public domain

Portrét sociálního demokrata Karla Rennera z roku 1905. Kancléřem rakouské republiky se stal až o 13 let později.Foto: autor neznámý, Wikimedia Commons, public domain

Německým nacionalistům v Brně, s obavami pohlížejícím směrem ku Praze, co na ně zas ti „cajzli“ vymysleli, mohla být jistou útěchou až druhá strana listu. Dozvídali se, na čem se usnášel ve Vídni podobně nově vzniklý parlament německého Rakouska. Prvním bodem jednání vídeňské sněmovny bylo vymezení hranic nové republiky. Na mezinárodní mírové konferenci hodlají Rakušané předložit žádost, aby Němci osídlené oblasti jižní Moravy se staly nedílnou součástí Dolního Rakouska a aby pro změnu obdobné oblasti jižních Čech připadly Rakousku Hornímu. 

Německé Brňany ale muselo zneklidnit vyjádření novopečeného sociálně demokratického kancléře Karla Rennera. Řekl, že „každý Němec musí s bolestí pociťovat, že města jako Brno, Olomouc a Jihlava nemohou být zařazeny pod územní svrchovanost německého Rakouska“. 

Lidovky šly v pátek 15. listopadu šly doslova na dračku. Jak se prodával list Brüner Zeitung prameny neuvádějí. 

Cajzli byli v předstihu. Jako obvykle 

Kameloti Národních listů měli všechno to běhání a volání už víc než 12 hodin za sebou. Se zprávou, že se profesor Masaryk stal prvním prezidentem republiky, totiž vybíhali z budovy redakce listu na Václavském náměstí číslo 15 do setmělých ulic, osvěcovaných plynovými lampami, mávajíce nad hlavou večerním vydáním Národních listů už ve čtvrtek, v den volby. 

„Historický den národa československého!“ znělo po Příkopech, v ulici Ferdinandově, později Národní, v Hybernské či Vodičkově ulici. Ti pilnější vyvoláváním celých vět prozrazovali, že do listu nahlédli. Kramář ve svém vystoupení doporučil sněmovně Masaryka jako vhodného prezidentského kandidáta a vyslovil poděkování Americe: „Dala světu zářivý příklad nejčistšího idealismu, když šla v hrozný boj beze všech praktických pohnutek politických, jen aby dopomohla k vítězství práva a spravedlnosti a myšlence svobody a demokracie.“ 

Lodgman a Seliger píšou do Washingtonu 

Pražané nepochybně onoho sychravého pátečního listopadového rána byli zvědavi, s čím vyběhnou kameloti z redakce listu Prager Tagblatt v Panské ulici číslo 8. Zklamali se, pokud čekali, že budou mít plná ústa Masaryka. Neměli. Pro pražský německý list byl daleko důležitější rakouský kancléř Karl Renner a jeho vystoupení ve sněmovně na Ringstrasse. 

Vlevo předseda německých sociálních demokratů v Čechách Josef Seliger, vpravo ústecký starosta Rudolf Lodgman von Auen - Foto: Wikimedia Commons,  public domain

Vlevo předseda německých sociálních demokratů v Čechách Josef Seliger, vpravo ústecký starosta Rudolf Lodgman von AuenFoto: Wikimedia Commons, public domain

Tón listu byl zřejmý už ve středu 13. listopadu. Jako hlavní zprávu uveřejnil dopis sepsaný v Liberci představiteli nedávno ustavené samostatné německé provincie Deutschböhmen, ústeckým starostou Rudolfem Lodgmanem a předsedou sociálních demokratů Josefem Seligerem. 

Dopis autoři adresovali americkému prezidentu Wilsonovi. Lodgman a Seliger mu připomínají jeho zásadu, že „jednotlivé národy se musí zdržet jakéhokoli násilného zásahu do práv jiného národa“ a že opakovaně tvrdil a „slavnostně vyhlásil sebeurčovací právo národů jako základní důvod účasti severoamerického lidu na boji za osvobození všech národů“. A pokračují stížností jménem dvou a půl miliónů Němců v Čechách. 

S odvoláním na sebeurčovací právo zdejší Němci nahlížejí na území, které obývají, jako na nedílnou součást svobodné Německé republiky. Přesto jsou tím nejsurovějším způsobem znásilňováni a jejich státní území je obsazeno jednotkami československého státu. „Je zřejmé,“ pokračují autoři, „že československý stát českoněmecké obyvatelstvo hodlá pohnout prostředky násilí a vydírání, aby se vzdalo práva na sebeurčení, a dosáhnout tak stavu, který následně na mírové konferenci představí jako výsledek svobodné dohody obou zdejších národů.“ 

Jménem a z pověření zemské vlády německého Česka (Deutschböhmen) se podepsali Lodgman a Seliger. 

Za všechno může Bismarck, my to ale napravíme 

O den později ční na druhé straně Prager Tagblattu tučně vysázené volání o pomoc. Směrované je do Německa. Volajícím je nově zřízená republika německého Rakouska. Autorem textu novopečený rakouský ministr zahraničí, sociální demokrat Otto Bauer. 

V úvodu volání o pomoc se soudruh Bauer netají s tím, že německé Rakousko je sice demokratickou republikou, nicméně se chápe jako nedílná součást „velké německé republiky a jí také zůstane“. Pojem „velkoněmecká říše“ se tehdy ještě nenarodil. Bauer tím myslí neodvratné osudové znovuspojení všech „německých kmenů, které byly před 52 lety od sebe násilně odděleny“. Ministr zahraničí měl tím na mysli vojenskou porážku Rakouska v roce 1866, uštědřenou mu německým kancléřem Otto von Bismarckem. 

