Zázemí10. prosince  2017  

Jak zmírnit peklo války? S páskou Červeného kříže na ruce

Vojáci Červeného kříže ošetřují zraněné, 1916 - Foto: F. Dadd,  Wellcome Images, CC BY 4.0

Vojáci Červeného kříže ošetřují zraněné, 1916Foto: F. Dadd, Wellcome Images, CC BY 4.0

Kdosi spočetl, že dějiny lidstva zažily skoro 15 tisíc válek. Jejich výsledkem byly nové mocenské vztahy a nově nabytá území. Na bojištích ale vždy zůstávaly hromady mrtvých, zraněných a umírajících. Čas od času se otevřela debata o „lidském zacházení“ s nimi, ale k fungující organizaci dospělo lidstvo až v 19. století. Před sto lety, 10. prosince 1917 už se Červenému kříži dostalo velkého uznání – Nobelovy ceny za mír. Předcházela tomu ale spousta dřiny.

24. června 1859 přihlížel švýcarský obchodník Henri Dunant krvavé řeži bitvy u Solferina - Foto: Neznámý autor, Wikimedia Commons, public domain

24. června 1859 přihlížel švýcarský obchodník Henri Dunant krvavé řeži bitvy u SolferinaFoto: Neznámý autor, Wikimedia Commons, public domain

„Rakušané i Spojenci padají k zemi, zabíjejí se na krvavých mrtvolách, vraždí se pažbami, rozbíjejí si hlavy a rozparují si šavlí nebo bajonety svá břicha,“ líčí rozhodující bitvu druhé italské války za nezávislost Jean Henri Dunant. Švýcar, který v roce 1859 přihlížel jedné z nejkrvavějších řeží své doby spíš náhodou. Za francouzským vojskem se vydal v naději, že získá od císaře Napoleona III. souhlas se stavbou svých mlýnů. Těžko si mohl představit, že u městečka Solferino zažije jatka, po kterých zbydou desítky tisíc mrtvých a zraněných. To, co viděl, jím natolik otřáslo, že rázem změnil svoje priority. 

„Nešťastní ranění, kteří byli za dne sesbíráni, byli bledí a úplně vysílení. Někteří, zejména těžce ranění, zírali tupě před sebe,“ zapsal si Dunant. Přeživší odváželi z tratolišť krve do blízkého města Castiglione, jehož ulice byly posety zraněnými těly na slámě, stejně jako místní chrámy i domy obyvatel. Pragmatický obchodník zapomněl na svůj byznys a několik dní v kuse se staral jen o raněné. K údivu mnoha lékařů přitom pomáhal se stejnou péčí vojákům obou stran. „Jakou cenu by tehdy mělo několik set oddaných, zkušených a především školených dobrovolných ošetřovatelů!“ povzdechl si, co mu ještě dlouho poté nepřestávalo drásat mysl. 

Celé tři roky se pak snaží propagovat solidaritu s obětmi válek. Vyráží do Paříže, aby přesvědčil tamní elitu: Ať jsou ošetřovatelé vysíláni k bitvám jednotlivými spolky, se svolením vlády, a to na základě úmluvy mezi válčícími stranami. S návrhem ale moc neuspěl. 

„Jakou cenu by tehdy mělo několik set oddaných, zkušených a především školených dobrovolných ošetřovatelů!“
Jean Henri Dunant: Vzpomínka na Solferino

Své myšlenky a zápisky nakonec vydává vlastním nákladem, pod titulem Vzpomínka na Solferino. Jeho návrh principu péče o raněné, který platí pro všechny a za jakýchkoli podmínek vzbuzuje konečně četné ohlasy. Dunant objíždí evropské státy a získává si aristokraty, politiky i vojenské velitele. 

Milosrdenství mezi zbraněmi 

V rodné Ženevě zakládá Jean Dunant „výbor pěti“, při Společnosti pro veřejné blaho. Výbor svolává v říjnu 1863 klíčovou mezinárodní konferenci filantropů. Ve čtyřdenních diskusích se rodí zásady, které dostává do vínku ambiciózní a zcela originální organizace. Především jde o zásadu neutrality zdravotníků, kteří mají být při práci v konfliktních oblastech označeni univerzálním znakem: červeným křížem v bílém poli. Znak je přijat s úctou k zemi, kde se tahle vůbec první mezinárodní humanitární organizace dobrovolníků ustaluje. „Je vlastně obrácenou švýcarskou vlajkou,“ připomíná historik Josef Švejnoha s tím, že znak nenese žádný politický ani náboženský význam. 

Bitva u Solferina 24. června 1859 - Foto: Zdroj: Bibliothèque nationale de France, gallica.bnf.fr

Ženevská konference zakládá nejprve Mezinárodní výbor Červeného kříže. Ten spojil diplomaty šestnácti zemí, kteří 22. srpna 1864 slavnostně stvrdili, za jakých podmínek budou vznikat Pomocné spolky pro péči o raněné. Pět let po krvavé řeži u Solferina tak Henri Dunant konečně dosahuje svého: Ženevská úmluva garantuje, že nezávislá organizace bude pomáhat všem obětem válek bez rozdílu! Je to vlastně banální myšlenka. Po mnoha tisících krvavých konfliktů ale zasahuje do dějin jako revoluční novum. 

Červený kříž sbírá kredit, jeho zakladatel živoří 

V roce 1901 dostal 73letý Dunant první udělenou Nobelovu cenu za mír - Foto: Library of Congress, public domain

V roce 1901 dostal 73letý Dunant první udělenou Nobelovu cenu za mírFoto: Library of Congress, public domain

Národní společnosti Červeného kříže rostou jako houby po dešti a jejich dobrovolníci se učí obstát v drsných podmínkách řady složitých konfliktů. Ať už si pod nimi v letech šedesátých představíme válku prusko-rakousko-italskou, v letech sedmdesátých války balkánské nebo třeba v osmdesátých letech války ve Střední a Jižní Americe. 

Po celou dobu se Henri Dunant věnuje nejen svému úspěšnému projektu, ale i dalším aktivitám, které zapadají do jeho vize lidštějšího a lépe fungujícího světa. Navrhuje instituci, kterou dnes ztělesňuje Organizace spojených národů, navrhuje soud, který dnes sídlí v Haagu. Někdejší obchodník zajde tak daleko, že zapomene sám na sebe. V roce 1887 se na mizině uchyluje do městečka Heidenu ve své rodné zemi. 

Zatímco svět slaví tři dekády od podpisu první Ženevské úmluvy, Dunant žije v ústraní útulku pro chudé. Objevuje ho tam až novinář Georg Baumbarger, který jeho paradoxnímu osudu zajistí mediální pozornost. Zakladateli proslulé organizace popřejí k narozeninám dokonce i papež a britská královna. „V roce 1901 se mu dostává nejvyššího ocenění – norský král mu předává vůbec první udělenou Nobelovu cenu za mír (dostává ji společně s francouzským pacifistou Fredéricem Passym),“ připomíná Historie Mezinárodního Červeného kříže. 

Dějinná výzva přichází 

Když Dunant v roce 1910 umírá, jeho organizace už v podstatě naplnila poslední ze sedmi deklarovaných principů – světovost. Jako kdyby o tom ale ještě měla podat důkaz v konfliktu, ve kterém se „bitvy u Solferina“ stávají standardem. Když rakousko-uherský císař František Josef I. v červenci 1914 oznámí svým národům, že se „po dlouhých letech míru chopí meče“, Červený kříž startuje operaci, která má zlidštit dosud největší válku v dějinách. 

Dr. R. Murray vyučuje sestry Britského Červeného kříže v Institutu hygieny v Londýně (září 1914) - Foto: autor neznámý,  Imperial War Museum, public domain

Dr. R. Murray vyučuje sestry Britského Červeného kříže v Institutu hygieny v Londýně (září 1914)Foto: autor neznámý, Imperial War Museum, public domain

Začíná tím, že v Ženevě otevírá Mezinárodní zajateckou kancelář, která s mimořádným nasazením informuje rodiny zajatců a nezvěstných. V průběhu čtyř válečných let jim rozešle asi jeden a čtvrt milionu zpráv. Každý den má navíc na stole asi 50 tisíc dopisů a balíků, které zajatcům rozesílá ve spolupráci se Švýcarskou poštou. 

Mezinárodní hnutí Červeného kříže se stává doslova majákem v rozbouřeném moři. Soustavně apeluje na dodržování úmluv z poslední mírové konference v Haagu, na které válečná vřava nebere moc zřetel. Apeluje na ochranu civilistů, zdravotníků i šetrné zacházení s raněnými, úspěšně dojednává výměny válečných invalidů. Jako první vystoupí proti používání smrtící novinky – bojových plynů. 

Čtěte také: Dunant proměnil vzpominku na válečná jatka v poslání: založit Červený kříž

Zatímco apely nezřídka selhávají, v terénu se projevuje praxe nabytá tvrdými zkušenostmi. Jednotlivé národní společnosti Červeného kříže dbají o svou neutralitu, pragmaticky ale kooperují s místní vojenskou mocí, což jim umožňuje pomáhat ve velkém. Jen namátkou: v Německu Červený kříž přebírá dopravu raněných do nemocnic, v Turecku nachází chytré řešení, jak dezinfikovat půldruhého milionů lidé ve veřejných lázních, v Rusku rozvíjí speciální péči o duševně choré vojáky a ve Francii rozdává 40 milionů obědů raněným vojákům, kteří čekají na převoz do lazaretu. 

Mírová nobelovka v časech války 

Americké sestry v liverpoolské nemocnici Červeného kříže, 10. srpna 1918 - Foto:  autor neznámý,  Imperial War Museum, public domain

Americké sestry v liverpoolské nemocnici Červeného kříže, 10. srpna 1918Foto:  autor neznámý, Imperial War Museum, public domain

Celkově Červený kříž za první světové války vybuduje víc jak 10 tisíc nemocnic, čímž mimo jiné prokáže neobyčejnou schopnost vytvořit funkční infrastrukturu a logistiku. Po vzoru svého otce zakladatele získává i sama organizace 10. prosince 1917 Nobelovu cenu za mír. Je to ocenění pro 600 tisíc dobrovolníků, kteří stále dřou v kancelářích, lazaretech nebo přímo na frontách. 

Jak připomíná ve svých dějinách Josef Švejnoha, s posledními měsíci války přichází další a další zadostiučinění, protože válčící země se konečně snaží o „praktickou dohodu ve všech otázkách, které byly předmětem Ženevské i Haagské úmluvy.“ Až rok 1918 tak konečně stvrzuje to, co Červený kříž prosazoval ve všech časech, kdy se mír ztrácel pod výbuchy granátů. 

Velká válka skončila. Nová etapa práce ovšem začíná. Červený kříž tentokrát využívá své know-how k tomu, aby přepravil nekonečné zástupy zajatců tam, odkud musely narukovat. Pokud ještě někdo pochyboval o tom, jestli Dunantův revoluční projekt není naivní nebo příliš ambiciózní, po první světové válce dostal jasnou odpověď. Mezinárodní hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce se stalo jednou z nejrespektovanějších humanitárních organizací, která dodnes pomáhá zmírňovat utrpení válek i jiných katastrof doslova po celém světě. 

Autor:  Michal Ježek

Nové články v rubrice

1. světová válka den po dni

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas