Policejní represe po oslavě Národního divadla Čechy nezastrašila

Oslava půlstoletí Národního divadla v Praze 16. května 1918 – shromáždění na Václavském náměstí u Zemského muzea - Foto: Fotobanka Profimedia

Oslava půlstoletí Národního divadla v Praze 16. května 1918 – shromáždění na Václavském náměstí u Zemského muzeaFoto: Fotobanka Profimedia

Nadšení Čechů z toho, že mohli ve čtvrtek 16. května 1918 oslavit půlstoletí Národního divadla a trochu si spolu se slovanskými hosty z celého Rakouska protirakousky zařádit, skončilo politickou kocovinou. Následovala policejní represe, kterou naopak uvítali národovečtí Němci. Pražského policejního ředitele, dvorního radu Kunze, mají za hrdinu dne. Konečně někdo, na koho ti sršatí Češi budou krátcí!

Pražský zpravodaj Lidových novin na konci května hlásil do brněnské redakce, že policejní represe, jež započaly bezprostředně po osudové oslavě, zdaleka nekončí. Národně sociální aktivistku Fráňu Zemínovou navštívili ve čtvrtek 30. května policejní úředníci. Její pobyt v Praze shledali v důsledku nepatřičného chování během oslav nadále nežádoucím. Postrkem ji pohnali do domovské obce Dolní Chvatliny nedaleko Kolína. 

Fráňa Zemínová na portrétu z 20. let - Foto:  autor neznámý, Wikimedia Commons, public domain

Fráňa Zemínová na portrétu z 20. letFoto:  autor neznámý, Wikimedia Commons, public domain

Z důvěryhodných pramenů na pražském policejním ředitelství se zpravodaj dozvěděl, že se chystají další postrky. Půjde zejména o členy České strany státoprávní, vedené poslancem Kramářem, hlavním iniciátorem oslav a zároveň podle úřadů podněcovatelem pozdvižení. 

Poslední kapkou bylo řečnění před Zlatou husou 

Kdybychom měli možnost nahlédnout do hlavy pražského policejního ředitele, dvorního rady Kunze, nepochybně bychom v ní našli údiv nad drzostí věčně nespokojených Čechů. 

„Když po prvním čísle České filharmonie bouře utichla, zvedl se v předních řadách přízemí stařičký dědoušek a vycházel. Než došel ke dveřím, orchestr zmizel z podia a přes to zaburácel sálem potlesk znovu. Dědoušek se ohlédl, komu to zase tleskají, a když na podiu nikoho neviděl, rychle se otočil a kráčel ke svému sedadlu. Byl to Adolf Heyduk a potlesk platil jemu. Ke konci večera zapěl pěvecký sbor jihoslovanskou hymnu Ljepa naša domovina a potom polskou hymnu S dymem požarów. Nadšení bylo nepopsatelné. Před Obecním domem a i před Zlatou husou byly dlouho do noci obrovské davy lidu a naslouchaly řečem z balkonu hotelového, až policie učinila táborům lidu konec.“
Lidové noviny, 19. května 1918

Nestačilo jim, že po slavnostech v Národním muzeu a v Plodinové burze ve čtvrtek 16. května vyvolali na Václavském náměstí velký sběh lidu. Nestačil jim shluk lidí, který celé odpoledne vedl protistátní a protirakouské řeči před hotelem Zlatá husa. To se ještě následující den museli sejít novináři slovanského původu a vydat prohlášení, poukazující na údajnou diskriminaci slovanského tisku. 

Cenzura naštěstí nespala. A ruku na srdce: opravdu se museli v Národním domě na Vinohradech sejít slovanští mladíci a vydat provokativní protistátní prohlášení? 

Závěrečný páteční večerní koncert České filharmonie a Emy Destinové a řečnění v Obecním domě se díky shromážděnému davu na Příkopech protáhly do pozdních nočních hodin. Účastníci slávy se za desetitisícové účasti zpovykaných Pražanů přesunuli na Václavské náměstí, do hotelu Zlatá husa. A znovu byly na pořadu před hotelem protistátní a protirakouské slovní provokace. 

Národní listy vyšly třikrát – a naposledy 

Nadlouho poslední vydání Národních listů 18. května 1918 - Foto:  Národní knihovna ČR

Nadlouho poslední vydání Národních listů 18. května 1918Foto:  Národní knihovna ČR

V sobotu 18. května dostali čtenáři Národních listů do ruky tři vydání. Ranní a večerní, jak byli zvyklí. A ještě zvláštní. Jím byli zpraveni, že z rozhodnutí pražského policejního ředitelství je list úředně zastaven. 

Ranní vydání první stránku věnovalo oslavám Národního divadla. Cenzura nevěděla, kam se dřív vrtnout, kterou část stránky vybílit. Zprávu o pátečním zasedání slovanských novinářů v hotelu Zlatá husa? Paličský úvodník básníka Viktora Dyka? Vzhledem k tomu, že manifest novinářů zakázala uveřejnit vůbec, vyřádila se na básníkovi. 

Když redakce připravovala večerní vydání, věděla už, že list bude policejně zastaven. A tak, aby to opravdu stálo za to, přinesla to nejvíce provokativní, co v pátek večer zaznělo v Obecním domě. Čeští vůdci se tu loučili se svými slovanskými hosty. 

„Přes přísnou výstrahu vyslovenou v zdeúředním výměru ze dne 14. února 1918 jeví se ve způsobu psaní periodického tisku Národní listy vždy nepokrytěji snaha vzbuzovati soustavně náladu a sympathii pro státy dohody a pracovati způsobem tím v zájmu našich nepřátel. Jelikož všecky prostředky, jichž úřady tiskové dosud se chopily proti tomuto způsobu psaní, zjevně státu nepřátelskému, minuly se výsledkem, zastavují vydávání tiskopisu Národní listy počínaje 19. květnem t.r. C.k. dvorní rada, dr. Kunz v.r.“
Národní listy, zvláštní vydání, 18. května 1918

Cenzura zle řádila. Z projevu Kramářova ponechala obecné věty o vítězství spravedlnosti. Václava Klofáče vyzmizíkovala takřka úplně. Čtenář se tak musel domýšlet jen z několika skromných vět Kramářových, jimiž v závěru slovanské hosty zval k opětovné návštěvě „ve svobodných a šťastných Čechách a ve svobodné Praze“, co tu asi tak k nelibosti úřadů muselo znít. 

Třetí vydání bylo vydáním zvláštním. Obsahovalo pouze přetisk úředního výnosu o zastavení Národních listů. Důvod se „jeví ve způsobu psaní vzbuzovati soustavně náladu a sympathii pro státy dohody a pracovati způsobem tím v zájmu našich nepřátel“. 

Ředitele Národního divadla Jaroslava Kvapila toho dne pražské policejní ředitelství rovněž obeslalo. Poslední vážné varování bylo zdvořilé, ale rozhodné: Ještě jedna taková oslava a policie zavře divadlo. 

Až to praskne, Slované ožijú 

S okamžitou platností byli z Prahy vyhoštěni slovanští hosté oslav. Postrk se týkal hlavně slovanských mladíků ze Slovinska, Chorvatska, Tyrol, Slovenska a z Haliče. Policii dohřálo jejich páteční setkání ve vinohradském Národním domě. Přijali zde potměšile protistátní rezoluci. Na základě práva národů na sebeurčení požadovali vznik samostatných států polského, jihoslovanského a československého. 

„Myšlenka sebeurčení národů tvoří nové a oživuje staré historické státy evropské na místě dnešních, násilím udržovaných útvarů. Na předělu Evropy povstávají tak tři mohutné samostatné národní celky: jihoslovanský, polský a československý, spojené vzájemně nejen příbuzností rodovou, ale i geograficky, kulturním a historickým vývojem.“
Z rezoluce z Národního domu, Národní politika, 19. května 1918

K překvapení úřadů se Pražané počínajícími represemi nenechali zastrašit. Kdykoli se nějaká skupina policejně vyháněných slovanských hostů vydala z hotelu Zlatá husa směrem k nádraží Františka Josefa, houfně je doprovázeli a před odjezdem vlaku si ještě společně zařečnili. Slíbili si, až to „praskne“, že se určitě znovu potkají. 

Konečně těm sršatým Čechům zatnuli tipec! 

Pražské policejní ředitelství se vidělo, řečeno tehdejším jazykem, nuceno vydati vyhlášku, v níž úředně oznamovalo, že případy státu nepřátelské až velezrádné, které nastaly během oslav 50 let Národního divadla, si vynutily následující opatření: 

Okamžitě se zakazují jakákoli shromáždění a průvody a v případě nutnosti je policie násilím potlačí. Zakazuje se nosit odznaky a kokardy v barvách nepřátelských států (červená-modrá-bílá). Kdo zákaz poruší, skončí ve vězení. 

Pražská Bohemie, list německy psaný, z opatření měla nelíčenou radost. Konečně úřady těm sršatým Čechům zatnuly tipec. Neváhala dokonce si vyložit hrozbu použít násilí jako použití zbraní. 

Jediný německy psaný list, vídeňský Arbeiter Zeitung, k Čechům cítil jistou sympatii. Sdělil, že vězení hrozilo i těm, kteří by veřejně vzývali českou samostatnost, a uznale okomentoval reakci Pražanů. Situace se navenek zdánlivě zklidnila, přesto každým drobným činem lidé v Praze dávali najevo, jak psal list, že v úsilí dosáhnout politické samostatnosti budou nerušeně pokračovat. Ocenil masová vyprovázení vyháněných slovanských hostů, ač i to podléhalo zákazu. 

Parlament? Podle Němců žvanírna zralá na zavření 

Pražské místodržitelství varovalo všechna obecní zastupitelství a občanské spolky, píší Lidové noviny, že je rozpustí, případně zakáže, jestliže se budou dál zastávat Pražanů a kverulovat proti represivním opatřením 

Příkladem solidarity, podle místodržitele nežádoucí, bylo usnesení prostějovské obecní rady, která ocenila odvahu doktora Kramáře a prohlásila, že „nyní všechen československý národ, sjednocen tak, jako toho nejsou dějiny pamětníky, stojí jako žulová hradba za vším tím, co jeho poselstvo v památných svých deklaracích zjevilo, a v nezlomné důvěře v konečné vítězství práv národa československého, ve vítězství práva nad násilím, svobody nad porobou, demokracie nad výsadami“.

Podle vídeňského listu Deutsche Tageszeitung radikální němečtí nacionálové považují předsedu vlády Seidlera za příliš slabého na Čechy. Žádají, aby byl parlament, jak sami říkají „žvanírna“ (Schwatzbude), trvale uzavřen. V uzavření spatřují jeden ze způsobů, jak drzým Čechům a nakonec i Slovincům srazit hřebínek. 

Vítají vyhlášení stanného práva v Praze. Pohoršují se však nad samotnými Pražany, kteří se vzdor zákazu hromadí v ulicích, aby na nádraží vyprovázeli postrkem policií vyhošťované slovanské hosty. Litují amnestie, před rokem císařem Karlem vyhlášené, jako kroku ukvapeného. Díky ní řada českých velezrádců, zejména pak Karel Kramář, unikli šibenici, dostali se na svobodu a nyní provádějí nekalé rejdy. 

Národovci přesto doufají, že se vláda vzpamatuje a vzpurným Čechům, otevřeně pracujícím na státním převratu, jejich temné úmysly neúprosně zarazí. 

Pražské policejní ředitelství se nenechá vodit za nos 

Národní listy vlastnila od roku 1910 Pražská akciová tiskárna, kterou řídili Alois Rašín a Karel Kramář (na snímku) - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Národní listy vlastnila od roku 1910 Pražská akciová tiskárna, kterou řídili Alois Rašín a Karel Kramář (na snímku)Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Pražský dopisovatel brněnské Rovnosti redakci telefonuje, že policie v Praze zastavila další list: Národní noviny. 

Vydavatel zakázaných Národních listů se vydáváním Národních novin, navazujících na Národní noviny vydávané v roce 1848 Karlem Havlíčkem Borovským, chtěl vyhnout nepříjemným dopadům zákazu Národních listů a nabídnout tak předplatitelům částečnou náhradu. Trik pokusu obejít policejní zákaz úředníci pražského ředitelství prohlédli. 

Do děje znovu zasáhl dvorní rada Kunz výnosem policejního ředitele: „Obsah a vybavení Národních novin rovná se úplně bývalému večernímu vydání Národních listů. Jsou tištěny v téže tiskárně a jsou doručovány všem předplatitelům Národních listů. Jsou tudíž všeobecně považovány za náhradní list Národních listů. To je však jistě obcházením úředního zákazu vydávání Národních listů, a je to tudíž nepřípustné.“ 

Solidarita konkurenčních partají 

Pražské represe, zejména zákaz obou deníků, se nejvíce dotkly České strany státoprávní. Oba listy byly jejími politickými orgány. To nebránilo Českoslovanské straně sociálně demokratické, aby se na zasedání výkonného výboru, konaného v Lidovém domě 26. května, s postiženou stranou doktora Kramáře nesolidarizovala a aby nedala najevo nehoráznost represí. Brněnská Rovnost o tom o den později píše: 

„Sociální demokraté během jednání výkonného výboru odsoudili pražskou policejní persekuci. Usnesli se, že ačkoli slavnostní manifestace dokázaly nad slunce jasněji, že všichni neněmečtí národové v Rakousku jsou odpůrci nynější soustavy, přece nedošlo ani k nejmenšímu projevu proti pražské německé menšině a že po celou dobu slavnosti klid v Praze nebyl ani v nejmenším porušen. Tím spíše jest nutno opatření policejní, nařízené vídeňskou vládou považovati za čin vědomě nepřátelský proti celému národu, jenž má býti morálně ponížen, politicky potlačen a hospodářsky poškozen. Ani tato nová opatření nezadrží český dělný lid v jeho zápasu za státní samostatnost i socialistické řády.“ 

Protestní ozvěna pražského vzdoru sílí i na Moravě 

V neděli 26. května se na Moravě konala dvě shromáždění solidarizující se s myšlenkou československé samostatnosti. V Uherském Brodě a v Moravské Ostravě. Na obou místech měly brněnské Lidové noviny své zpravodaje. 

Na deset tisíc účastníků se shromáždilo v městském parku v Uherském Brodě. V duchu úvodního projevu starosty města Beneše demonstrovali jednotu mezi lidem a jeho politickými vůdci ve společném úsilí dosáhnout politické samostatnosti. Poslanec Smrček podtrhl, že je nezbytné se srazit v jeden šik, aby český lid dal najevo, že persekucí, již si prožívají nyní Pražané, se už nikdo nedá zastrašit. Vypíchl zároveň nezbytnost solidarity s „bratry za Javorinou“, se Slováky. 

Na pět tisíc lidí se natlačilo do velkého sálu Národního domu v Ostravě. Přišli vyjádřit obdobné odhodlání, demonstrované souběžně uherskobrodskými. I zde zazněl požadavek po samostatném státě, tvořeném spolu se Slováky. A to (nejspíš z opatrnosti) „ve velkém a silném Rakousku“. 

Tak zůstává k zodpovězení otázka, zda záměr pražského policejního ředitelství postupně z města vypovídat protistátní živly, jako již učinilo v případě Fráni Zemínové, nebude kontraproduktivní. Bylo víc než zřejmé, že úrodná půda pro protistátní a velezrádné rejdy se v tu dobu nacházela i mimo hlavní město. 

Autor:  Ivan Štern

Nové články v rubrice

  • 29. dubna  2018       rubrika: Zázemí

    Poslední ukrajinský hetman Pavlo Skoropadskyj

    Těsně před koncem druhé světové války zemřel v německém Mettenu na následky poranění, jež utrpěl při leteckém náletu o měsíc dříve, starý muž. Byl jím Pavlo Skoropadskyj (1873–1945), potomek ukrajinského šlechtického...

     
  • 7. dubna  2018       rubrika: Zázemí

    Nás vynechte, jsme tu samí velezrádci

    Ráno 7. dubna 1918 se jako každou jinou předchozí neděli vypravili hladoví Vídeňané na Moravu, do Podivína. I za krutý peníz hodlali si zde nakoupit do zásoby potraviny a alespoň na chvíli tak utišit neodbytný hlad....

     
  • 31. března  2018       rubrika: Zázemí

    Velezrádní Češi chtějí slavit jubileum Národního divadla

    Vlastenci v čele s Karlem Kramářem sepsali 24. března 1918 v pražské Měšťanské besedě provolání „Lidu československému“. Z květnového výročí zlaté kapličky by rádi udělali „veliký svátek národní“. Text vyšel v nedělním...

     

1. světová válka den po dni

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas