K podpisu mírové smlouvy v Brest-Litevsku přinutil bolševiky až bleskový postup Němců k Petrohradu
Silná ruka, kterou Němci únorovým vpádem do Pobaltí předvedli, nakonec dokázala to, co se v Brestu Litevském celé měsíce nedařilo. Německé jednotky téměř na dohled Petrohradu přiměly novou ruskou vládu, aby vrátila Lva Trockého zpět k jednacímu stolu a souhlasila s podmínkami míru, které nadiktovalo Německo.
Oproti původně slibovaným záměrům se tak dohoda nenese v duchu „míru bez anexí a kontribucí“. Pro rakouské i německé sociální demokraty představuje triumf německého imperialismu, který válku sotva zkrátí. A pokud jde o právo národů na sebeurčení, to si pro sebe vyhradilo Německo.
Mír s Ruskem znamená triumf německého imperialismu a militarismu, který pro budoucno nezaručuje trvalý klid a pokoj, jehož by si národové Evropy přáli. Mírová smlouva nebyla uzavřena v duchu míru bez aneksí a odškodného a není jí také respektováno právo na sebeurčení národů, třebaže jsou jí vytvářeny nové státy z bývalých ruských území. Obyvatelstvo pohraničních ruských zemí nemá na vůli samo svůj osud určovati, nýbrž osud jeho bude určovati hlavně Německo dle svých zájmů.Dělnické listy, 4. března 1918
Nepokrytě své rozčarování vyjadřují komentáře ve vídeňských Dělnických listech. Všímají si hlavně popření práva národů na sebeurčení. Zmiňují především národy pobaltské, jejichž osud je teď německých rukou.
Podobně se tentýž den ve svém hodnocení vyjádřily pražské Národní listy. I ty si všimly, že je tu ohýbáno právo národů na sebeurčení. Předpokládaný odhad, že dohoda válku nezkrátí, list vyjádřil mezi řádky. Zdůraznil, že nejvíce bude ruskou vládu bolet přijatý závazek rozpustit „červenou gardu“. Tedy Rudou armádu, základ nově tvořených bolševických ozbrojených sil:
„Vojsko německé až do uzavření všeobecného míru zůstane v západní části „nového Ruska“ – jehož hranice jsou odsunuty velmi blízko Petrohradu. Rusko zříká se jakéhokoli vměšování do rozhodování o Polsku, Litvě a Kuronsku (Lotyšsku), jichž osud určí Německo a Rakousko, jakož i do záležitostí samostatných států Ukrajiny, Finska, Estonska a Livonska. Rusko musí nejen vykliditi obsazená území Turecka, nýbrž musí dovoliti anexi třech ruských okresů na Kavkaze, takže i důležitý petrolejový obvod Batumi připadne osmanské říši. Tyto podmínky však asi bolševiky nebolí tak, jako další diktát, že i červená garda musí být demobilizována. Mír s Ruskem je tedy podepsán. Soudná veřejnost, německou nevyjímaje, bude naplněna však těžkými starostmi o budoucnosti. Všeobecnému míru dorozuměním jsme nyní dále, než před jednáním s bolševiky o mír separátní.“
„Soudný člověk“, jak autor v textu uvádí, si jistě domyslí, že tuto v dohodě ukotvenou podmínku ruská vláda, nyní už sídlící v Moskvě (z Petrohradu se vládní úřady do bezpečnější Moskvy přesunuly začátkem března v reakci na zmíněný německý vpád do Pobaltí) rozhodně nesplní a vytvoří tak nový casus belli, důvod k válce.
Z komentářů nečiší žádná přílišná radost z právě podepsané brestlitevské dohody. Skepse mohla být podložena i znalostí pozadí, jak byla financována bolševická revoluce. Německé finance do Ruska tekly jen pod podmínkou, že Rusové zcela zastaví boje na východní frontě. Německo si tak zamýšlelo uvolnit ruce pro válku na frontě západní.
Tehdejší komentátoři asi něco o tomto pozadí věděli, ale kvůli obavám ze zásahu cenzora o tom jednoduše nepsali. Otevřeně se k německo-ruskému komplotu naopak vyjadřoval Jaroslav Hašek v kyjevském Čechoslovanu v létě 1917, tedy dost dlouho před říjnovým převratem.
„Vychází dnes najevo, že první kolísání ruské fronty z 5. července tohoto roku bylo v bezprostřední spojitosti s velkými demonstracemi bolševiků v Petrohradě, kteří vydali heslo pro frontu a posici k vojsku stávkovat a odejít z okopů. Byla to jakási sabotage ve válce, počínající sebezmrzačováním tisíce přívrženců bolševismu, kteří se stříleli do prstů a odcházeli z posice. Tato bolestná procedura stávková 5. července proměnila se v násilnou stávku na celé řadě ruských haličských posic,“ napsal Hašek v Čechoslovanu už 15. srpna 1917. A ve svém pozorování zašel ještě dál:
„Kdo však viděl, v jaké souvislosti bylo stažení jejich sil z francouzské fronty na tarnopolskou se stávkou v ruském vojsku na tomto úseku, kde převládali bolševikové v plukovních komitétech, a sledoval na místě, jak rozvinovali Němci a Rakušané své operace v oněch výběžcích fronty, nabývá přesvědčení, že ta unverhoffte Offensive byla vlastně společně propracovaným válečným plánem německo-rakouského generálního štábu s Leninovci.“
Revoluce, která začala v Rusku, přeskočí i do Německa, zrodí se ze samotné této země. A jestliže knížata a státníci nedovedou tuto válku skončit ve smyslu míru všechny národy smiřujícího, pak skončí národové tuto válku sami. Žehnám onomu dni, v němž k tomu dojde. Žehnám onomu dni, v němž národové sami vezmou do rukou své osudy proti knížatům a státníkům a proti militarismu, obzvláště pak proti militarismu německému.Dělnické listy, 4. března 1918
V reakci na mírovou smlouvu brestlitevskou vystoupil v německém parlamentu nezávislý socialista, doktor Kohn. Jasnozřivě předpověděl průběh konce světové války. Válkou znechucené národy, zejména pak ve střední Evropě, navíc inspirované bolševickou revolucí, o jejímž pozadí si zatím dělaly neoprávněné iluze, se podle něho nakonec vzbouří a povalí své vlády. Stalo se tak v Rakousku, v Uhersku a revoluce vypukla nakonec i v Německu.
O nadšení za příčinou uzavření míru s Ruskem nelze tu nic pozorovati. Prapory jsou jen na ojedinělých domech vyvěšeny. Radostně se tváří pouze děti, že dostaly dnes prázdno. Příčina této střídavé nálady spočívá v obavách vzhledem k nastávajícím bojům na západní frontě.Rovnost, 4. března 1918
Berlínský zpravodaj brněnské Rovnosti potvrzuje, že Německo nijak nejásá nad uzavřenou mírovou dohodou. Jediní, kdo se v Německu upřímně radují, jsou děti. Vláda jim u příležitosti podpisu mírové smlouvy poskytla jeden den volna. Radost, že odpadla škola, byla nelíčená.
To Vídeň podpis dohody vítala o mnoho vstřícněji. Možná i proto, že pro Rakousko ukončením bojů na východní frontě (s výjimkou fronty italské) válka prakticky skončila. Úvahy, že by se rakouští vojáci zapojili do bojů na západní frontě, se sice tu a tam objevovaly, avšak zatím bez jakéhokoli směrodatného rozhodnutí. Byla to hlavně poslanecká sněmovna ve Vídni, jež vyjadřovala zásadní nesouhlas se zapojením Rakouska ve válce na Západě.
Rozčarování, v lepším případě střízlivé hodnocení podepsané brestlitevské dohody završila ve svém komentáři z 5. března 1918 brněnská Rovnost. Text to byl patrně natolik ostrý, že v něm cenzor přičinlivě bílil.
„Na východní frontě schyluje se válka rychlým tempem k svému závěru. Kapitalistické Německo nadiktovalo Rusku tvrdé podmínky míru. Radě lidových komisařů ruské socialistické republiky nic jiného nezbývalo, než… (cenzurováno)… podepsati mírovou dohodu. V současné chvíli se projevilo, že demokracie dosud je bezmocnou čelit síle kapitalismu, který maje v moci nejjemnější nástroj, militarism, dovede ji vnutit své podmínky…“