Poslední rakouský vzdor v Brně: jízdní řád šalin v němčině

Na rozdíl od Prahy Brňané 28. října 1918 – až na pár výstředníků – do ulic nevyrazili - Foto: Wikimedia Commons,  public domain

Na rozdíl od Prahy Brňané 28. října 1918 – až na pár výstředníků – do ulic nevyraziliFoto: Wikimedia Commons, public domain

Zatímco v pondělí 28. října 1918 Praha strhávala orlíčky za břeskných zvuků vojenských kapel, Národní výbor československý v Brně se omezil na úřední sdělení své adresy na Joštově třídě a veřejnost upozornil, aby v případech naléhavých se na něj obracela a sama zatím ničeho nepodnikala.

Výzva ke střízlivosti měla své jisté opodstatnění. Nikoli přehnanou opatrnost, ale výživu všeho lidu. Moravští rolníci měli namísto třeštění po ulicích v klidu sebrat úrodu brambor a přebytky podle Národního výboru neprodleně odevzdat Zemskému obilnímu ústavu. 

Ať si Pražané dovádí za zvuků vojenských pochodů, úkolem nás Moravanů je zajistit nejen svoji, ale i výživu v Čechách. Moravský rolník, jak stálo ve sdělení uveřejněném v úterních Lidových novinách, „zachrání tím nejen své české bratry a sestry od smrti hladem, ale zabrání také bezvládí, jehož obětí by se stal posléze jeho vlastní blahobyt.“ 

Brněnští Němci do ulic! 

Pod uvedeným heslem se v pondělí svolali brněnští Němci na manifestaci do Švechatské pivnice na Jakubském náměstí, aby si tam, alespoň podle místního listu Tagesbote, zatruchlili nad „černým pondělkem“. Smutnili nejen nad ustavením Československa. Jejich žal hlavně vyvolala právě oznámená rakouská kapitulace. Rakouská vláda se bez ohledu na německého spojence vydala všanc do rukou Dohody. Přistoupila i na podmínku postupného oklešťování habsburské monarchie ve prospěch československého státu a nově se rodící Jugoslávie. 

Zpravodaj Lidových novin s překvapením ve Švechatské pivnici zjišťoval, že nad Starobrnem, pivem s moravským srdcem, Němci nevedli přepokládané filipiky proti Čechům. Naopak se o Češích vyjadřovali velice slušně a umírněně. Pokud zazněly výkřiky „Fuj!“ či „Hanba!“, pak jen ve chvíli, kdy zazněla jména obou posledních rakouských ministerských předsedů, Hussarka a Lammasche. 

A tak jediným projevem jistého protičeského vzdoru bylo úřední oznámení brněnského dopravního podniku o provozu tramvajových linek 1 a 2 o Dušičkách ve čtvrtek 31. října. Oznámení bylo záměrně sepsáno německy. Obě šaliny ten den měly jet po trase čísla 1 z Králova pole směrem k ústřednímu hřbitovu. 

Studenti, nechte si zajít chuť 

Brněnský Národní výbor nezapomněl ani na zdejší studenty. Správně předpokládal, že mají po vzoru pražských mladíků a mladic sto chutí vyrazit do ulic, vyřádit se a uctít tak první den existence československého státu. Národní výbor byl ale toho názoru, že: 

„Vlastenectví nesmí se dnes dokazovati pouličním pokřikováním, shlukováním a zpěvy, nýbrž prací, poslušností a kázní. Jsme dnes ve svém vlastním státě a je především na nás, abychom ukázali, že jeho příkazy a zákony se bezpodmínečně poslouchají a provádějí.“ 

Národní výbor sice vyslovil jisté porozumění po touze mladých si zařádit „jásavým výskotem“. Dokonce přislíbil, až pro to nastane vhodná chvíle, až nastane čas „národních svátků a chvíle pyšných manifestací“, jistě se do sytosti „vybouří“. Nyní však bez odmluvy hajdy do práce! A ne jako někteří neukáznění studenti, jak redakci sdělilo během pondělka pohoršené brněnské obecenstvo, kteří pobíhali po ulicích vyzdobeni trikolorami. 

„Považujeme to za dětinství, které je v dnešní době prostě nemístné. Poslouchat je dnes největší ctností každého Čecha!“ 

Titulní strana ranního vydání Lidových novin 30. října 1918 - Foto: Moravská zemská knihovna

Titulní strana ranního vydání Lidových novin 30. října 1918Foto: Moravská zemská knihovna

Nažehlené Brno vyrazilo do ulic 

Vše se vysvětlilo během úterka. Na rozdíl od Prahy Brňané v pondělí – až na pár výstředníků, jak toho dne napsaly Lidové noviny – do ulic nevyrazili proto, že se nejprve soustředili na přípravu výzdoby ulic i sebe samých. Nelze přece uvítat příchod republiky v roztrhaném hacafraku. 

A tak, jak píší středeční Lidové noviny, „v pondělí odpoledne se pilně pralo, žehlilo a v nedostatku látek musel vypomoci papír, a proto se i lepilo. Odnikud nebyl dán pokyn k ozdobě domů a oken, jak tomu bývalo dříve, a hle, v úterý ráno procházeli jsme Brnem proměněným a radostným.“  

Ulice byly svědky jímavých scén. Tu táhla skupina českých válečných invalidů, ten bez ruky, onen zas přišel o nohu, nicméně všichni radostně naladěni v očekávání lepší budoucnosti, „zapomínajíce největší bolesti, že byli zmrzačeni v cizích službách“. 

Onde zas mladý urostlý Slovák uprostřed vozovky notoval „Nad Tatrú sa blýská“. Zástup nejprve nábožně naslouchal, a když už konečně pochytil nápěv, pobrukoval si sebou, jak „hromy divo bijú“. 

Velké náměstí stále ještě na průčelí Sporobanky hyzdil ošklivý rakouský orel. Tu několik odvážlivců se vydalo do nitra budovy, aby ředitele banky požádali o svolení neblahý symbol třistaleté poroby sejmout. Vstřícný ředitel svolil, a již se „našli ochotníci, kteří téměř virtuosně za nadšení zástupů tuto rakouskou pavučinu odstranili“. 

Nenáviděný Wehrmann 

Nebyli to rakouští orlíčci, co vadily Brňanům natolik, aby na ně pořádali doslova po pražském způsobu hony, strhávajíce je z fasád domů veřejných i soukromých, jako sám „wehrmann“, dřevěný panák, umístěný v průjezdu staré brněnské radnice. Už ono pondělí navečer, kdy se zástupci Sokola a studenstva dohadovali s velitelem brněnské policie, magistrátním radou Haslingerem na součinnosti v otázkách udržování veřejného pořádku, přednesli naléhavou žádost, aby „wehrmann“, tato „smutná postava, která urážela každého vkusného a poctivého člověka“, byl odstraněn. 

Nakonec v úterý v pozdních nočních hodinách, snad aby neurazili jemnocit místních Němců, se dostavili k radnici městští zřízenci s vraníkem a povozem a, jak psaly Lidové noviny, „zcela neuctivě se do wehrmanna pilami a sekyrami pustili“. Wehrmann se za neuctivost zřízencům po svém odměnil. Jednoho z dělníků při nakládání rozřezaných kusů dřevěné loutky na vůz nechal upadnout tak nešťastně, až si zlomil nohu. Poslední to vzkaz hřebíky probitého dřeva, „wehrmanna“, obránce rakouské státnosti. 

V životní velikosti jej umisťovali do všech měst rakouské monarchie. Vlastenečtí občané tak měli příležitost za stanovený peníz, určený pro válečné účely, si do vybraného místa dřevěné loutky zatlouci tesařský hřebík. Věřilo se, že čím více železem bude loutka probita, tím neohroženější a neporazitelnější bude samo Rakousko. 

Básník Mahen si zabásnil  

Brněnské Národní divadlo dávalo v úterý večer shodou okolností Dvořákovu Rusalku. Představení bylo beznadějně vyprodané. Orchestr ještě před předehrou zanotoval známé popěvky „Kde domov můj“ a „Hej, Slované“ za mohutného zpěvu všeho přítomného obecenstva. Mnohým ta chvíle vehnala slzy štěstí a dojetí do očí. Avšak nestyděli se za ně. Dál pěli oba národem milované nápěvy. Do toho na jeviště vystoupil básník a dramatik Jiří Mahen, který si k příležitosti zrodu československého státu zabásnil. S výsledkem svého počinu se jal seznámit dojaté publikum. 

Zaplněným hledištěm Národního divadla se nesla vznešená slova básníkova o jasné síle, která výš než orla nás nese do výše a jež vždy naší matkou byla. Pro ni jsme trpěli v naději, že jednoho rána vzejde z její tváře úsměv a slávy hodina, tak tedy „buď zdráva nám, milovaná vlasti naše jediná“. 

V refrénu pak básník popřál vlasti, aby kvetla a zrála ve své ryzí kráse, v níž „nesměla jsi do nedávna plát“ a slibuje, že „z těl svých hradbu postavíme od Krušných hor až po Kriváň“. 

Opět pohnuté obecenstvo tonulo v návalech radosti a štěstí. A když orchestr konečně započal s předehrou k Rusalce, mnohý dojetím z předchozích chvil proplakal celé představení. 

Německá provokace 

Nebyli by to snad ani brněnští Němci, kdyby si alespoň trochu nezaprovokovali. 

V ranních hodinách se nejprve na Velkém náměstí objevili němečtí výrostci, oblečeni v buršáckých stejnokrojích v naději, že přicházející české zástupy se nechají vyprokovovat k nějaké nepředloženosti. Jaké ale bylo jejich překvapení, když si jich nikdo nevšímal a po nějaké době, kdy se náměstí zcela zaplnilo, v tom lidském moři se doslova ztratili a rozplynuli. 

Mlčenlivého německého protestu si všiml reportér sociálně demokratické Rovnosti, když v úterý dopoledne procházel středem města. Na rozdíl od předměstských ulic, tříbarevně jásajících, Královo pole dokonce uspořádalo lampionový průvod, domy ve středu města se zahalily do mlčenlivé šedi. Jejich němečtí majitelé a obyvatelé tak dávali jednoznačně najevo, jak smutní nad odcházejícím Rakouskem a co si naopak myslí o rodící se republice. 

Rafinovaného protestu se dopustil německý řidič tramvaje, jedoucí ze středu města do Králova pole. Nedaleko Biebrovy kavárny řidič tramvaje zastavil a prohlásil, že dál nepojede. Na dotaz cestujících, proč tak učinil, odmítl odpovědět. Na štěstí se v tramvaji nacházel poslanec zemského sněmu Vaněk, který na zřízence dopravních podniků rázně udeřil. Zjistil, že důvodem neochoty řidiče dopravit cestující až do Králova pole bylo údajné napadání německých zřízenců českými šovinisty, řádícími v okrajových čtvrtích města. Což samozřejmě nebyla pravda. 

Rozzlobený poslanec Vaněk neprodleně zatelefonoval na ředitelství dopravních podniků a „vyprosil si laskavě takové provokace“. Výsledkem bylo, že stávkujícímu zřízenci ředitel podniků vzkázal, nechce-li přijít o místo, ať laskavě pokračuje v jízdě. Cestující veřejnost tak tramvaj v pořádku dopravila až do jejího cíle. 

Čeští vojáci v Besedě 

Besední dům v úterý ve večerních hodinách byl svědkem vlasteneckých projevů českých důstojníků z brněnské posádky. Přišli ozdobeni trikolorou. Mnozí si ji nejspíš zakoupili cestou od židovských obchodníků, jak se zmiňuje středeční Rovnost v článku „Kšeft je kšeft“, kteří se v úterý doslova vyrojili do ulic a lámanou češtinou nabízeli své zboží, po domácku spíchnuté symboly československé státnosti. 

Důstojníci na závěr vydali prohlášení, v němž ujišťují obyvatele Brna svou loajalitou k novému československému státu a vyzývají všechny ke klidu a pořádku. Současně vyslovili nespokojenost s horlivci, kteří na ulicích napadali vojáky, mající stále ještě na čepici „císařská jablíčka“ a nutili je, aby „jablíčka“ odstranili a nahradili trikolorou. Upozornili, že dosud vojenská správa trvá na „jablíčcích“, nicméně se nebrání tomu, aby je vojáci doplnili trikolorou. 

Souběžně do Besedního domu, kde zasedali vojáci, dorazil mnohohlavý lampionový průvod, kráčející Brnem až z Králova pole. Obsadil hlavní zasedací sál a zaplnil přilehlou zahradu. Přítomný pěvecký sbor zanotoval pro tuto příležitost složený „Chorál Čechů“ a slova se ujal brněnským dopravním podnikům již dobře známý poslanec Vaněk. 

„Nálada byla,“ píše Rovnost, „velmi povznešená, disciplína vzorná a pocity, jež shromáždění prožívalo, nezapomenutelné…“ 

Autor:  Ivan Štern

Nové články v rubrice

1. světová válka den po dni

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas