Fronta jako symbol Vánoc

18. prosinec 2014

Dnes stejně jako před 100 lety. Jen, naštěstí, není fronta jako fronta.V prosinci 1914 bylo evidentní, že optimistický odhad návratu „do švestek“ nevyšel. Na všechny dolehla tísnivá předtucha, že konec bojů je v mlhavém nedohlednu. Vánoce prvního válečného roku byly emoční zátěžovou zkouškou pro vojáky na frontě i jejich příbuzné v zázemí.

Navenek se ještě snažili udržovat alespoň částečný optimismus. První válečné Vánoce jsou jistě i ty poslední.
K adventnímu koloritu patřilo už tehdy shánění dárků. Svým blízkým posílali lidé na frontu hlavně běžné věci jako jídlo, šaty, mýdlo, cigarety. Velký zájem byl ale i o knihy. „Po těch byla poptávka neslýchaná. Vojáci sami si o ně psali, žadonili, ti z fronty a z horoucích pekel v cizotě nejdříve vzpomněli na českou knihu.“

Čí smutek to je

Logo

A právě v době předvánočního shonu se v pražských ulicích objevil plakát od Maxe Švabinského, který, jak ve svých pamětech uvádí Jan Hajšman, zhmotnil všudypřítomnou – tu lépe, tu hůře maskovanou - úzkost.

„Týden dva před Vánoci, objevil se na pražských nárožích plakát, který se nápadně odrážel od křiklavých reklam. Stanul jsem jako přikován před reklamní deskou u podloubí na Malém rynku, když mi poprvé padl do očí prostý, zdánlivě bezbarvý, skromný plakát: Alšův dragoun! Kůň do úpadu znavený, s hlavou nízko skloněnou, těžce se vleče vysokými závějemi; na něm vojáček, dragoun s helmicí, sám a sám jede cizotou, přesmutnou, sirou, zasněženou plání… „Vzpomeňte svých bratří v poli!“ stálo na plakátě, který se zdál od Alše, ale byl od Mistra Švabinského… Tisk s pohnutím psal o sirém smutku obrazu a čtenáři věděli, čí smutek to je; celá Praha stanula před obrazem a uvědomili jsme si před ním, čím jsme a že jinak býti nemůžeme.“

Podpultoví husité

Ze sklíčenosti hledali všichni cestu ven. A podvědomě tu samou – unikali do bezpečně vzdálené historie, do jiného světa. Projevilo se to například v tom, po jakých dárcích pro své děti tehdy intuitivně a svorně sahali rodiče. Z dlouho zapomenutých obrazů a knih tak udělaly skutečné bestselery: „Napadlo mi, abych koupil našemu pětiletému Jendovi k svátkům náš český Betlém, a když se stále mluvilo o vojácích a o vojně, naše české vojsko, Alešovy husity“, vzpomíná opět Hajšman. „Ale teprve v odlehlém krámě někde na Malé straně měli poslední zašpiněné archy; všude jinde byly ty obrázky vyprodány, ačkoli kolik let ležely na skladě. Podobně přišlo s knížkou pod stromek. Rozhodl jsem se hochovi koupit Karafiátovy Broučky; něco z jiného, lepšího, tedy ze zvířecího světa, aby ani stín lidské ničemnosti do srdce dítěte nepadal. Ale jen s velikou protekcí jsem dostal Karafiátovy Broučky, tolik lidí utíkalo z toho světa jako já.“

Jan Žižka - Jménem Páně!

Vánoční zázrak

Obstarat dárky se pokoušeli i vojáci na frontě. Kupovali drobnosti typu tabák nebo psací potřeby. V balíčcích ale posílali i vlastnoručně vyráběné papírové betlémy. A patrná byla také snaha o vytvoření vánoční atmosféry přímo v zákopech. Například do zázemí německých postavení putovaly týden před Vánoci tisíce malých jedliček. Ozdobené svíčkami byly pak dále dopravovány až do přední linie. A právě rozsvícené stromky rozestavěné na svazích zákopů se staly symbolem tzv. vánočního zázraku, který se odehrál na západní frontě v prosinci 1914.

Začalo to v oblasti u města Ypres. Pár německých vojáků si pobrukovalo Tichou noc. Přidávali se k nim další. Za chvíli zněl mohutný zpěv celými německými zákopy. Zaskočení Angličané zprvu opatrně vyčkávali. Další píseň už ale odměnili potleskem a dožadovali se přídavku: „Good, old Fritz, more, more!“. Němci, nebo-li Fritzové, je vyslyšeli. Přes zemi nikoho poslali Angličanům-Tommyům píseň Merry Christmas. V rodící se přátelské atmosféře začali vojáci před své zákopy vystrkovat vánoční stromky: „Napřed jsme stromky ostýchavě rozsvítili v krytech, pak v zákopech a nakonec na předprsni. Všude byly vidět planoucí stromečky, což v nás budilo zvlášť slavnostní náladu, kterou ještě umocňovalo naprosté bezvětří a úchvatně se třpytící jinovatka. Byl to slavnostní večer, na který snad nikdo do konce života nezapomene.“ Poznamenal si jeden dobrovolník.

Vánoční příměří 1914

A nezapomněl. Nezůstalo totiž jen u zpěvu a zapálených svíček. Sváteční nálada vyprovokovala do té doby nevídanou iniciativu – zástupci obou stran se setkali mezi zákopy, vyměnili si malé dárky v podobě cigaret a potravin a domluvili vánoční příměří. Klidu zbraní chtěli přednostně využít k pohřbení mrtvých, kteří už týdny leželi v zemi nikoho. Padl ale také návrh na uspořádání přátelského fotbalového utkání. V následujících dnech byl skutečně zrealizován a to na vícero místech. Někde se sloužily mše. Jinde stříhal jeden protivník, původní profesí holič, druhému vlasy.

Příměří trvající až do Nového roku bylo překvapivé i proto, že štvavá válečná propaganda už na obou stranách úspěšně běžela na plné obrátky. Přesto si o Vánocích 1914 znepřátelené strany podaly ruce a na několik dní svorně zapomněly, kde jsou a co tam dělají. Podobná situace se už do konce války nezopakuje.

autor: Iva-Hedvika Zýková
Spustit audio