Rakouská vláda a císař František Josef v roce 1866 nechtěli pochopit, že se Otto von Bismarck rozhodl pro sjednocení Německa v režimu maloněmeckém, tedy bez Rakouska, a že Rakousko díky tomu už nemá co pohledávat v německém spolku neboli Bundu. 

Posláním Rakouska, a v tom se Bismarck nijak neodlišoval od Františka Palackého, měla být jeho proměna ve vlídný a spravedlivý domov všech středoevropských národů. A když to nešlo Rakousku vysvětlit po dobrém, vysvětlil mu to Bismarck po zlém. A napráskal císařské armádě v bitvě u Hradce Králové. 

Bauerova zmínka o násilně oddělených německých kmenech před 52 lety svědčí o tom, že rakouští Němci včetně rakouských sociálních demokratů Bismarckův vzkaz od Hradce Králové za celých 50 let ke škodě své i svého okolí jednoduše nepochopili. Právě toto rakouské selhání bylo hlavní příčinou zániku podunajské monarchie. 

Údajná likvidace českých Němců vymrznutím a vyhladověním 

Jestliže Bauerův text byl voláním o pomoc, pak je na místě se ptát, o jakou pomoc šlo, případně od čeho žádaná pomoc měla odpomoci? 

„Prosíme, abyste věnovali pozornost naší nouzi, pod jejíž tíží klesáme. Nové slovanské národní státy, které vzešly z rozpadu Rakouska, nás zcela uzavřely a z toho důvodu trpíme hořkým nedostatkem uhlí a potravin. Německý lid v Rakousku, zvláště německé dělnictvo, je přesvědčen, že se nás nová vláda Německé republiky v této osudové hodině ujme.“
Otto Bauer, Prager Tagblatt, 14. listopadu 1918

Byla to stále stejná písnička. Celý rok 1918 obviňovali čeští Němci své české krajany, že v českých okresech zadržují potměšile potraviny a uhlí ve snaze české Němce vyhladovět a vymrznout natolik, aby v Čechách německý problém byl vyřešen cestou nejmenšího odporu, cestou biologickou. Nebylo nic platné poukazovat na to, že i české okresy strádají hladem a zimou. Vyčerpávající válka a hospodářsky zubožené Rakousko si totiž nevybíraly. Obvinění bylo jen obohaceno o dalšího zlovolného aktéra, o Jugoslávce. 

Ať už si v pátek 15. listopadu vzal pražský čtenář do ruky Tagblatt nebo Bohemii, v obou německých listech se dočetl, že rakouští Němci považují za součást své republiky nejen jižní Moravu pomalu až k Brnu, nejen jižní Čechy pomalu až k Českým Budějovicím, ale i Chebsko, Karlovarsko, Ústecko, Liberecko a Tanvaldsko. Otázku, kam by měly náležet německé jazykové a průmyslové „ostrovy“ na severu východní Moravy a Slezska, svírané z jedné strany „státem Deutschösterreich“ a z druhé Československem a Polskem, nechali redaktoři otevřenou. Přesto tvořivě usoudili, že by se měly nejspíš dostat pod nadnárodní správu a nepatřit tak žádnému ze sousedních států. 

Kancléř Renner se vyděsil vlastním pochlapením 

Dojemný byl sám rakouský kancléř Karl Renner. Ve svém vystoupení ve sněmovně nejdřív projevil obavy o osud Němců v Brně, Olomouci a v Jihlavě a uznal, že jsou pro Rakousko ztraceni. Pak se nejspíš lekl toho, co řekl, a začal požadovat alespoň jejich autonomii. 

„Je správné, řekneme-li, že Němci v Brně, Jihlavě a v Olomouci jsou obklíčeni slovanskými územími, a tak se nemohou ocitnout pod naší svrchovaností. Ani o to nebudeme usilovat. Tato území jsou pro Němectvo ztracena. Ve vládním prohlášení jasně řekneme, že města Brno, Olomouc a Jihlava jsou německými městy a že do budoucna by měly mít německou správu. Požadujeme pro ně ochranu jejich národních práv, tedy ochranu vlastní městské správy a ochranu jejich kulturního propojení s velkým německým národem.“
Rakouský kancléř Karl Renner ve sněmovně, Vídeň, 14. listopadu 1918

Nakonec připustil, že mezi Vídní a Berlínem žije ohromná spousta Čechů. V souvislosti s Vídní dokonce použil pojem „české město“. Prohlásil však, že tito Češi budou nuceni přinést veliké oběti. To proto, že „na našich územích se těšíme z úplné územní svrchovanosti“. 

Prozíravý pražský čtenář, odkládaje v pátek stranou oba pražské německé deníky a současně s nimi i Národní listy, stejně tak prozíravý brněnský čtenář, odkládaje týž pátek stranou Lidové noviny a Brüner Zeitung, sotva vyhlížel příští dny, měsíce, možná i roky v radostně bezstarostném očekávání. 

V čele Českých Budějovic konečně Čech 

Možná už ho nedokázala potěšit ani velká novina z Českých Budějovic. August Zátka ze slavné podnikatelské rodiny výrobců těstovin, limonád a cikorky, velký podporovatel české odborné vzdělanosti a českého podnikání, se stal budějovickým starostou. A to i přesto, že budějovická radnice se až doposud trvale nacházela v držení místních menšinových Němců. 

Autor:  Ivan Štern

Nové články v rubrice

1. světová válka den po dni

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas